Vaše příběhy

Naděje

Zdravím vás, napíšu vam můj příběh, těžkou životní zkouškou a věřím, že alespoň některé z vás dám mým příběhem naději, udělat krok dál.

Dala bych cokoliv...

Otěhotněla jsem asi po roce snažení, kdy jsem se začala bát, že jsem neplodná, protože s bývalým přítelem se nám otěhotnět nepodařilo. S doktory jsem to neřešila, nechtěla jsem sklouznout k neustálému počítání plodných dní, milování ve vhodný okamžik, pozorování těhotenských příznaků a tak dále. Prostě jsem věřila, že se to podaří, a nakonec se to vyšlo. Týden po zpožděné menstruaci jsem si udělala test, pohodila ho na linku a zapomněla na něj :), protože mi nějak nedocházelo, že bych mohla být těhotná. Když jsem to zjistila, byla jsem tou situací hrozně zaskočena, navíc jsem začala krvácet, takže jsme ještě ten den jeli na pohotovost, kde těhotenství potvrdili, ovšem s diagnózou hrozící potrat. Za pár dní jsem si našla gynekoložku (žila jsem v zahraničí), která těhotenství taky potvrdila a doporučila neschopenku kvůli neustálému krvácení a sraženinám. Na tu jsem ovšem nenastoupila, práce v kanceláři mi nepřipadala tak náročná, abych musela zůstat doma, nebylo mi vůbec špatné. Jestli to bylo dobře nebo ne, nedokážu už zpětně říct, každopádně jsem si těhotenství kvůli krvácení vůbec neužívala, každý den jsem se bála, že jsem potratila, pořád jsem si dělala těhotenské testy, jestli je to vůbec pravda, pokaždé si užila pohled na dvě čárky, každopádně na každé prohlídce bylo všechno v pořádku. V této situaci zůstat doma by bylo pro mou psychiku asi horší než chodit do práce, protože bych se asi zbláznila. Za další měsíc odjel přítel pracovně na půl roku do zahraničí, takže jsem na to zůstala sama. Následující měsíc byl asi nejklidnější, nekrvácela jsem už tolik, ale pořád cítila strach a nejistotu, jak to dopadne, asi třikrát jsem skončila na pohotovosti kvůli masivnímu krvácení, se špiněním jsem se tam ani neobtěžovala. Po ukončení třetího měsíce jsem těhotenství slavnostně oznámila v práci kolegům, rodině i známým a začala pomalu pořizovat oblečky, vybavu... Genetické testy dopadly na výbornou, jen pohlaví jsem se zatím nedozvěděla. Před další prohlídkou jsem po delší době malinko zašpinila, ale už mi to v mé situaci přišlo "normální" a dal to neřešila. Chytla jsem navíc střevní chřipku, měla jsem co dělat, abych vůbec vstala z postele, naštěstí byl víkend a nikam jsem nemusela. Na pohotovost by mě nikdo nedostal, s tamním personálem jsem měla ty nejhorší zkušenosti, říkala jsem si, že to vylezim... V pondělí jsem šla do práce, ale to už mi bylo dost špatné. Hned po příchodu domů jsem si vlezla do postele a stočila se do klubíčka, protože jinou polohu jsem nesnesla. A v té chvíli že mě moje dítě "vypadlo", paradoxně úplně bez krve, v klidu, bez nějakých bolesti. Byla jsem tak paralyzována, že jsem ani nebrečela, automaticky se zvedla a jela do nemocnice. Na ultrazvuku nebylo nic... Zaclo mi to docházet, když mě vezli na vyčištění a já se začala bránit, ať mi nic nepíchají, že by to ublížilo děťátku, třeba tam pořád je... Přišel doktor a ptal se: "To jste vy, kdo dělá problémy?" Druhý den mě pustili, šlo přece o banální zákrok, který dělají denne.. Já byla nadopovaná lexaurinem a rozhodla se, ze půjdu hned do práce, abych přišla na jiné myšlenky. V práci jsem vydržela dva dny, kvůli šíleným bolestem jsem opět skončila na pohotovosti. Rozjel se masivní zánět celého spodku. Svoje tricatiny jsem tak oslavila sama v nemocnici. Personál byl jedním slovem katastrofa, absolutně necitlivý, ale já stejně jen brečela a prosila o léky, které ze mě udělají živou mrtvolu, abych nemusela na nic myslet. Hrozné jsem chtěla svoje dítě zpátky, ne jine, tady toto... Uklidňující řeči o tom, že to tak mělo být a že bude další, jsem nechtěla slyšet. Je to přesně rok a já už jsem zase v Česku, mám novou práci, s přítelem vztah nevydržel. Není dne, kdy bych si na moje děťátko nevzpomněla, je mi to pořád moc líto, pořád hledám odpověď na otázku Proc... ale vím, že ji nikdy nenajdu. Podle doktora to mohl být virus střevní chřipky, trombofilni mutace, kterou mi potom zjistili na genetických testech, nebo prostě jen náhoda, která se prý stane v každém 4. těhotenství, u mě bohužel v pozdějším stadiu, kdy už jsem si na těhotenství zvykla, povídala si s miminkem, hladila ho.. Dala bych cokoliv, aby to šlo vrátit, klidně svůj život. Možná by bylo lepší dívat se dopředu a zapomenout, ale to já neumim...

Příběh Stáni

Byl či jsme spolu s R. sotva tři měsíce a ani spolu nežili, když přišel s tím, ať už HA neberu. Oba jsme věděli, že spolu být chceme, oba jsme chtěli rodinu... Přišlo mi to trochu brzy, ale vzhledem k tomu, že po dvou konizacích mám atypicky srostlý čípek a tedy jeho špatnou průchodnost, a jak prohlásil můj lékař, až budete chtít otěhotnět, pravděpodobně to nepůjde, tak zkoušejte a po roce uděláme malý zákrok.
Nedlouho na to jsem nastydla, byla jsem hrozně unavená, nemohla se zbavit rýmy… a nějak automaticky měla chuť na zeleninu, hoodně zeleniny (ne, že bych se ji obyčejně přímo vyhýbala, ale spíš jedla z “povinnosti”). A tehdy mě to napadlo, koupila jsem test a opravdu dvě čárky. Pamatuji si, jak jsem hned v 6tt běžela na UTZ a byla tam malá fazolka, pamatuji si to štěstí, kterým jsem přímo rezonovala, jak jsem přišla ten den do práce a kolegyně prohlásila, že dnes přímo zářím.
Bylo mi jedno, že je to brzy, byla jsem šťastná. Za dva týdny nás čekala s R. dovolená, nechala jsem to překvapení až tam. Byl v rozpacích, byl šťastný, ptal se jestli už vím co to bude, určitě holčička a krásná, zdávalo se mi o ní, komunikovala se mnou, v tom duchu jsme se ten večer bavili…
Uběhli tři dny a já začala špinit, pak jen lehce krvácet, Dr. mě do telefonu uklidnil, že pravděpodobně o nic nejde, a že si pro jistotu mohu přijít (no vzdálenost více, jak 200km mě trochu odradila) a ať si dám raději klidový režim. Špinění už nepřestalo, v neděli jsme se vrátili domů, začala jsem cestou krvácet, v duchu jsem prosila svou holčičku ať s námi zůstane, v noci jsem začala mít silné křeče, byla jsem sama jen se svým psem a kočkou, která mi lehala na břicho (ona prostě věděla). Břicho jsem si sprchovala teplou vodou, bolest povolovala a přicházela (až s porodem jsem pochopila, že šlo o kontrakce). Sama nevím jak dlouho to vše trvalo, plakala jsem, pořád prosila malou, ať s námi zůstane a přitom už tušila, že je po všem. Později v noci jsem usnula vyčerpáním. Ráno napsala do práce, že nemohu přijít, musím k doktorovi. Jela na gyndu, brečela v mhd, na recepci jen těžko zadržovala slzy, brečela v ordinaci... Děloha už byla prázdná, můj Dr. měl dovolenou, konzultace lékaře s primářem, otázka “Jak víte, že jste těhotná?” Zmiňuji ultrazvuk. Lékař se na sebe s primářem podívali, “(jméno mého lékaře) jo buhví, co ten tam viděl…” Vyslechla jsem si rádoby útěšnou přednášku, jak se to stává a kdyby to nešlo, že nám pomohou (je to zároveň CAR). Další týden, jsem chodila ráno na odběry krve zda HCG klesá, v patek další UTZ, děloha čistá, hcg klesá, mimoděložní těhotenství vyloučeno. Ve zprávě brzký abort.
V sobotu ze mě vyšla moje holčička (viděla, možná jen chtěla vidět, jsem malilinkatou ručičku, průhledné prstíky…)
V práci jsem využila možnost pracovat z domu, holky se samozřejmě ptaly, co se děje a já nebyla ve stavu si něco vymýšlet, a tak se mi dostalo útěchy mimo jiné i slovy “přece bys nechtěla běhat po stavbě s pupkem” (autorka je prostě pragmatik v každé situaci ani ji to nemám za zlé.
Muž také nikdy nebyl empatický tip, a tak se snažil mě utěšovat neustálou aktivitou, procházky, výlety a větou “alespoň víme, že to jde”. Samotného ho to zasáhlo a naplno se ponořil do výběru domu. Cítila jsem se být trochu zrazena, když se svěřil své sestře (mají blízký vztah, ale já ji v té době měla možnost poznat, jen coby fúrii), chtěla jsem mít možnost sama si rozhodnout s kým budu sdílet svou bolest.
Dalšímu těhotenství jsme nechali volný průběh, nijak se nechránili, ale také nijak nespěchali.
Myšlenky jsem mívala někdy opravdu zvláštní, vzpomínám si, jak jsem potkala bývalého kolegu, který se hned pochlubil, že jsou konečně v očekávání, termín porodu byl MŮJ termín porodu a mě naskočilo v hlavě, že mi ukradli dítě (trochu se tomu dnes směji).
Už ani nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale časem mi došlo, že i když naše holčička byla s námi jen velmi krátce a pro mnohé vůbec, miluju ji, nikdy na ni nezapomenu, je stále se mnou a tak to i zůstane, navzdory tomu, že ji už nebudu denně oplakávat a dám prostor dalším dětem. Než jsem znovu otěhotněla musela jsem si ji donosit a další děti byly u mě inkognito až do 10tt, ale to už by byl jiný příběh, příběh o tom, jak má člověk věřit svému tělu a ne počůranému papírku ;-).

Adámek

Miminko bylo neplánované, ale i přesto jsme se na něj moc těšili a od začátku ho milovali. Čekali jsme chlapečka a už od začátku jsme mu dali jméno Adam. Od začátku jsem tušila, že skončím na rizikovém a taky se tak stalo. Trochu jsem špinila, placenta byla nízko a tvrdlo mi břicho takže jsem od čtvrtého měsíce zůstala doma. Pořád jsem si nepřipouštěla, že se něco může stát. Teď už vím, jak jsem byla naivní.

Další komplikace nastala v 28tt kdy

Příběh Martiny

Přesně z důvodů, který jste zmínila (tabu téma potrat) bych se s vámi chtěla podělila o svuj příběh. Snad už je pro to ze pro mě samotnou bylo důležité znát podobný příběh, který se stal nám.
V květnu 2016 jsem otěhotněla, podařilo se nám to téměř hned. Měli jsme ohromnou radost, v prvním trimestru mě bylo poměrně dost špatně od žaludku, za co jsem byla vlastně ráda protože jsem slyšela ze se říká když je v mamince špatně miminko je zdravé.
Bohužel to u nás tak nebylo. Při prvním kombinovaném screenigu mi zapomněli vzít krev, která doplňuje ultrazvuk, takže mě udělali pouze ultrazvuk a ten vycházel výborně, jenže když můj pan doktor zjistil ze mě krev nevzali, poslal mě na triple test(na který jsme jít původně nechtěla ) Ten nám vyšel hraničící, dostali jsme tedy další dvě možnosti buď odběr plodové vody nebo prenascan (matce se odebere krev z a z ni se použijí odštěpky DNA dítěte )
Jelikož tripl test není příliš spolehlivý řekli jsme si s manželem ze odběr plodovky je až poslední varianta.A navíc prenascan má velmi vysokou spolehlivost srovnatelnou prave s odběrem plodovky. Bohužel za 12 dni volala paní z genetiky ze se potvrdil Downův syndrom ale ze pro jistotu by ještě udělala plodovku a ultrazvuk.... bohužel postiženi DS se potvrdilo. A já šla ve 20tt na potrat �� . Bylo to opravdu příšerné a beze sporu můj nejhorší zážitek v životě. Naštěstí mám úžasného manžela který byl každou vteřinu se mnou!!! A tím myslím i u samotného potratu. Pouze na konec jsme se dohodli ze půjde pryč aby nic neviděl a já se domluvil se sestrickou ze mužů mít zavřené oči. Pro někoho možná srabactví ,ale já bych to nedala!��. Dny po te byly taky náročné byla jsme 2tydny doma s pořad jen plakala. Mám štěstí ze mám úžasnou rodinu takže všichni byli velkou podporou. V noci kdy jsem se je otočila na bok manžel na mě ležel a hladil mě. Pořad jsme o tom mluvili dokola a dokola. Jednou jsme ho dokonce tloukla a plakala ze za to muže on��. Všechno to dal! Po 2 týdnech zavelel ze život jde dal a vzal mě na víkend do Paříže ❤, což mě moc pomohlo. Teď je to půl roku a já s odstupem času vidím jak nám to i spoutu dalo, s manželem jsme si mnohem blíž a taky nás to oba jako osobnostne posunulo. Taky jsme si řekli jsme ze to miminko bylo tolik nemocné ze vzalo všechny nemoci na sebe a všechny naše další děti se mohly narodit 100% zdravé a silné. Tak to je můj příběh... snad někomu pomůže ❤. Vím jak jsme hledala na netu podobný příběh je proto abych věděla ze v tom nejsem sama.

Příběh Sandry - byla jsem těhotná 6x

I já jsem prožila v životě bizarní situace, které by byly bez uchopení hlubších souvislostí vnímány jako těžké životní prohry, s odstupem času se skláním před bezpodmínečnou moudrostí a neutuchající motivací Božské Lásky k pomoci člověku.

O malém Petříkovi

Konečně po 10 letém snažení a po 4tém ivf a několika hyperstimuláků se nám povedlo otěhotnět.

Maličký měl být letos v lednu mezi mými a manželovými narozeninami. Měla jsem ho mít ke svým 34 narozeninám.

Těhotenství bylo skvělé bez jediné komplikace. Bez nějaké zjevné příčiny jsem začala rodit ve 25+4 tt.

I přes veškerou snahu o zastavení porodu, přišel maličký Petřík na svět spintálně na svět ve 25+5tt s váhou 840g a 35 cm.
Měl krásné agar skóre, sám si i dýchal. Bylo to až neuvěřitelné.

Pak pomaloučku přicházely komplikace s tlakem a museli ho intubovat. Naštěstí nic vážného. Po 18-ti

Příběh Ilony

Chtěla bych se s vámi podělit o můj příběh. Psal se rok 2014. V únoru jsem se dozvěděla, že jsem ve druhém měsíci těhotenství, byl to tedy začátek začátek. Strašně moc jsme se na miminko těšili, bylo moje první.

Vše bylo jak má být ještě jste plánovali dovolenou letecky ale už jsem raději chtěla potvrzení od lékaře, že jsem byla ve 21tt.

Začal mě bolet močový měchýř a dostala jsem ATB Godasal. Velmi jsem otekla a nemohla jsem spát na zádech, a tak mě přítel odvezl v sobotu ráno na pohotovost, kde mě mladý pán doktor přijmul na interní oddělení místo na gynekologii jako těhotnou.

Příběh Hanky

Ale je opravdu chyba držet to v sobě a neodžít si ten smutek hned. Nebo i jiné emoce, vztek apod. Vše se vrátí. Dá se to schovat, ale neutečete předtím. A když se to nakonec projeví, řekla bych, že to bolí mnohem víc. A ještě jedna věc. Určitě se řiďte svými pocity a intuicí. Nejen tím, co vám radí okolí. Ať už doktoři nebo blízcí. Tenkrát jsem poslechla dobře míněnou radu maminky (opravdu to myslela dobře) a já si miminko nepochovala. A věřte mi, že to mě bude pronásledovat do konce života.

Maminka Lucie

O našeho syna jsme přišli měsíc po narození. Do porodu byl problém s ledvinovými pánvičkami a proto se porod vyvolával. Po kontrole ten den bylo zjištěno že ledvinky jsou v pořádku. Nicméně do 24hod nastal u syna problém s neokysličením, špatně dýchal a už to jelo... Byla jsem v šoku. Měla jsem ho u sebe 2hod po porodu a pár hodin na pokoji a asi 3x kojila a pil moc hezky. Prostě rána z čistého nebe. Absolvovali jsme neuvěřitelný stres po nemocnicích

Příběh Vendulky

Milá Sandro, ráda Vám napíšu svůj příběh.

V době když jsem měla dvouletou holčičku Lenku, jsem opět otěhotněla a moc se na miminko těšila .Do šestého měsíce těhotenství bylo vše v naprostém pořádku. V sedmém mě poslali na ultrazvuk ,protože se jim zdálo že miminko je líné .Ale podle ultrazvuku se ještě hýbalo akorát bylo menší .V osmém měsíci jsem přestala cítit pohyby a tak mě doktor poslal opět do krajského města na ultrazvuk .Bylo to ještě za komunistů a tak ultrazvuk nebyl v každé nemocnici.Jela jsem autobusem sama a stále doufala, že vše bude v pořádku .Nebylo .Stroze mi oznámili ,že je miminko mrtvé a poslali mne domů ,že se druhý den mám hlásit na příjmu v okresní nemocnici .Jela jsem domů a přes slzy a smutek měla pocit že jsem na světě úplně sama .Brečela jsem celou cestu domů .S mrtvím miminkem uvnitř bříška .
Ta největší zkouška teprv měla přijít .Druhý den jsem se hlásila v nemocnici .Uložili mne na gynekologii a dali mi injekci na vyvolání porodu .Chvilku jsem měla bolesti a pak nic .Protože byl víkend ,tak mne nechali a druhý den to zkusili opět .A opět chvilka a pak nic .Pak se rozhodli že půjdu na sál a na kapačky . Na stole jsem se nemohla ani hnout a čekat .Trvalo to dvě hodiny bolestivých stahů .Jeden jediný mladý doktor si ke mě chvilku sedl a hladil mne po vlasech a povídal si se mnou .Jinak se celý personál choval bezcitně .
Protože to chvilku trvalo zůstala jsem většinu času na sále sama a jen mne chodily kontrolovat .Nakonec jsem porodila sama a miminko ze mne vyklouzlo . Volala jsem aby někdo přišel .Přišla sestra a zhrozila se a hned to začalo lítat .Okamžitě mne uspaly aby mne mohli vyčistit .
Miminko mi odmítli ukázat . Po zákroku mne odvezli na pokoj s pěti maminkami ,kterým každý tři hodiny vozili miminka na kojení ( prý neměli jiné místo) . Jen jsem tiše brečela do polštáře .
Bylo to tak strašně bolestivé ,že tam to moje není .
Chodila jsem za doktorem ať mi řeknou zda to byl chlapeček nebo holčička ,ale odmítli mi to říct .Až jedna sestřička mi tajně řekla ,že to byl kluk - Jakub .
V tom největším zoufalství jsem měla velice živý sen - ocitla jsem se v náruči bytosti ,která mě prozářila světlem a já v tu chvilku věděla a cítila ,že vše je v naprostém pořádku a že je Kuba šťastný . Sebrala jsem odvahu a podepsala revers a odešla z nemocnice .
I tak mi ještě dlouho bylo smutno a já i přes ten zážitek chtěla pochopit proč .Po několika letech jsem se dostala na přednášku pána ,který hovořil s Bohem a dostával odpovědi na otázky na které se lidi ptali .Zeptala jsem se proč ... a dostala odpověď .Vše bylo v naprostém pořádku .Dušička si přišla prožít jen tento krátký okamžik a vybrala si mě ,protože chtěla poznat tu lásku a když prožila co potřebovala odešla .Uklidnila jsem se a vše přijala tak jak to bylo .
Dnes mám už velké tři děti a čtyři vnoučata . Na Kubu nezapomenu .Byl mojí součástí a milovala jsem ho a děkuji ,že si mne vybral .Důvěřuji ,že se vše stalo tak jak se stát mělo .Nechávám se vést životem a vše co se stalo i toto mne obohatilo a posílilo . S láskou Vendulka

 

Kurzy:

Základní kurz automatické kresby
19.10.2019
více info o kurzu

Kurz Bachovy esence pro domácí použití
28. - 29.9.2019
více info o kurzu

Harmonogram:



S radostí se Vám budu věnovat emailem či v poradně ♥
úterý - pátek

* poradna v Ostravě Hrabůvce pracovní doba dle objednávek


tel: 737 888 477

balíčky
odchází vždy ve středu a pátek

*nemohu zaručit přijetí hovoru při práci s klientem

Newsletter:

Chci odebírat newsletter

Chci odebírat!

Facebook:

 
Webdesign Studio R3D, s.r.o.