« zpět
20.03.2017

Příběh Sandry - byla jsem těhotná 6x

womanCo se týče mě, mého těhotenství a mateřství, zažila a pochopila jsem toho hodně. Asi více, než bych si vůbec kdy přála. Moje "skóre" je 6 těhotenství,  z toho mám děti dvě. Mám prvorozenou Emičku narozenou v březnu  r. 2013 a poté se narodil Šimůnek, také v březnu v r. 2015.

Nejprve jsem 10 let čekala na to, až v náruči budu držet dítě. Nešlo to a já jsem v průběhu této desetiletky 4x přišla o dítě. Vždy, když se podařilo, jsem potratila. Ta bolest a ztráta, se nedá ani popsat. Cítila jsem se rozervaná na kusy. Přišla jsem si sama. Při prvním těhotensví mě ani nenapadlo, že se tohle vůbec může stát. Och, jak sladká byla má nevědomost.

Po prvním potratu cca v 8. týdnu jsem se cítila strašně, hledala jsem viníky všude, kde se dalo. Byla jsem v nemocnici tak zoufalá, byla jsem až hysterická, odmítala jsem podstoupit revizi. Nevěřila jsem tomu, že je KONEC. Lékaři jak mne viděli, tak mi dali ještě pár dní, co kdyby se stal zázrak. Samozřejmě, že se nestal a moje HCG mělo naprosto abnormální čísla, která lítala nohoru a dolu. Rozhodně to prosperující těhotenství nebylo.
Po několika dnech, jsem souhlasila s revizí. Kdybych tenkrát bývala tušila, že to jde i jinak (potratit sama doma a chodit se kontrolovat na gynekologii), tak to udělám.. Nevěděla jsem stejně jako, že jediné řešení není revize dělohy.

Já čas "poté" ani nijak nevnímám, z úst svého první manžela jsem jen slyšela, že jsem byla totálně mimo. Chodila jsem prý jako mrtvola a jen jsem spala. Utápěla jsem se v depresích.
Byli jsme společně na nákupu a tam na mě volaly dvě svíčky, koupila jsem je. Doma jsem cítila, že musím provést nějaký rituál rozloučení, nebo se zblázním.
Manžel nebyl proti a připojil se. Oba jsme si pobrečeli, protože to byla pro nás skutečná rána. Ulevilo se nám...a udělalo krásně. Sblížilo nás to. Ikdyž ta bolest tam stále byla, nebyla tak moc ostrá a píchavá. Věděla jsem, že se to stalo, ale bylo to daleko snesitelnější. Začala jsem fungovat.

Po více jak roce jsem otěhotněla znovu, opět jsem v těhotenství krvácela...ale řekla jsem si půjdu na to jinak, vyberu si lepší nemocnici, kde mě "zachrání". Přeci není možné, abych o dítě přišla znovu.  Och, jak jsem nechtěla chápat, bylo to tam ještě horší, než v první nemocnici, kdy mi sdělili že je opět konec. Opět jsem "dosáhla milníku" okolo 8. týdne těhotenství.
Opět to samé, revize... V této nemocnici se choval strašně i personál. Na tohle nemám skutečně dobré vzpomínky. Samo o sobě to bolelo, že jsme zase přišli o dítě, ale asi mě více ubilo to, jak se ke mě chovali.
Personál byl necitlivý, bavili se mezi sebou, jako kdybych tam nebyla já, a ani jiné ženy. Když jsem se probrala z narkózy, nedovolala jsem se nikoho. S třesoucími koleny jsem došla do sesterny a požádala o převlečení lůžka, bylo celé od krve. Místo toho, aby sestra mi převlékla postel vrazila mi do rukou čisté prádlo a poraď si sama. Byla jsem tak oslabená a v šoku z toho zážitku, že jsem se nezmohla na nic. Absolutně na nic.
Být v kondici, tak by si to zřejmě ani nedovolili. Mohu zpětně říct, ano parazitovali na slabosti pacientů.

Byla jsem na kolenou, totálně zdeptaná, totálně mrtvá. Nechápala jsem, když se mi to stalo už jednou, tak jak je možné, že se to stalo ZASE!
Zhruba jsem věděla co mě už čeká, tak to pro mě proběhlo rychleji a věděla jsem co a jak. Opět jsme se rozloučili.
Lékařka nás poslala na genetické testy. Dopadly výborně, nic nenašli.

Uplynulo několik dalších let a otěhotněla jsem. První co mi blesklo hlavou bylo, přeci to už napotřetí musí vyjít. To bych byla extra smolař, kdyby to zase nevyšlo. Vzala jsem to všechno skutečně důkladně a začala chodit na soukromou kliniku. Okamžitě jsem nastoupila na nemocenskou, protože jsem opět krvácela. Z jedné strany jsem si to užívala a bylo to prima. Odpočívala jsem a četla jsem si, byla jsem s notebookem v posteli. Oznámila jsem to v práci. Měla jsem nařízeno ležet. Skutečně jsem stále a stále jen ležela. Měla jsem velkou krevní sraženinu v děloze. Šla jsem pouze na WC. Jednou jsem vstala na WC a najednou cítím v kalhotkách něco teplého a mokrého. Krev mi tekla po stehnech. Věděla jsem co to zase znamená.  Zajeli jsme s manželem na kliniku, cítila jsem se jako kdybych jela na vlastní popravu. Na klinice mi byl opětovně potvrzen missed abortion (zamlklý potrat) v 10tt.
Naštěstí mě ze soukromé kliniky nehnali nikam do nemocnice, protože už nevím, kterou bych si vybrala, když ze dvou jsem měla tak bolavé vzpomínky, nechtěla jsem se tam vracet.
Pan primář mi řekl, že ať jdu v klinice o patro výš, že tam mají sálek a zákrok přijde a udělá. Milý personál mi dal prádlo, ukázali mi mou postel. Zase zpětně vím, že kdybych měla jiné informace, tak bych na zákrok nešla a potratila doma. Nicméně bylo vše jak bylo a já se i když opět plná bolesti, poprví cítila jako člověk. Po  zákroku mě uložili u nich do postýlky. Když jsem se probudila, seděl už u mě manžel Martin.
baby2První co mi blesklo hlavou, bylo, že do práce nemůžu. Že to tam nezvládnu. Že nedám to, jak se na mě budou dívat, nebo jestli se mě na něco budou ptát. V těchto depresích jsem byla tuším 2 měsíce. Měla jsem problém se konfrontovat s realitou. Při předešlých nezdarech jsem tohle neměla, byli jsme v práci maličký kolektiv. Tady v tomhle to bylo jiné. Bylo nás moc a já jsem si s tím nevěděla rady. Už nemocenská nešla prodlužovat, tak jsem po určité době do práce musela.  Kolegové i kolegyně se ke mě chovali mile a naprosto normálně. Ty strašáky jsem měla pouze a jen ve své hlavě. Spadl mi kámen ze srdce.
Zdál se mi sen o děvčátku. Věděla jsem, že jsem čekala holčičku. Na internetu jsem uviděla obrázek a věděla jsem, že to byla ona.  Obrázek přikládám.

Po nějaké době jsem se měla vrátit na kliniku pro výsledky. Pan doktor mi řekl, že dítě bylo zdravé a že to byla holčička. Že bohužel ta krevní sraženina jak se utrhla, vzala dítě sebou. To bylo poprvé co jsem se dozvěděla pohlaví. Ale já to nějak vnitřně věděla.
Bolelo to, ale už né tak strašně moc. S manželem jsme si řekli, že to byla jen hloupá náhoda. Ale dohodli jsme se, že si dáme pohov a až se nám bude chtít, tak tomu dáme volný průběh.
Manžel dokonce zamnou přišel s tím, jestli bych nechtěla uvažovat o adopci, nebo umělém oplodnění - že bych byla stimulována hormony. Věděla jsem a cítila jsem, že to není má cesta. Že tohle podstupovat nechci. Zpětně vím, že ho to mrzelo, dítě si moc a moc přál, ale nikdy mi to otevřeně neřekl.

Zase uplynulo v potoce mnoho vody a já jsem byla těhotná. Bylo to mé čtvrté těhotenství. Nikomu jsem nic neřekla, ani manželovi. Na testu se ukázaly dvě dálnice // a já si nechala své malé tajemství pro sebe. Čas plynul, jeden měsíc, druhý... Opět jsem krvácela a na záchodě ze mě vypadlo něco. Na můj vkus to bylo obrovské. Vylovila jsem to ze záchodu. Byl to veliký kus sražené krve. Velikostně i tvarově to vypadalo jako americký koblih s dírou uvnitř. Opravdu jsem to měla přes celou dlaň. Vylekalo mě to. Byla jsem sama doma. Zavolala jsem si sanitku. Svůj nález jsem dala do zavařovačky a jela jsem.
Na gynekologické pohotovosti lékař konstatoval, že jestli to bylo těhotenství, tak teď je děloha čistá a není v ni nic.
Tím jsem to uzavřela. Bylo mi na Duši dobře aspoň z toho, že jsem nemusela zase pod narkózu a do nemocnice. Ani jsem to nešla nahlásit svému ošetřujícímu gynekologovi. Nechala jsem to být. Manžel o tom nevěděl.
Začala jsem se vnitřně smiřovat s tím, že dítě mi asi není souzeno mít.

Řekla jsem si, no a co teď? Co se mnou? Kudy dál?
Začínala jsem se zajímat o věci mezi nebem a zemí a začalo mi docházet spoustu věcí.
Zemřel mi bratr. Bylo mu 17 let. Zemřel ve spánku na otok mozku. Co jej způsobilo pitvou se nepodařilo zjistit.

A to jsem asi tomu všemu propadla úplně.
Prvně jako každý, jsem jela v pozitivním myšlení, andělech atd. Potom jsem zjistila že nic není jen růžové a začala vědomá práce na sobě samé. Došlo mi postupem času, že seberozvoj a ezoterní disciplíny jsou naprosto dvě rozdílné věci. Krásně o tom mluví moje kamarádka Eva Marvánová a koho by to zajímalo blíže, může se kouknout na parádní video, kde je vše krásně popsáno. Souzním s tím do puntíku.

Eva Marvánová
ESOTERIKA versus OSOBNOSTNÍ ROZVOJ

Často se setkávám s lidmi, kteří mají dojem, že esoterika a osobnostní rozvoj je jedno a totéž. Nebo téměř totéž. Esoterici čekají rozvojem esoterních disciplín osobní rozvoj a zlepšení kvality života a lidé věnující se osobnímu rozvoji někdy očekávají rozvoj esoterních dovedností. Může esoterika přinést to samé jako osobnostní rozvoj? Je mezi nimi nějaký rozdíl? Vedou ke zlepšení kvality života či duchovní cesty? A proč se tím vůbec zabývat?
video zde: https://evamarvanova.cz/vitejte/konzultace-a-seminare/prednaskyonline/esoterika-versus-osobnostni-rozvoj/

Práce na sobě samé mě s mým manželem Martinem rozdělila. Já jsem vědomně na sobě pracovala a asi jsme už neměli stejný pohled na vše jako doposud.
Nikdy mi to neměl za zlé, podporoval mě v tom, co mě bavilo a já jej podporovala v jeho koníčku - cyklistice.
Žili jsme spolu...ale asi každý sám za sebe.
Rozvedli jsme se, téměř po 10-ti letech. Jsme přáteli dodnes.

Moje mateřství


Záhy po rozchodu s Martinem (můj první manžel) jsem potkala dalšího životního partnera Nikolu. V počátku vztahu jsme zažívali něco nepopsatelného. Bylo to krásné a bylo to silné. Brzy se přestěhoval z Olomouce za mnou do Ostravy.

Velmi jsme zatoužili po dítěti a velmi krátce na to jsem otěhotněla, Emička byla plánovaná.

Těhotenství s Emičkou jsem si užívala.
Podařila se jak se říká napoprvé. Celé těhotenství mě totálně sžírala hrůza a děs, že zase potratím.
Bříško rostlo, i když jsem taky krvácela. Měla jsem nízko položenou placentu. Tuším, že v 5.tém měsíci těhotenství, kdy bříško se už začalo ukazovat a děloha se zvětšovala nahoru krvácení ustalo.

Navštívila jsem předporodní kurz a těšila se. Naprosto jsem vše věděla co chci a nechci. Měla připravený porodní plán. Chtěla jsem rodit přirozeně.

Emička se narodila předčasně. Bylo to třeba, nedařilo se ji dobře v bříšku. Měla jsem preeklampsii. Před porodem jsem ležela na předporodní JIP, kde mě sledovali. Den před porodem jsem čúrala tměvě hnědou moč. Ráno se sešlo konzílium a bylo mi sděleno, že se musí jít rodit.  Strašně jsem se bála, netušila jsem co mě čeká, hlavně jsem měla strach o malou. Emička byla za dvě hodiny na světe. Po porodu, kdy jsem se bála a byla jsem vyděšená k smrti, jsem byla od svého dítěte odloučená. Emička musela na nedonošeneckou JIP. Totálně se mi zhroutil celý svět, naprosto.

Jak jsem to měla na růžovo, jaký bude porod a jak budu se svou maličkou nebylo nic. Jen jedno velké prázdno.
Přišla jsem si jak samice, které vzali mládě. Myslela jsem, že budu mlátit hlavou do zdi. Nedala jsem se a za pár dní jsem byla ubytovaná s ní. Courala jsem se celé dny a noci z pokoje kde jsem byla já, do pokoje kde byli všichni drobci. Celé noci a dny jsem proseděla u té průhledné krabice, říkají tomu inkubátor. Myslela jsem, že umřu žalem. Přišla jsem si neschopná, na nic a navíc jsem nemohla mít u sebe Eminku.

Stále nás tam drželi kvůli nesmyslným interním předpisům. Jakmile Ema začala sama dýchat, odešla jsem s ní na revers. Věděla jsem, že další a další dny, kdy budeme od sebe oddělené budou naprosto katastrofické. Myslela jsem, že se zblázním.

Doma jsme se nějak zvetili, ale to neskutečné trauma se mnou chodilo jako černý stín. Měla jsem deprese a ani jsem neměla o Emu zájem. Nějak dny plynuly ani nevím jak, nějak jsem ani k ní vstávat nechtěla. Ani mě nezajímalo, že pláče. Tak hluboká propast se mezi námi utvořila.
Mléko jsem také neměla...nekojila jsem. Další selhání. Jedna velká, černo černá tma a já jsem byla v ní a nevěděla jsem, jak z ní ven.

Tolik jsem se na to dítě těšila a teď je tady...a já? NIC. Velké, černé a hlavně tiché NIC.
Měla jsem vymeteno. Naštěstí byl doma manžel (tehdy jsme už byli manželé s Nikolou) a o Emu se staral.
Nikdy jsem si ani na chvíli nepřipustila, že by něco takového mohlo mě potkat. O to jsem si přišla ještě více k ničemu. Tolik těšení a teď? NIC.

Manžel se už na mě nemohl koukat, věděl že je zle. Nějak jsme si o tom promluvili a udělal mi nějaký chmat z Bowenovy masáže, který právě vypustí stavidla pro emoce a traumata z porodu a vše s tím spojené.
Sesypala jsem se, myslela jsem, že to horší být nemůže, ale bylo. Zároveň to bylo velmi ulevující a osvobozující, i když to ukrutně bolelo.

Začala jsem fungovat a začala jsem si budovat vztah ke své dcerušce a začala jsem intenzivně docházet k terapeutce a pracovat hlouběji sama na sobě :-)
Podařilo se mi pochopit proč, to tak s Emičkou jsme měli těžké a hlavně, jak to vše napravit.

Od té doby mě to nepustilo a pracuji na sobě, intenzivněji a intenzivněji...
Zažily jsme toho na společné cestě s Emičkou ještě hodně...a stále zažíváme a neustále v obrovských hloubkách se setkávám s tématy, které jsou tabu.
Co maminky mohou prožívat vůči svým dětem, ale nikdo s nimi o tom nemluví.

Náš totálně nabouraný vztah s Emou byl od počátku velmi složitý, ale myslím, že se snažíme obě co to jde. Navíc jakmile já udělám na sobě nějaký kus práce, ona na to reaguje nádherně podvědomně a přestává mi to zrcadlit. Děti jsou prostě úžasné.

Přáli jsme si s muže mít děti krátce za sebou. Já teda díky své zkušenosti, kdy byl můj bratr mladší o 9 let a neměli jsme si co říct.
Krátce na to jsem opět otěhotněla.

Už jsem nešla na žádný předporodní kurz, protože mi došlo, že si to můžu malovat jak chci a potom to zklamání je o to větší a pocit selhání o to větší.

Kromě popraskaného podbřišku jsem byla celé těhotenství s Šimůnkem v pořádku.  Konečně jsem si těhotenství užívala a ani jsem nekrvácela. Jediné, když jsem byla na konci těhotenství jse msi přála už konečně porodit.
Myslela jsem, že mi praskla plodová voda a jeli jsme do porodnice.

Tam si mě něchali, že se to krásně připravuje. Za 3,5 hod. byl Šíme na světě. Jediné s čím jsme měli problém, nemohla jsem ho vytlačit, měl 3950 g. Aktivní sestřička mi pomohla a Šimůnek se narodil ♥ bez mého jediného poranění. V porodních cestách mi uvízl a tak se trošinku přidusil, ale nic dramatického.

Ano, tento porod hodnotím velmi kladně až na samotný závěr, kdy Šíme byl skutečně macek ♥ personál milý, zdvořilý. Péče výborná.

Sice mi to trvalo vše pochopit, proč se tak událo, proč mě v životě potkalo tolik bizarních situací, které by byly bez uchopení hlubších souvislostí vnímány jako těžké životní prohry, s odstupem času se skláním před bezpodmínečnou moudrostí a neutuchající motivací Božské Lásky k pomoci člověku.

Sandra ♥

Dnes už vím, jaký hlubší význam má pro ženu potrat. Co ji má říci.
Také jakou infomaci nese fakt, jestli dítě ještě mělo, či nemělo tlukoucí srdce. Také důležitou roli nese pohlaví dítěte a pokud je narozeno, tak také jeho datum narození a jeho znamení.
Všechny tyhle aspekty jsou důležité střípky do skládačky.

Pokud se domníváte, že bych Vám mohla být průvodkyní a pomoci Vám pochopit, proč se ve Vašem životě děje zrovna to, co se děje a mohla bych Vám pomoci. Nabízím Vám své služby.

Něžná náruč


NĚŽNÁ NÁRUČ je pro ženy, které utrpěly ztrátu dítěte v kterékoliv fázi těhotenství, při narození, nebo v dětství.

Vím, že v tom nejste samy.
Bohužel každý den projde ztrátou dítěte spousta žen.  Jsem zde pro každou z vás, která hledá pomoc a pokouší se najít smysl toho, co tento traumatizující čas přináší.

Potřebujete průvodce? Jsem zde pro Vás.
Nabízím Vám příjemné prostředí, kde budu jen a jen pro Vás, kde probereme vše, co Vás trápí. Vyslechnu Vás, podám kapesníčky, uvařím čaj. Udělám zkrátka vše, abyte se cítila příjemně. Bude to místo, kde bez obav můžeme otevřeně hovořit o všem. Nabídnu Vám pohled proč se tak stalo a jak jít životem dál.

Nabízím také rituály:
* odevzdání bolesti
* odpuštění
* rozloučení
** nebo Vám ráda předám návod, abyste si je mohla udělat sama v soukromí.

Nabízím také podpůrné alternativní prostředky (bachovy esence) pro překonání tohoto těžkého období.

Cena sezení je: 650,- Kč (je počítáno s cca 1,5 hod. času). 
Možno po telefonu, skype, messenger či osobně v Ostravě - Hrabůvce.

V případě potřeby jsem na emailu, či telefonu ♥ viz. kontakty

Chcete také zvěřejnit Váš příběh?

Pokud cítíte, že chcete svůj příběh zveřejnit a chcete pomoci dalším bolavým ženám a říct jim, co jste prožívaly, budu moc ráda za ně. 
Každá z nás to prožívala nějak a každá z nás má svůj příběh. Každá z nás v tom viděla jiné poselství. 
Budu ráda, když se podělíte.

Těmito příběhy bych ráda všem, kdo jsou na stejné lodi ukázala, že nejsou v tom samy.

Na přání Vám mohu samozřejmě změnit jméno ♥ jakkoliv to budete cítit.
V případě zájmu se prosím obracejte na 

 

Počet komentářů celkem: 0
 

Kurzy:

Základní kurz automatické kresby
19.10.2019
více info o kurzu

Kurz Bachovy esence pro domácí použití
28. - 29.9.2019
více info o kurzu

Harmonogram:



S radostí se Vám budu věnovat emailem či v poradně ♥
úterý - pátek

* poradna v Ostravě Hrabůvce pracovní doba dle objednávek


tel: 737 888 477

balíčky
odchází vždy ve středu a pátek

*nemohu zaručit přijetí hovoru při práci s klientem

Newsletter:

Chci odebírat newsletter

Chci odebírat!

Facebook:

 
Webdesign Studio R3D, s.r.o.