Jak říct dětem o úmrtí v rodině?

Mluvit s dětmi o smrti je těžké. Zvlášť když jim máte říct, že zemřel někdo blízký. Čeho se vyvarovat, proč se nezlobit na děti, které se místo pláče smějí, a jak poznat, že dítě truchlení nezvládá a potřebuje odbornou pomoc? O tom všem jsem si povídala se Sylvií Stretti, terapeutkou a ředitelkou poradny Vigvam, která pomáhá rodinám vypořádat se se ztrátou blízké osoby.

V dnešní době je smrt tabu. Ani dospělí se o ní nechtějí bavit. Jak o ní tedy mluvit s dětmi a kdy začít?

Přes pohádky se dá dětem smrt přiblížit od velmi raného věku. Vnímání smrti se u dětí postupem vývoje mění, ale už 3leté děti zaznamenají, že jim známý člověk zmizel ze života. Smrt tedy nějakým způsobem vnímají a zpracovávají. Když o tom s nimi budeme mluvit přirozeně, ať už přes pohádky, nebo přes to, že je jim smutno a stýská se jim, tak je to připraví na budoucnost. Až se potkají se smrtí později v životě, neparalyzuje je to. 

Rodiče dětem ale v otázce smrti často lžou nebo spíš zaobalují pravdu ve snaze děti ochránit. Není to spíš na škodu?

Zaobalování možná pomáhá nám dospělým, ale děti akorát znejistí. Nedostanou jasnou odpověď na to, co je trápí. Navíc nechápou, co jim tím zaobalením chtějí dospělí říct. Když dítěti řeknete, že táta odešel, tak ono neví, jestli se na něj vykašlal, opustil je a nezajímá se o ně. Když ale řeknete, že táta ho měl rád, ale bohužel zemřel například v důsledku nehody nebo nemoci, je to něco úplně jiného. 

Děti pláčou, ale třeba jindy než my dospělí. Někdy je na ně té bolesti tolik, že se třeba začnou smát, protože by ji neunesly. Dělají to tak zvlášť menší děti.

Smrt jako součást života: podpořte Poradnu Vigvam

 

V rozhovoru pro DVTV jste řekla, že by se dětem nemělo říkat, že mrtvý člověk spí, protože se pak samy bojí usnout. Jak tedy malému dítěti vysvětlit, co je to smrt a že už je napořád?

Svým dětem jsem řekla, že když jim někdo zemře, znamená to, že už nedýchá, netluče mu srdce a nemůže za nimi přijít, takže už ho neuvidí. Synovi byly tehdy 4 roky.

Takže se toho prostě nebát a nevymýšlet pohádky?

Ano, je to vlastně úlevné i pro toho, kdo to říká, protože nemusí v hlavě udržovat báchorky, které vymyslel. A může prožívat realitu, která je už tak dost těžká, a nemusí na sebe nakládat víc, než unese.

Tip na dobré dětské knížky o smrti

Pro menší děti

  • Návštěva malé smrti
  • Myši patří do nebe (zaměřeno na nečekanou nehodu)
  • Když dinosaurům někdo umře (zaměřeno na dlouhodobou nemoc)
  • Usnula jsem, ale nespím

Pro starší děti

  • Bratří Lví srdce, Harry Potter, Pán prstenů, Tři mušketýři, Vinnetou

Dobře fungují také filmy, např. Hodný dinosaurus, Emoce v hlavě, Popelka nebo opět Harry Potter. Děti běžně koukají na pořady, ve kterých je přítomna smrt. 

Jak máme dětem oznámit úmrtí v rodině?

Počítejte s tím, že potřebujete čas a že musíte dát dětem prostor pro otázky. Pokud je nenapadnou hned, měly by vědět, že za vámi můžou kdykoli přijít, nebo se jich můžete ob den zeptat, jak se cítí. Děti se často nechtějí ptát rodičů, protože jim nechtějí způsobovat další bolest. Je tedy dobré nabídnout jim jinou osobu, které se mohou svěřit. 

Jak děti reagují na zprávu o úmrtí? Čekáme, že budou plakat, ale je to tak vždy?

Děti pláčou, ale třeba jindy než my dospělí. Někdy je na ně té bolesti tolik, že se třeba začnou smát, protože by ji neunesly. Dělají to tak zvlášť menší děti. U nich může docházet k paradoxním reakcím, protože se u nich emoce přelévají lusknutím prstu. Můžou třeba dvě minuty plakat, ale vzápětí budou mít z něčeho strašnou radost. Pro pozůstalé v hlubokém smutku je jejich chování nepochopitelné. Mají pak tendenci moralizovat a ukazovat jim, jak se má správně truchlit. Neexistuje ale nic jako správné truchlení. Každý prožívá žal po svém. Někdo o něm potřebuje mluvit, někdo se chce zavřít sám do pokoje a plakat, někdo se musí vyvztekat, někdo vypsat, vyběhat.

A v delším horizontu se může reakce na smrt v rodině projevit jak?

Starší děti mají problém se soustředěním a mají tendenci přebírat roli dospělých. Mladší se naopak mohou vrátit o vývojové stadium zpátky, začnou se chovat jako malé, někdy jsou až infantilní. Pokud děti nenajdou oporu ve svém okolí, jsou ohroženy rizikovým chováním, např. poruchami příjmu potravy, závislostí, sebepoškozováním, agresivitou, kriminalitou.

Vy rodinám nabízíte 15 konzultací. Dá se za tu dobu smutek dostatečně zpracovat?

Někomu to stačí, někdo potřebuje víc času. Kolem třináctého sezení si říkáme, zda spolupráci prodloužíme. Někdy je konzultací naopak méně. Je to hodně individuální. 

Pokud máte doma najednou vzorné dítě, o kterém ve škole ani nevědí, ačkoli se tak dřív nechovalo, měli byste zpozornět.

Existuje něco jako přijatelná délka truchlení?

Obvykle se mluví o 1 až 2 letech. Naše zkušenost je, že děti se na situaci adaptují relativně rychleji než dospělí, ale je pravda, že ji neustále zpracovávají. Častým scénářem je, že dítě zůstává v péči našich terapeutů třeba půl roku, pak přejde do dětské skupiny a dospělý k nám ještě nějaký čas dochází na sezení. 

Podle čeho poznáme, že dítě potřebuje odbornou pomoc?

Rizikové momenty jsou, když je smrt náhlá, násilná nebo se týká hodně blízké osoby. V takové chvíli je lepší vyhledat pomoc a ujistit se, zda to zvládáme dobře. Pokud tu možnost ale nemáme, je důležité s dítětem hodně mluvit a sledovat, jestli se nezačíná měnit. Pokud máte doma najednou vzorné dítě, o kterém ve škole ani nevědí, ačkoli se tak dřív nechovalo, měli byste zpozornět. To samé, pokud naopak začne vyvolávat spory. To je pak volání o pomoc. Některé děti si třeba přejí, aby také zemřely a mohly být se svým blízkým. V této situaci je velmi důležité zmapovat, zda dítě nemá sebevražedné tendence. 

Jak dítěti ulehčit návrat do školy

  • Nejlepší je, když se učitel s rodiči a dítětem sejde a naplánují postupné kroky.
  • Některé děti chtějí, aby se jich nikdo na nic neptal, některé to naopak chtějí říct spolužákům samy.
  • Děti svoje potřeby většinou znají, ale nenapadne je si o ně říct. Důležité je nevynechat je z komunikace.
  • Úkolem dospělých tedy je, zjistit, co si dítě přeje, jak pro něj bude návrat do školy nejjednodušší. 
  • Můžete také vymezit dobu, po kterou dítě nebude zkoušené, protože se teď těžko soustředí, nebo se dohodnete, že bude zkoušené pouze písemně, protože nechce, aby na něj koukala celá třída. 
  • Nerozhodujte ale bez dítěte, dejte mu možnost se vyjádřit. Když má dítě vliv na rozhodování, nabude dojmu, že má věci aspoň trochu ve svých rukou.

Co když mám ale uzavřené dítě, které se mnou ani normálně moc nemluví. Jak to u něj dokážu ohlídat?

Je třeba pozorovat jeho návyky. Malé děti stačí sledovat při hře. Všímejte si, jak si mezi sebou povídají hračky. Můžete se hry zúčastnit a doptávat se v rámci jednotlivých postav. Starším dětem je třeba vysvětlit, že pokud se nechtějí bavit s vámi, můžou jít za někým jiným, např. za dědou, strejdou, rodinnou kamarádkou. Zeptejte se jich, jak se se situací snaží vypořádat. Třeba si píšou deník nebo o tom mluví se svými kamarády. Můžete si domluvit znamení pro případ, že by vás najednou potřebovaly. Napíšou vám třeba vzkaz „Přijď.“ S dětmi v pubertě je potřeba mluvit na rovinu. Jsou vděční za férovou komunikaci a raději vám odpoví na přímé otázky než na rádoby nenápadné vyzvídání. Když položíte přímou otázku, většinou dostanete přímou odpověď. Pokud ale vidí, že vy sami mlžíte, budou mlžit i oni. 

Jakých chyb se rodiny nejčastěji dopouštějí ve vztahu k dětem, když jim zemře někdo blízký?

Buď si dítěte nevšímají, nebo si ho naopak všímají moc. Nebo mu říkají věci, kterým sami nevěří. Dítě se jich třeba zeptá, co se děje se zemřelým po smrti. Pokud do té doby byla rodina ateistická a vyznávala názor, že po smrti člověk prostě není, nemůžete najednou dítěti říkat, že je táta v nebi. Děti poznají, že něco nehraje. Po 13 letech navíc přichází období vzdoru. Děti si chtějí vydobýt své místo ve světě a začnou názory rodičů zpochybňovat, a to i v otázce smrti. Je lepší mluvit s nimi otevřeně. 

Dítě může mít vztek, i my dospělí máme na zemřelé vztek. Vztek je přirozený, a když dítěti dovolíte, aby se zlobilo, naučí se ho mít pod kontrolou. 

Jak na děti působí věty typu „musíš teď mamince pomáhat“ nebo „jsi teď jediný chlap v rodině“?

Tohle je pro dítě obrovské břemeno, které je třeba sejmout. Zapomínáme na to, že dítě také truchlí, nakládáme mu úkoly, ale přitom je také pozůstalý. Okolí se tímto způsobem zbavuje svojí odpovědnosti. Místo toho, aby bylo rodině samo oporou, naloží to na dítě. Když se to ale stane v krizovém věku 13–18 let, tak si to děti přeberou tak, že jsou hlava rodiny a i rodič by je měl poslouchat. Tahle role jim ale v žádném případě nepřísluší, pořád jsou dítětem a rodič má povinnost se o ně starat. Svět v tomto režimu ztrácí bezpečnou a jasnou linii pro dítě i pro dospělého a nastává chaos. 

A co věty „ty jsi celý tatínek“ nebo „máš oči po mamince“? Dělají dětem radost?

Může to dělat radost, která přinese slzy. Je pěkné mít oči po mamince, která nežije, nebo mít podobnou povahu jako táta, ale taky to někdy může být pořádný závazek. Co když nebudu jako máma, co když nebudu tak dobrá? Je dobré tato tvrzení zjemnit, např. je prima, že máš oči jako maminka, to ti nikdo nevezme. Ale neměli bychom srovnávat, děti pak mají tendenci chovat se jako někdo jiný. Pochvala je ale dobrá z hlediska identifikace. Děti se potřebují identifikovat a je dobré vědět, že v něčem byl jejich rodič báječný a oni z toho část podědily.

Mají dospělí pocit, že slzy jsou známka slabosti?

Ano, to je časté společenské klišé. A ještě těžší to mají kluci. To je mi hrozně líto. Takové to „kluci nepláčou“. Vzniklo to tak, že muži byli lovci a ženy sběrači. Když si muž zlomil při lovu nohu, nemohl začít brečet a zůstat na místě. Musel zatnout zuby a dojít domů. U fyzické bolesti se slzy zamáčknout dají, vnitřní bolest se takhle utlumit nedá. A to, že mě někdo jiný vidí plakat, neznamená, že nejsem pro druhé oporou. Oporou jsem, pokud dokážu dítěti vytvořit svět, který má jistoty. To je největší opora. To, že s ním jsem i v těch nejtěžších chvílích, že se neotočím zády, že tam nejsem jen, když z toho něco mám. 

Měly by děti jít na pohřeb?

  • Děti mají právo říct, zda chtějí jít na pohřeb, nebo ne. 
  • Musíte se jich zeptat, jak se chtějí s blízkými rozloučit, samy vám to neřeknou. 
  • Už děti kolem 2–3 let dokážou situaci posoudit a samy říct, zda na pohřeb chtějí jít, nebo ne. 
  • Můžete jim průběh pohřbu a následné hostiny popsat, aby si dokázaly udělat představu. Je možné, že se budou chtít zúčastnit třeba jen jedné části. 
  • Pokud děti nechtějí jít na pohřeb, je to v pořádku. Se zesnulým se můžete rozloučit jinak, třeba rodinným rituálem, např. půjdete na výlet, který měl zemřelý nejradši, a na jeho oblíbeném místě uděláte křížek. Můžete udělat cokoli, co vás se zemřelým pojí. 
  • Pokud se vaše okolí diví, že děti nechtějí jít na pohřeb, nebo že budete mít rozloučení po svém, není to váš problém. Rozlučte se tak, jak to cítíte vy a vaše děti. 

Když dětem zemře někdo z rodičů, může mít okolí tendenci přehnaně je chránit. Jak najít hranici mezi přehnanou a běžnou péčí?

Důležité je vytyčit pravidla, která jsou jasná. Ano, umřel třeba táta, ale přesto musíme nakupovat, chodit do práce i do školy… Můžeme stanovit takzvanou dobu hájení, po kterou třeba dítě nebude ve škole zkoušené, ale ta doba musí mít jasné mantinely, například měsíc. Poskytneme dětem úlevy, ale neznamená to, že nebudou dělat vůbec nic. Pro dítě je život v přehnané péči z dlouhodobého horizontu destruktivní. Nedostává se do kontaktu se skutečnou realitou, jakákoli neférovost u něj může vyvolat zásek, může mít tendenci vytěsňovat nepříjemné věci nebo si je nepřipouštět, může být emočně ploché nebo působit na okolí jako sobec. 

Věty typu „musíš teď mamince pomáhat“ nebo „jsi teď jediný chlap v rodině“ představují pro dítě obrovské břemeno. Děti přebírají roli dospělého, která jim nepřísluší. Svět v tomto režimu ztrácí bezpečnou a jasnou linii a nastává chaos.  

Je něco, co by se dětem o smrti opravdu říkat nemělo?

Hlavně jim říkejte pravdu. Pokud je pro vás něco v danou chvíli příliš těžké, tak to raději neříkejte, ale nevymýšlejte si báchorky. Časem se to stejně provalí, zapletete se do vlastních lží a doběhne to váš vztah s dítětem, což není dobré. Navíc se ukazuje, že například lékařům nebo personálu hospicu, který se stará o umírající, se s rodinou pracuje mnohem lépe, když mají všichni stejné informace. Pokud třeba dítě nesmí před nemocným o nemoci mluvit, stahuje se z kontaktu, protože se bojí, že prořekne, co nemá.  

Skutečně děti unesou stejnou míru informací jako dospělí? Třeba u sebevraždy nebo násilného úmrtí mohou být informace hodně bolestivé.

Děti to unesou, ale budou se doptávat jinak. Dospělí na začátku řeší, co se stalo, proč se to stalo, proč tomu nešlo zabránit, jak to, že nic nepoznali oni ani lidé z okolí a tak dále. U dětí přicházejí otázky postupně a mezi prvními je otázka „Co jsem udělal/a špatně, že se zabil?“ Pokud se o smrti, zvlášť sebevraždě, nemluví, zůstává v dětech spoustu nevyřčeného. Zaobírají se tím ve své fantazii pořád dokola a ve výsledku jim to ubližuje víc než pravda. 

Dovedu si představit, že zvlášť v případě sebevraždy musí děti cítit nejen smutek, ale i hrozný vztek. Dovolí jim okolí takovou emoci vůbec projevit, nebo reaguje ve smyslu „takhle nesmíš mluvit“?

O mrtvých jen dobře, že? Dítě může mít vztek, i my dospělí máme na zemřelé vztek. Jak to, že jsi nežil zdravěji, jak to, že to vzdal a nechal nás tady… Vztek je přirozený. My máme jednu špatnou vlastnost – rozdělujeme emoce na dobré a špatné. Vztek vnímáme jako špatný. Vztek ale není špatný, to jen některé jeho projevy jsou špatné. Ty, které ubližují druhým. I dítě se může naučit mít vztek ve svých rukou, když je mu dovoleno zlobit se. Může se naučit, že není dobré rozbít všechny hrnky, které máme. To vztek ani bolest nezmírní, a ještě musíme kupovat nové nádobí.

Článek napsala Sandra Soukupová, která si povídala se Sylvií Stretti, terapeutkou a ředitelkou poradny Vigvam, která pomáhá rodinám vypořádat se se ztrátou blízké osoby.

Ráda bych dodala, že Bachovy esence umí velmi efektivně v těchto těžkých chvílích podpořit a psychicky ulevit. Lépe a snadněji zpracovat toto bolavé období.
Máte-li zájem, neváhejte se na mě obrátit.

Sandra






* povinné údaje

webové stránky od r3d.cz



x

x






xx
X

energie dní

OZNÁMENÍ

Od 15. - 19.7.2020 mám volno. 

V akutních případech pouze sms,
ozvu se zpět.

***podpis Sandra