O tom, jak na posraného i hajzl spadne. V hlavní roli Sandra.

den blbecBudu Vám dnes povídat o tom, jak na posraného i hajzl spadne. V hlavní roli Sandra.

Jak jsem se Vám zmiňovala na facebooku, že se chystám na pracovní setkání s projektem Bylinkové snění. Jela jsem z Ostravy do blízké vesničky u města Jeseníku.

Moc jsem se těšila a tak jsem se patřičně na to připravila. Vyfoukala jsem si vlasy, upravila se, namalovala se. Dokonce jsem si i nehty nalakovala, ať působím upraveným dojmem. Chtěla jsem udělat dobrý dojem. Než jsem se připravila, venku začalo lít jako z konve. Představte si takové ty tropické lijáky v Indii. Takže k autu jsem doběhla zmoklá jako slepice. Do slova a do písmene. Před svým úprkem jsem stihla si svůj desetitisícový fotoaparát vyválet na společné chodbě v naší bytovce. Sedla jsem do auta, mokrá jak kdybych vylezla ze sprchy. Nastartovala jsem, pustila jsem navigaci a pustila stěrače na plný výkon. Tak hodně pršelo. Cesta do Opavy, kterou normálně zvládám za cca 15 - 20 min. mi díky letním úpravám silnice a různých objížděk a uzavírek trvala nějakých cca 50 minut. Věděla jsem, že přijedu pozdě, než bylo smluveno.

Jedu si to cestou, necestou, polem, nepolem...a potkávám na silnici snad všechny traktory z moravskoslezkého kraje. Když přede mnou nejel traktor, tak jsem chytla náklaďák a nebo nějakého kochálistu, který jel s bídou 40km/hod. a kochal se.

Když jsem se téměř po třech hodinách doploužila k městu Jeseník, kde se vzal, tu se vzal v serpentinách autobus.
Nerada po těch serpentinách jezdím, protože ty úzké lesní cestičky, kde mám pocit že s bídou vleze jedno auto v jednom směru a to osobní, tak jsem před sebou měla v protisměru autobus. Tak statečně jsem mu uhýbala, abychom se nesrazili, že jsem málem urvala přední nárazník na autu. Ten autobus kolem mě projel asi jen dva centimetry od zrcátka. Seděla jsem v autě a normálně jsem pištěla hrůzou, že mě celou očeše a nebo shodí ze srázu.
Autobus projel, ve mě by se nikdo ani krve nedořezal jak mi z toho bylo zle. Kouknu na auto a ten nárazník jsem skutečně očesala, jak jsem se snažila vyhnout. Naštěstí to nebylo stylem, že by držel na světlometech, ale i tak mě to mrzelo, že s tím bylo hnuté a vyskočené z toho místa, kde měl být. Tak to mi taky moc na dobré náladě nepřidalo. Byla jsem někde uprostřed lesa, do toho mi Dita psala, kde jsem. Moje odpověď zněla: navigace hlásí 13km od cíle, ale neptej se mě, kde jsem. Byla jsem někde uprostřed lesů.
Zmoklá jak slepice, s omláceným fotoaparátem, na který jsem tolik šetřila a opatrovala jsem jej jako oko v hlavě, s očesaným autem a ještě jsem už byla 3 hodiny na cestě. Myslela jsem, že mě trefí a že se mi snad už nic horšího nemůže stát.

MOHLO!!!!!! 

 Nemohla jsem najít dům, kde Dita bydlela. Kroužila jsem okolo a hledala a hledala. Musela jsem zavolat, ať mě přijde najít. Naštěstí jsem byla kousek od domu.

Dovedete si představit jak jsem se asi cítila. Totálně pod psa. Naprosto rozhozená, rozklepaná. Civěla jsem na ní, ona na mě...cítila jsem se jak ..no škoda mluvit a zmohla jsem se jen, že nic horšího jsem snad v životě nezažila.

Sandra se mýlila, vrchol dne teprve měl přijít... Co jsem se trošku zvetila a uklidnila, mě Dita provedla zahradou, ukázala bylinky. A začala na mě tasit vše, co měla připraveného. Přátelé, odjížděla jsem s totálně narvaným kufrem.
Dita mě vzala do Priessnitzových lázní. Bylo tam krásně. Vyjely jsme úplně nahoru, záchytné parkoviště jsme minuly :D
Měly jsme hlad a tak mě Dita nalákala do nově zrekonstruované kavárny. Což o to, vypadala skutečně luxusně a tak jsme si řekly, zkusíme to. Dita tam také ještě nebyla a že se necháme překvapit.

Chtěly jsme si dopřát. Přátelé, to, že něco vypadá luxusně, ještě neznamená, že se tak budete mít :D
Abych to zkrátila, oběd jsem vrátila, že tohle odmítám jíst... Nechala jsem si tedy donést něco jiného, bylo to o poznání daleko lepší, ale do toho, abych byla překvapená, či spokojená to mělo daleko. Jedné velké plus ale bylo, že pan vrchní se choval velmi korektně, ani okem nemrkl a velmi zdvořile se ptal, co není v pořádku a co konkrétně mi nechutná a co bych změnila.

Poté jsme šly s Ditou na kolonádu, pááni tam bylo krásně ♥

Řekly jsme si, že si zajdeme do jiné restaurace či kavárny na výborný zákusek. Po cestě jsme se zastavily ještě v autě, něco jsme tam potřebovaly. A můj vrchol dne přišel.. Zadní kolo na autě bylo prázdné. Tak to jsem už nevydržela a normálně se rozbrečela. Za jeden den mi toho přišlo až sakra hodně.

Takový den jsem neměla ani nepamatuji. Dalo by se to počítat skutečně na roky, možná i pětiletku.
Naštěstí se zase našel hodný a vstřícný pán, který mi kolo vyměnil. Ještě že jsem měla rezervu! To kolo mě dostalo  natolik, že jsme šly víte kam... a né na zákusek.

Dita mě zase vzala domů, dala mi pořádnou porci nanukového dortu a kopec šlehačky :D tak jsem se zase uklidnila a pak teda jela domů. Myslím, že dojem jsem zanechala opravdu ohromný :D :D

Přijela jsem domů, v hlavě jsem měla jako v úlu a bylo mi zle.
Já jsem se tolik na to setkání těšila, že si užiju přírodu a to, že jsem bez dětí. Byla to taková malá noční můra :D ale Dita byla statečná :D

Počet komentářů celkem: 2
Veronika
16.7.16 / 20:19:33
Pobavila jsem se, ovšem nezávidím :D
Obsahuje dalších 1 odpovědí - zobrazit
webové stránky od r3d.cz