Zvolené články:

Velikonoce

VELIKONOČNÍ ZVYKY A VÝZNAM VELIKONOC

Velikonoce odpradávna přinášely skutečné jaro, počátek nového života. Křesťanská tradice jejich svěcením připomínala Kristovo utrpení na kříži a pozdější zmrtvýchvstání. Podle církevní liturgie Velikonocům předchází čtyřicetidenní půst, jehož poslední částí je pašijový týden od Květné do velikonoční neděle.

Historie
Velikonoce se slavily již v době předkřesťanské a zřejmě navazovaly na židovský svátek pesach, který nejprve uctíval památku vysvobození židů z egyptského zajetí a později příchod Mesiáše. Pohanské národy vítaly jaro zahájením zemědělských prací. Způsob výpočtu data velikonoc byl stanoven už v 6. století. Vychází ze zásady, že se slaví po jarní rovnodennosti, v neděli po prvním jarním úplňku. V kalendáři to může být v rozmezí od 22. března do 25. dubna.

Proč je středa škaredáToto označení prý pochází z toho, že se Jidáš na Ježíše škaredil. Podle lidové tradice se proto v tento den nesmí nikdo mračit, jinak by se škaredil ve všechny středy v roce. Někde se také středě říkalo Sazometní nebo Smetná, protože se toho dne vymetaly komíny.

Zelený čtvrtek – kde vzal čtvrtek barvu
Zelený čtvrtek se obvykle vysvětluje na základě zelených bylin, které byly součástí Poslední večeře nebo také podle barvy probouzející se přírody, jelikož velikonoce se slaví v době, kdy se všechno zelená. Chcete-li podle tradice udělat v tento den něco pro své zdraví, snězte něco zeleného – špenát, kopřivy, řeřichu, zelené saláty.

Co se nemělo na Velký pátek
Je to den hlubokého smutku na památku ukřižování Ježíše Krista. Tento den lidé ráno vstávali před východem slunce a omyli se vodou z potoka. Dodržovali přísný půst a nepůjčovali nic ze své domácnosti, protože by tyto věci mohly být očarovány. Nesmělo se hýbat se zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu, nesmělo se také prát prádlo, protože by ho prý pradleny namáčely do Kristovy krve.

Co se dělalo na Bílou sobotuTento den se uklízelo a bílilo, připravovalo se a chystalo vše na slavné Vzkříšení na boží hod velikonoční. Vařily se obřadní a sváteční pokrmy, pekly se mazance a velikonoční beránci, pletly se pomlázky z vrbového proutí, vázaly se březové metličky a zdobila vajíčka. V mnoha vsích bylo zvykem, že se doma uhasila všechny ohniště, před kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko, a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a žehnala jím oheň nový. Skončením Bílé soboty se završil také dlouhotrvající půst.

Jak se slavil Boží hod velikonočníK této neděli patří tradiční velikonoční pokrmy – beránek, mazanec, ale také vejce, chleba a víno, které dřív světily ráno při mši. Kromě symbolického významu měl tento zvyk i praktický podtext – po období dlouhého předvelikonočního půstu by mohl náhlý přechod k tučné stravě přivodit zdravotní potíže. Proto se světily pokrmy, které měly tělo na návrat k běžné stravě pozvolna připravovat a kousek z takto posvěceného jídla dostala v tento den každá návštěva, která vešla do domu.

Proč byl pondělek mrskanýNa velikonoční pondělí chodili dříve dům od domu mládenci za děvčaty a šlehali je pomlázkami spletenými z vrbového proutí, aby byly po celý rok zdravé, veselé a pilné. Mnohde bylo zvykem, že v úterý na oplátku děvčata polévala chlapce vodou, aby byli svěží. Dnes už chodí s pomlázkami většinou jen děti, které za vinšování dostávají nejen malovaná vajíčka, ale i sladkosti.


Velikonoční symbolyVelikonoční vajíčko - Bylo již od nepaměti symbolem života, úrodnosti, plodnosti a vzkříšení. V předkřesťanských dobách bylo někde dokonce dáváno do hrobu k mrtvému. Vejce dodnes patří o Velikonocích mezi samostatné obřadní pokrmy a téměř žádný z velikonočních jídel se bez nich neobejde.

Velikonoční pomlázka Říká se jí mrskačka, šlehačka, na Moravě tatar, březová metlička, prakl. Proč se chodilo šlehat? Aby děvčata byla zdravá, pilná a veselá po celý rok. Předávala se tak svěžest, mladost a zdraví mladého proutku. Hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, ale také se šlehalo na znamení přátelství mezi rodinami.

Vysévání obilí - znamená počátek zemědělských prací. Vysazujeme do misek rychlené jarní květiny např. krokus, hyacint, tulipán, sněženky, petrklíče, obilí, rychlené větve keřů. Aranžujeme ošatky, košíky, jarní kytice a vázy. Převládajícími barvami jsou žlutá, oranžová, zelená a jasně modrá – barvy hřejivé, veselé až jásavé.

Velikonoční beránek - u pohanů byl symbol beránka velmi rozšířený již v předkřesťanské tradici v celé středomořské civilizaci. U Židů ovce symbolizovaly Izraelitu jako člena „Božího stáda“, židovský Bůh je označován za pastýře.

Velikonoční zajíček – symbolizuje v řecké, egyptské a čínské mytologii plynoucí čas a krátkost života. V bibli je zajíc řazen mezi stvoření maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce. Symbolizuje chudé, skromné a pokorné. Dnes je označován za toho, kdo o Velikonocích přináší vajíčka, nejlépe čokoládová. Tento symbol k nám přišel z německých zemí.
Další symboly jsou kříž, oheň, svíce.

JAK SLAVIT VELIKONOČNÍ SVÁTKY
Velikonoce nejsou jen významné křesťanské svátky, ale vnímáme je i jako svátky rodinné. Nastává čas otevřít dveře svých domovů, schází se rodina, zveme si přátele. Velikonoční svátky nejsou příležitostí jen k jarnímu úklidu. Vtiskněte svým domovům velikonoční atmosféru – vyzdobte svůj byt, uvařte něco dobrého a přivítejte koledníky s pomlázkami.

Co na velikonoční menu
Na velikonoční stůl patří klasické velikonoční pečivo tzv. jidášek, a to ve tvaru písmene S nebo dvou či více spletených pramínků symbolizujících provaz, na němž se Jidáš oběsil.

- na Zelený čtvrtek tedy posnídejte jidášek s medem a přes den si dejte zelenou stravu – třeba špenát nebo zelí. zdraví by vám mělo sloužit po celý rok.

- v neděli na Boží hod velikonoční se světí a pojídají klasické velikonoční pokrmy, jako mazanec z kynutého těsta, piškotový beránek, vejce, chléb a víno. Jsou to tradiční pokrmy a poměrně chudá strava, která má své důvody – po čtyřicetidenním půstu končícím Bílou sobotou se upřednostňovaly pokrmy, které byly jakýmsi přechodem k běžné stravě.

- O Velikonočním pondělí se již hoduje bez zábran. Na stole se objeví různé druhy masa – beránek, kůzle nebo drůbež. K slavnostnímu pondělnímu stolu neodmyslitelně patří velikonoční nádivka nebo velikonoční sekaná, do níž se v některých krajích přidávají nasekané mladé výhonky kopřiv.

Jak upravit velikonoční stůl
Na velikonoční stůl je vhodný modrotisk nebo kanafas. Modrotisk se v dnešní době používá v různých moderních modifikacích. Také kanafas neprostíráme dnes jenom v podobě modrobílých nebo červenobílých kostiček, ale i v široké škále barev a velikostí odvozené ze základního vzoru. Velikonočnímu stolu sluší i jednobarevné lněné ubrusy a prostírání, na nichž se krásně vyjímají kraslice, beránci, zajíčci, mazance a keramické dekorace.

Jak přivítat koledníky
Na českých a moravských vesnicích se velikonoční zvyky stále udržují. Ženy a dívky oblékají místní nádherně vyšívané kroje a také chasníci nosí typické tradiční oblečení. A aby byla děvčata zdravá, veselá a pilná po celý rok, vyšlehají je rodinní příslušníci i sousedé mužského pohlaví. Předávala se tak svěžest, mladost a zdraví mladého proutku a aby prý děvčata neuschla.

Zdobení vajíček
Ve spojení s lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček doprovázený řadou obřadů a pověr. Vejce je symbolem životní síly, narození, nesmrtelnosti, návratu jara a skořápka má symbolizovat pocit bezpečí. Vajíčko něco skrývá, je jakoby uzamčeno a je v něm ukryt život. Je tady zřetelné symbolické spojení se zmrtvýchvstáním Ježíše a s křesťanskými Velikonocemi.Při zdobení vajíček se za dlouhá léta vyzkoušelo mnoho technik. Od obyčejného barvení až po složité děrování skořápek. Zdobit se dá malováním, voskování, nalepováním slámy, vyškrabováním barvy, glavírováním, odrátkováním, oplétáním vlnou až po obyčejné nalepení samolepek.
V dřívějších dobách, kdy nebylo chemických barev se barvilo třeba slupkami s cibule (okrová barva), šafránem (žlutá), odvarem ze slupek červené cibule a octa, červeného zelí nebo šťávy z červené řepy ( červená), šťávou z borůvek (fialová), tekutinou ze špenátu (zelená), odvarem z dubové kůry (hnědá), odvarem z olšové kůry nebo sazí (tmavě zelená až černá).

Proč se říká – Zvony odletěly do ŘímaKdyž se blížily Velikonoce, zmizela z oltářů krajková roucha, zmizely květy a všechna výzdoba chrámu. V tom postním čase zmizely i zvonky od oltáře a sakristie, srdce velikých zvonů byla podvázána a jejich zvuk nahrazen dřevěnými klapačkami. Říkalo se, že zvony odletěly do Říma. Na Velký pátek po Křížové cestě a dlouhých bohoslužbách se, jak bývalo zvykem, procházelo ulicemi města a dutým zvukem klapaček ohlašovalo Kristovo ukřižování. Zvony odlétaly do Říma, jen na na pár dní postu, aby se v oslavě vzkříšení vracely a zněly tím slavnostněji.

O původu pořekadla vypráví tato pověst:
Kdysi v dávných dobách žil v jednom nevelkém království starý moudrý král. Měl dva syny, dvojčata. Protože už cítil, že se blíží konec jeho života, chtěl ještě před svou smrtí uspořádat, jak to bude s jeho královstvím, až umře. Bylo třeba, aby vybral jednoho ze svých synů a předal mu vládu. Protože měl ale oba stejně rád a protože se navíc oba narodili v ten samý den, nemohl se rozhodnout, komu z nich královskou korunu svěří. Měl strach, aby se po jeho smrti nezačali mezi sebou přít, proč jeden dostal a druhý ne. A protože byl opravdu moudrý, rozhodl se, že kralování předá oběma. Zemi rozdělil na dva stejné díly, na severní a na jižní, a každému ze synů svěřil jeden. Brzy na to v pokoji zemřel. Každý se ujal vlády po svém. Bratr, který dostal severní část země, se brzy stal slavným králem. Nejprve se pustil do velkého zvelebování svého království. Pustil se do velikého stavění, staré domy nechal zbořit a postavil nové, zakládal nová města, nové vesnice a snažil se udělat vše, jak si myslel, že se to bude lidem líbit. Pak se rozhodl, že pro svou zemi získá nová území, a tak zřídil vojsko, které snadno přemohlo okolní vládce a vzalo si jejich zem. Všichni lidé v království sice museli pořád pracovat, protože král, aby neztráceli čas, zakázal jakoukoli radost a zábavu. Nikdo však netrpěl hladem a všichni se měli dobře. Proto není divu, že vždy, když král zavítal mezi své poddané, všichni před ním padali na kolena a děkovali mu. Měl z toho vždy velkou radost a později to dokonce nechal vyhlásit jako povinnost, aby náhodou někoho nenapadlo na to zapomenout. Ne všem se to však líbilo, protože ne každému se chtělo stěhovat ze staré chalupy, ne každému se chtělo opustit všechny obyčejné radosti a ne každému se chtělo jít do války. Jenže král se jich na to neptal a protestovat nahlas dovoleno nebylo. Pokud to někdo přeci jen zkusil a doneslo se to králi, musel se takový člověk i s celou svou rodinou do měsíce vystěhovat. Postupem času se toho raději nikdo ani neodvažoval. A tak byl v zemi pořádek. V jižním království to bylo jiné. Tamější král se také snažil království zvelebit, jak mu síly stačily, také stavěl a opravoval, ale všechno to šlo mnohem pomaleji než u jeho bratra na severu. Se svými poddanými se totiž o všem radil, ptal se jich, jak se jim to či ono líbí nebo zase nelíbí, takže někdy dlouho trvalo než se na něčem dohodli. Když někdo něco opravdu nechtěl, tak ho k ničemu nenutil. A mohlo se i protestovat a nikdo se kvůli tomu stěhovat nemusel. Lidé samozřejmě pracovali, bez práce to nejde, ale radost zakázaná nebyla a lidé si mohli aspoň na jeden den vždy odpočinout. Království se nijak nezvětšovalo, protože král viděl, že se do války nikomu nechce. A tak se stalo, že tento z královských bratří se nikdy nestal slavným králem, jeho země nikdy nebyla tak bohatá, vždycky tam bylo trošku nějakého toho nepořádku, ale lidé mu přesto děkovali, i když se to nikdy žádným královským zákonem nestalo. I stalo se, že oba královští bratři zemřeli ve stejný den, tak jako se ve stejný den před mnoha lety narodili. A oba také spolu přišli před Boží soud. Bůh, když před něj předstoupili, se jich zeptal, kdo z nich si myslí, že na něj v nebi čeká větší odměna. Slavnější z bratří hned sebejistě odpověděl, že podle zásluh to musí být dozajista on. Bůh se usmál a ukázal jim dva zvony. První z nich byl veliký, mocný a celý nazdobený. Druhý byl malý a obyčejný. Bůh pak řekl slavnému králi: „Tak si vyber jeden ze zvonů, který si myslíš, že tě představuje.“ On neváhal ani chvilku a vybral si velký, krásný zvon. Na druhého bratra zbyl ten malý a obyčejný. Potom Bůh pokračoval: „Teď své zvony rozhoupejte. Ten, jehož zvon bude lépe znít, smí vejít do nebe jako první a bude mít větší odměnu.“ A tak oba bratři své zvony rozhoupali. Malý zvon se brzy rozezvučel krásným a jasným tónem. Velký však ze sebe nevydal ani hlásku. A tak slavný král houpal, houpal, ale stále nic. Když už byl z toho celý vyčerpaný, obrátil se na Pána Boha: „Cos mi to dal za zvon? Vždyť ani hlasu nevydá?“ začal si stěžovat. Bůh se jen posmutněle usmál a odpověděl: „Sám sis ho vybral a vybral sis dobře.Jaký život, takový zvon. Cosi důležitého tomu tvému zvonu chybí. Běž se do něj podívat a snad pochopíš.“ Král šel a podíval se dovnitř zvonu a velmi se ulekl. Ve zvonu chybělo srdce. A bez srdce ani sebekrásnější a sebevětší zvon nemůže nikdy znít. V tu chvíli král pochopil.

ŘÍKADLA A KOLEDY
Hody, hody, doprovody
Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný. Za kamny v koutku na vrbovým proutku.
Proutek se ohýbá vajíčko kolíbá proutek se zláme, slepička z něj spadne.
Vajíčko se odkoulí, do strejčkovy stodoly, vajíčko křáp, slepička kdák, panímámo, máte mi ho dát.

Upletl jsem pomlázku
Upletl jsem pomlázku, je hezčí než z obrázku všechny holky které znám, navštívím a vymrskám než mi dají vajíčko vyplatím je maličko

Panímámo zlatičkáPanímámo zlatičká darujte nám vajíčka, nedáte-li vajíčka uteče vám slepička do horního rybníčka a z rybníčka do loužek kdo jí odtud pomůže?

Hody, hody doprovody
Hody, hody doprovody, já jsem malý zajíček, utíkal jsem podle vody nesl košík vajíček. Potkala mě koroptvička, chtěla jedno červené, že mi dá lán jetelíčka a já říkal ne, ne, ne.
Na remízku mezi poli mám já strýčka králíčka, tomu nosím každým rokem malovaná vajíčka

- čerpáno z internetu

21.12 . Zimní slunovrat, ale také keltský svátek Alban Arthuan

Zimní slunovrat nastává, když Slunce vstoupí do Kozoroha a to je 21. prosince, kdy je nejdelší noc a nejkratší den roku. Od tohoto dne se dny začnou tiše prodlužovat. V tento den pak východ i západ slunce dosahují nejjižnějšího bodu na horizontu a po tomto datu se východy a západy slunce posunují stále severněji. Ohnivá sluneční síla se tu zdánlivě vytrácí; vzápětí však opět s prodlužujícím se dnem mohutní a nabírá sílu. Proto je slunovrat svátkem smrti a následného znovuzrození.

Název pro zimní slunovrat - Alban Arthuan (tedy „Artušovo světlo") - název již napovídá, jaké věci nastanou. Dle legendy byl Artuš spravedlivý a moudrý král, který vznikl vůlí sil, jenž nepocházejí z našeho světa. Lid oslavuje tuto dobrou zprávu. Žehná obilí, stromům a dobytku. V době největší temnoty a chladu vlévá znovuzrozené slunce do našich srdcí novou naději, že opět přijde teplo a světlo. První sluneční paprsky pronikají temnotou a chystají se oplodnit semena ležící pod příkrovem zimy. Dny se pomalu prodlužují.

Oslavy zimního slunovratu se datují od let kolem roku 3800 př. n. l. Byl slaven Římany, Angličany, Egypťany, starověkými germánskými a keltskými kmeny, ale styl a podstata jejich oslav byl velmi rozmanitý. Zimní slunovrat splývá s přijatými křesťanskými vánočními svátky. Vánoce byly jedny z pohyblivých svátků, slavily se v mnoha různých termínech během roku. Ve 14. století vybral papež Julius 25. prosinec, který se shodoval právě s pohanskými rituály zimního slunovratu. Záměr byl jasný - nahradit pohanské oslavy křesťanskou symbolikou.


Podle legend víme, že Keltové považovali zimní slunovrat za den, kdy se narodil, nebo spíše znovuzrodil, sluneční bůh Belen, syn Bohyně a jeleního boha Cernunna. Zimní slunovrat byl den naděje, neboť slunce začalo posilovat svou moc a dávalo tak příslib nového života. Ovšem nejen Keltové, ale i další kultury považují 21. prosinec za den narození svého buď slunečního, nebo jiného vysoce postaveného boha. A vlastně i křesťanské Vánoce nejsou ničím jiným než oslavou narození Ježíše Krista, který tak symbolicky přináší nové světlo do nejhlubší tmy.

Tento svátek přežil až do současnosti, jenže dnes mu říkáme vánoce. Je to okamžik nejkratšího dne a nejdelší noci v roce. Je to, ale zároveň doba obratu od tmy ke světlu. Až dosud se dny krátily a slunce sláblo, od nynějška bude sílit a nabírat na intenzitě.

Tradice a rituály jsou nedílnou součástí lidské společnosti od jejího prvopočátku. Není pochyb o tom, že člověk je tvor duchovně založený a všechny tradice a rituály byly vyjádřením těsného sepětí člověka s přírodou a jejími zákonitostmi.

Způsoby oslav tohoto svátku byly různé a některé z nich se dokonce zachovaly dodnes.

Nejprve se začíná fyzickou a rituální očistou obydlí. Prastarým zvykem je vykuřování obydlí vonnými látkami (kadidlo, levandule), kladení bylin na podlahu, pod slamníky a zavěšování jmelí. Úklid je v tomto období chápán jako rituál umožňující opuštění starého a vytvoření prostoru pro nové. Obydlí se tradičně zdobí červenou, zelenou, bílou a zlatou barvou, cesmínou, břečťanem a větvičkami z jehličnanů. Je to vhodná doba pro věštění…

Nepřipomíná Vám něco tohle: pro předvánoční čas je typické slovo MUSÍM. Musím koupit dárky, musím vyprat koberec, musím umýt okna, musím vyměnit povlečení, musím upéct minimálně deset druhů cukroví, musím jít na hřbitov a tak dále a tak dále. To nesmyslné množství úkolů, které si na sebe pravidelně pečlivé hospodyňky nakládají, se jednak nedá zvládnout ve zdraví a hlavně odpoutává pozornost od toho, že zimní slunovrat by měl být svátkem, kdy bychom se měli kromě očisty našeho obydlí věnovat především očistě duše a těla, abychom se tak připravili na nový právě přicházející životní cyklus.



Tak i křesťanská tradice vánočního stromku má své původy z pohanských oslav. V mnoha částech staré pohanské Evropy bylo zvykem, že rodiny přinesly domů na počest bohů živý strom a s ním i jeho elementární bytost – ducha, aby se ohřál. Na stromě byly zavěšeny zvonky tak, aby bytost mohla o sobě dát vědět. Jídlo a dárky byly zavěšeny na větvích pro duchy. Pěticípá hvězda, pentagram, symbol pěti elementů, byl umístěn na špičce stromu.

Stejně jako u většiny keltských svátků se zapaloval oheň.


velikost tohoto polena je spíše ilustrační... tohle by 12 dní jistě nehořelo

Nejdůležitějším bylo pálení ohňů, které měly na základě podobnostní magie posílit světlo "nového" slunce. V dnešní době můžeme tuto tradici stále ještě objevit v některých zemích, kde ji nazývají pálení vánočního polena.

Vánoce se slavily a dodnes někde slaví pálením vánočního polena.

Pro poleno se vypravovali vyvolení mladíci, kteří vybraný strom, nejčastěji dub, nejprve uctili obětinami, vysvětlili mu, že ho musí porazit a celkově s ním zacházeli jako s živou bytostí. Když strom porazili, nařezali ho na velká polena, která se slavnostně nesla do domů. Zde byla uctivě přivítána celou rodinou.

Nesmělo jít o poleno koupené. Bylo s velkou slávou doneseno do domu. O štědrém dnu jej hospodář položil do ohniště.

Hospodyně potom jeden konec polena pomazala medem, posypala moukou a polila pivem nebo medovinou a druhý konec byl slavnostně zapálen pomocí třísek z loňského polena.
Jinde oheň zapaloval majitel domu a každá rodina měla svůj. Jako první se zapalovalo polínko uschované z minulého roku. Muselo se však jednat o polínko ze stromu, které buďto vyrostlo na zahradě majitele nebo jej dostal darem. Polínko muselo však projít značným rituálem a bylo nazdobeno a pokropeno pár kapkami piva.

V jiných krajích se poleno zdobilo borovými větvičkami se šiškami. Mezi větvičky se mohla přidat i přáníčka do nového roku, napsaná na proužcích papíru. Poleno se pak na začátku Vánoc na oslavu Cesmínového a Dubového krále se zpěvem zapálilo. V některých rodinách jej zapalovaly mladé dívky třískami z loňského polena. Jinde měla tuto čest matka.

Uhlíky a popel z těch polen byl potom přimíchán do krmiva pro dobytek a do jarního osiva, část byla uschována jako amulety a zbytek rozprášen po polích a zahradách, také se přidával do vody zvířatům. Zbytek polena a popel mohly být uschovány, aby po celý rok chránily domov před bleskem, ohni a zlými silami, ďáblem. Výběr druhu dřeva, způsobu jeho zapálení a doby hoření byl hotovým rituálem, který se kraj od kraje lišil.

Tento sváteční oheň měl vydržet hořet 12 dnů a měl zajistit tak ochranu celému domu, poté byl slavnostně uhašen. Hospodář měl na starosti, aby poleno hořelo po celou dobu svátků.

Velká ohniště byla časem nahrazena menšími krby a kamny. Velké poleno se vyměnilo za polínko, ozdobené svíčkami a větvičkami, umístěné doprostřed stolu jako vánoční dekorace…

Nepřipomíná Vám něco tento obrázek….?




Dvanáct nocí od slunovratu je zakázána těžká práce, neuskutečňují se obchody ani se neválčí. Jsou to svátky klidu a míru. Veškeré tradice přitom zdůrazňují nutnost očistit tělo i ducha a připravit se na nadcházející nový rok.



V tomto svátku se také pečou perníkové chaloupky, které mají připomínat Vaše obydlí a potom se o ni rozdělit se všemi, kdo žijí s vámi pod jednou střechou.

Slavnostní večeři by měl předcházet celodenní půst. Oproti jiným dnům se výrazně mění jídelníček - víc se upřednostňují lehká jídla, spíš zeleninová, bez přemíry soli, cukru nebo tuku. Maso se podává rybí nebo drůbeží a dávky se spíše snižují. Tradičními jídly jsou ořechy, jedlé kaštany, sušené ovoce, jablka, cukroví, koláčky, perník a zázvor. Tradičně se popíjí pivo, červené víno, ibiškový čaj, jablečný punč a míchané nápoje z vína na způsob střiků...




Dále se v tento čas peklo několik druhů koláčů. První byl určen pro rituální účely - pověsil se mladému bílému býčkovi na roh a poléval se pivem tak dlouho, dokud býk koláč neshodil. Pokud dopadl před něj, bylo to dobré znamení a předzvěst velké sklizně. V jiných krajích se pekly koláče tak, aby připomínaly slunce. Jeden velký koláč se potom rozdělil mezi celou rodinu, což mělo zajistit, že všichni zůstanou pohromadě a budou zdraví.



Další tradicí bylo věštění budoucnosti například z rozkrojených jablek nebo ořechů, což se opět zachovalo až do dnešní doby. Zdravý a nepoškozený plod znamenal stěstí a prosperitu, červivý nebo jinak poškozený pak nemoc nebo neštěstí.



Domy se zdobily cesmínou, jmelím a břečťanem a stálezelenými jehličnatými větvemi na připomínku znovu se obnovující životní síly..

Během těchto slavností vystupovali maskovaní jelení tanečníci. Tanečními kroky vydupávali a vybubnovávali poselství pro Bohyni a Cernunna. Po celých dvanáct "kouřových nocí" se dům vykuřoval vonnými bylinami, které přinášely blaho - pelyněk, jalovec, tomkovice, jedlová smola.

A samozřejmě si předávali dárky, snad jako připomínku velkého daru Bohyně v podobě narození slunečního boha, nebo jen tak pro radost, aby prosvětlili tento temný čas.

Svatý Mikuláš

O SV. MIKULÁŠI PRO DĚTI:
Před mnoha lety, velmi daleko na Východě, se jedněm bohatým rodičům narodil syn Mikuláš.
Mikulášovo narození

Bylo to více než před 1700 lety a to město se jmenovalo Patara. Mikulášovi rodiče byli křesťané, a tak také svého syna vychovávali ve víře v Boha. Ještě když byl Mikuláš velmi mladý, jeho rodiče zemřeli, a on zdědil mnoho majetku. Z něho pak štědře rozdával chudým, nemocným a všem, kdo se ocitli v nouzi. Dělal to ale tajně, protože nechtěl, aby ho za to lidé chválili. Důležité bylo, že to ví Bůh.
Jednoho dne se dozvěděl, že jeden ze sousedů je ve velké nouzi a nemá peníze na věno pro své tři dcery. Znamenalo to, že o ně nebude mít zájem žádný ženich. Mikuláš se také dozvěděl, že otec chce, aby dívky vydělávaly peníze velmi špatným způsobem, proto se rozhodl pomoci. V noci přišel k domu svého souseda a do otevřeného okna vhodil hroudu zlata. Totéž se opakovalo další noc.
Mikuláš hází hroudu zlata

Otec i jeho dcery byli velmi šťastní. Zároveň byli také zvědavi, kdo je ten štědrý dárce. A tak když se totéž opakovalo i potřetí, vyběhl otec do tmy za utíkajícím Mikulášem a nakonec ho i dohonil. Ten ho ale velmi prosil, aby to vše uchoval jako tajemství.

Mikuláš se také vydal na cestu do Svaté země – tedy do míst, kde žil Ježíš a odkud pocházeli jeho první učedníci. Cestou zpět se zastavil ve městě Myra, kde zrovna v té době volili nového biskupa. Nakonec se jím stal právě Mikuláš, i když se tomu velmi bránil. Přestože se nyní stal velmi váženým člověkem v očích ostatních lidí, zůstal Mikuláš stále stejný – miloval Boha i lidi, každého přijímal a pomáhal chudým.
Nedlouho poté, co byl zvolen biskupem, začalo velké pronásledování křesťanů. Také Mikuláš byl vězněn a nakonec i vyhnán. Až když se císařem stal Konstantin, mohl se zase vrátit a dále vykonával svůj biskupský úřad. I nadále se staral o lidi v nouzi. Říká se také, že v noci obcházel domy chudých rodin a nechával za oknem vždy něco dobrého pro děti.
Mikuláš naděluje dětem


Biskup Mikuláš zemřel velmi starý, bylo mu asi 90 let, a protože během svého života vykonal mnoho dobrých věcí a dokonce skrze něj Bůh udělal i několik zázraků, začali ho lidé uctívat jako svatého.
Označení "SVATÝ" ukazuje na jeho dobře prožitý život, naplněný dobrem. Neznamená to, že by svatý za svého života stále přebýval v kostele, ale že prožil dobře svůj život, usiloval konat druhým dobro, a i když byl hříšný, litoval svých nedobrých skutků a odstraňoval pravidelně zlo ze svého srdce. Sv. Mikuláš je nám všem vzorem v konání dobrých skutků, měl dobré/milé srdce - k druhým byl milosrdný.

A pro děti tady mám písničku:: Písnička o svatém Mikuláši
od Ztracené kapely (Album 5, Nastavte uši)

zdroj: deti.vira.cz
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Svatý Mikuláš - legenda
A máme tu čas mikulášské nadílky. Koná se vždy 5. prosince večer - v předvečer svátku svatého Mikuláše. Dnes u nás již malé děti ví, kdo to byl a je Mikuláš. Jen občas v některých časopisech se objevuje jako Mikuláš človíček v červeném oblečku nápadně podobný Santa Clausovi. Ty naše děti to nemají lehké s těmi vánočními postavičkami..Pravý Mikuláš je biskup - bíle oděný, jehož oblečení je zdobené zlatým lemováním a křížem, s vysoukou čepicí, zlatou berlou a neodmyslitelným košíkem dobrot.


Legenda
Mikuláš je nejuctívanějším světcem i ve východních církvích hned za Pannou Marií. U Mikuláše je upřednostňováno jeho dobré srdce a milosrdenctví.

Mikuláš, někdy nazývaný jako Mikuláš z Myry - je postavou mnoha legend, avšak v historických dokladech toho o jeho životě najdeme jen velmi málo.

Narodil se pravděpodobně kolem roku 280-286 jako syn bohatého, ale lakomého křesťana.v Pataře (dnes jižní Turecko) Mikuláš záhy osiřel a svůj majetek rozdal chudým. Poté se odebral do Palestiny, odtud se na cestě zpět stavil v Myře, aby se pomodlil. V té době tam zemřel biskup a díky tomu, že neměl žádných možných nástupců, vymysleli v Myře, že první, kdo za jitra vstoupí do kostela, stane se biskupem. Mikuláš byl tím prvním příchozím a tak se stal biskupem (rok 300). Nezapomínal ve svém úřadě na chudé a nemocné, založil školy a sirotčince. O examenu navštěvoval své školy. Examen se konal v sobotu, děti se shromáždily před představeným školy a ten četl pochvaly a přečiny dětí, pak se zkoušelo a nevědomost trestali pomocníci metlou. Z nich se pak vytvořili čerti.


Svatý MikulášBrzy po nástupu Mikuláše na biskupský stolec přišla pohroma v podobě protikřesťanského tažení, kdy byl i Mikuláš uvězněn a hrubě trestán. Díky povolení křesťanské víry Konstantinem roku 313 byl osvobozen a vrátil se do úřadu biskupa. Ještě se zúčastnil Nicejského koncilu roku 325, vykonal cestu do Říma a vrátil se do Myry. Zde skonal 6. prosince, neznámo přesně kterého roku - 345 - 350. Jeho ostatky byly koncem 11. století přeneseny do Bari v Apulii, kde se slaví svátek Mikuláše na den přenesení jeho ostatků- 8. května. V předvečer svátku se koná historický mnohobarevný průvod za účasti celého města a v den jeho svátku velká hostina.

Legendy o Mikulášovi
- v Pataře žil chudý šlechtic se třemi dcerami, které musely pracovat v nevěstinci, protože byli chudí. Mikuláš hodil po tři večery do okna toho šlechtice po měšci peněz, aby mohl vykoupit dívky.

- Mikuláš kradl otci peníze a kladl je na práh nebo za okno potřebným - odtud zvyk punčochy za oknem

- v tamní době se při neplacení dluhu unášely děti a prodávaly na ovčím trhu. Když nějaké dítě odvlekli, Mikuláš tajně dávál za okno postižených lidí peníze na splacení dluhu aby bylo dítě zachráněno

- poslouchal, jak vězněné dítě pláče a spouštěl mu dolů dárek - odtud zvyk, že Mikulášovi pomocníci poslouchají komínem

- mokrý Mikuláš - podle legendy zachránil na rozbouřeném moři potápějící se loď a námořníky a když vystoupil z vody byl -jak jinak- mokrý a crčela z něj voda, proto vznikl kult mokrého Mikuláše a proto byl Mikuláš zvolen jako ochránce námořníků, lodníků

- zachránil tři žáky před zlým hostinským, který je chtěl usmrtit a naložit do soli.

Uctívání Mikuláše
Balkán bylo první místo, kde byl Mikuláš uctíván jako světec, později bylo jeho uctívání rozšířeno mezi národy východní Evropy jež později uznávali pravoslaví - např. pro Rusko je jedním z nejdůležitějších světců i zemským patronem. Díky normanským námořníkům se během 10. a 11, století jeho kult šířil i k nám. Brzy jej uctívali ve Francii a ve 12 století jej přijali v Německu. Zvyk návštěv a obdarovávání dětí vzniká díky císařovně Theofaně (řecká manželka císaře Otyll) v 10. století v Porýní. U nás se jeho kult rozšiřuje až ve 13. století.


Biskupské hry
Obyčej návštěv Mikuláše a obdarovávání vznikl z obyčeje "biskupské hry" Byla to hra Provozovaná na klášterních školách.Jedne ze studentů se jeden den v roce na Mikuláše převékli za biskupa či opata a vládl celé škole celý den. Zpočátku se hra konala 289. prosince, později se přesunula na svátek Mikuláše.


Svatý Mikuláš Patronem
Mikuláš je patronem dětí, zajatců, dobrých svateb, poutníků a cestujících, obchodníků, právníků, vorařů, mlynářů, lékárníků, soudců, pekařů, sládků, knihařů, dělníků v kamenolomech, hasičů, svíčkařů, zajatců, ale i patron Ruska a Lotrinska, ale i měst jako Amsterdam, Bari, Barranwuilla.

Svátek Mikuláše byl dnem uzavírání obchodních smluv, neboť byl Mikuláš spojován s majetkem a vírou.


Obrazy
Na obrazech je Mikuláš zobrazován jako muž středního věku, štíhlý, v bílém biskupském rouchu s vysokou čepicí - mitrou, odznakem vysokého postavení v církvi, a pastýřskou berlou - odznakem pastýřské hole - pastýři pasou ovce a Mikuláš je jako pastýř svého lidu. Na tváři mívá dlouhý bílý vous - na východě je malován jako holohlavý.
Jeho atributy jsou tři zlaté koule na knize (pověst o chudém šlechtici a 3 dcerách), nebo tři mince, pruty, pytlíky, chleby (socha ve štrasburském chrámě), kameny a jablka, jindy za ním stojí sud se třemi mladíky (legenda o zachráněných hoších z rukou hostinského), nebo s kotvou (legenda o mokrém Mikulášovi).

Svatý mikuláš - nadílka
Kdepak se nám vzala mikulášská nadílka, jež se koná v předvečer svátku Svatého Mikuláše? Svatý Mikuláš prý kladl na prahy chudých a nemocných zlatá jablka po své smrti. Později dávaly děti na okno ponožky, pak punčochy a ráno nalézaly dárky od Mikuláše.

S Mikulášem v naší době chodí čerti (symbol zla) a anděl (symbol dobra).

Mikulášské obchůzky u nás
Doklady o maškarních průvodech na Mikuláše sahají až do středověku (14. stol.). Takto pojaté mikulášské obchůzky - ve formě maškar - se u nás dochovaly až do 19. století. Byli to mládenci převlečení za vojáky, turky, mouřeníny, jezdce na koni, sedláka se selkou, dámu s kloboukem, kominíka, rasa, žida smrtku a laufry, nesměla chybět byla klapka - muž sedící na tyči s hlavou ze dřeva, jež díky tahání za provázky klapala. Stěžejní postavou byl Mikuláš, čert a anděl. Průvod nejprve předvedl různé hry(divadelní), pak se pronášely proslovy a pak vcházeli do domů, kde se držela řeč o výchově a pak se podělily děti dárky za odříkanou modlitbu

V některých regionech chodil Mikuláš již tehdy jen s anděly a čerty, občas je doprovázela smrtka, laufr, koza či kněz, jinde chodila skupina Mikulášů, čertů a andělů a na Valašsku zástupy čertů.

Svatý MikulášMikulášky
Na Moravě doprovázela Mikuláše Mikulášce v bílých šatech

Matičky
Opět Morava - matičky - ženy v biskupském hávu byly podobné Barborám, praveěpodobně se tyto zvyky slily v jeden.

Brůna
Maska představující koně, ale podobající se spíše žirafě či koze chodívala koncem 19. století s Mikulášem, někde dokonce i sama. Také se jí říkalo mikulášův kůň.

Dnes
Dnešní Mikuláš je muž s bílými vousy v biskupském bílozlatém oděvu a berlou a vysokou pokrývkou hlavy jako odznak vysokého církevního úřadu. Doprovází jej andělé rozdávající dárky a čerti stršící zlobivé děti.

Mikuláš ve světě
Každý národ a každý kraj má své zvyklosti a tak i Mikulášské oslavy jsou jiné. Jediná podobnost se nikde nemění - odměňování dětí

Ruprecht - Německo
Ruprecht je čeledín, doprovázející Mikuláše v Německu. Mikuláš děti obdarovává nebo kárá. Dárky dává do holínek nebo punčoch, které se večer staví za dveře či okno a ráno jsou naplněny nadílkou. Na jihu Německa (Bavorsko) nahrazuje Mikuláš Erasma - pomocníka v nouzi.

Rakousko - Švýcarsko
V těchto zemích chodí Mikuláši zakuklení a mnohdy vyvádějí různé žertíky a nepřístojnosti

USA
Podle všech tvrzení se zde z Mikuláše/Nikolase zkomolením jména stává svatý Nikolas, což je svatý Nicolas Claus - Santa (=svatý) Claus. Přidáním dalších atributů a připojením další postavy - Christkind(=vánoční dítě -Ježíšek) z něj máme klasického Santu, jež dárky roznáší na vánoce.

Nadílka
Před čertem v huňatém kožichu s řetězem, pytlem a dlouhým červeným jazykem se děti třásly od věků a nejen děti. Za to anděl byl symbolem dobra a s Mikulášem za hezky odříkanou básničku, dříve modlitbičku rozdává dobroty.

Již ve středověku bylo zvykem, že děti dostaly od Mikuláše či jeho maškar malý dáreček a další velkou nadílku dostaly od rodičů a příbuzných. .

V některých krajích, především za dob průvodů masek, musely modlitbu odříkat i děti větší a dokonce i dospělí, aby nebyly maškarami hozeni do vody nebo spráskání - což byla ale spíš jen symbolická recese.

Od dob, kdy přestaly chodit maškary a zbyl jen Mikuláš s čerty a anděly se na jejich obchůzce mnoho nezměnilo Stále kárajíc a chválí a straší děti, rozdávají dárky zs moflitbu či básničku. Nevěřme, že poukazování na možné trauma dětí z Mikuláše a především čerta je dnešní módní záležitost. Již z 18. století pocházejí kritiky na strašení čerty či smrtkou, ale také na nevhodné chování mladíků postavy předvádějcích (alkohol, neomalenosti).

Mikulášské trhy
Téměř v každém městě se od středověku konaly Mikulášské trhy, na nichž se nakupovaly potraviny na vánoce (především koření, alkohol a pečivo), sladkosti pro děti (cukrkandl, marcipán, pendrek, sladké dřevo) a dárky. Exotické ovoce jako pomeranče, fíky, citrony se objevily až v polovině 19. století. Velkou specialitou byly pečené kaštany, zprvu dovážené z Itálie, později u nás pěstované.

Mikulášské dárky a ozdoby


Hračky
Hračky byly vždy pro děti důležité. Buď je zhotovovali rodiče či starší sourozenci, nebo se kupovaly na trzích. Ve středověku to byly většinou jednoduché figurky nebo zvířátka ze dřeva či hlíny, zdobily se malbou, peříčky, slámou atd. V našich končinách se takovými hračkami proslavily Klatovy.

Na Mikuláše se ale vyráběly "papací" figurky ze sušeného ovoce, jablek a hrušek, zdobené větvičkami, rozinkami, hrášky, ořechy a pozlátky. Byly to třeoslka, svět, ježek atd.

Nejznámější je čert ze sušených švestek
Hlava a tělo je ze sušené hrušky, do kterých se zapíchnou špejle jako ruce a nohy, na špejle se předem navlečou sušené švestky. Řetěz uděláme z navlečených rozinek, jazyk z červené tkaniny a koště zastoupí větvička. Obličej je stvořen kořením.

Podobně se vytváří čertice, ovšem ta má sukni z červené látky.

Svatý Mikulášjablkový čert
Tělo vytvoříme z jablka, nohy uděláme ze tří švestek a připevníme je špejlí, ruce jsou opět ze švestek.V rukou čert drží řetěz z navlečených hrášků, zrnek kukuřice, popř. rozinek. Hlavu tvoří větší švestka. Jazyk je z látky, rohy ze špejlí.

vrkoč - řetízkový kolotoč
Upečeme pletenec stočený do kruhu (cop). Ozdobíme jej pentlemi, zapícháme do něj špejle, jejichž horní konec zapíchneme do jablka, které ozdobíme zelenými větvičkami, nebo do něj zapíchneme špejle se sušenými plody.

řetízkový kolotoč uděláme, když na zapíchnuté špejle navěsíme řetízky z navlečených rozinek nebo hrášků

fíková panenka
I sušené fíky jsou dobrým materiálem Panenčinu sukni vytvoříme z několika fíků naskládaných na sebe. Z rozinek na drátku připravíme ruce, švestka či kaštan tvoří hlavu, rozinka krk. Klobouk stvoříme z většího fíku a ozdobíme jej rozinkami a hrášky. Z mandle na provázku uděláme kabelku.

"jablečné" ozdobytřesolka
Třesolka je jablko se zapíchnutým brčkem, které se rozřízne na tenká vlákna a na jejich konce se upevní hrášky, rozinky a ozdůbky. Když se jablkem pohne, vše se třese - to je třesolka.

svět-ježek-král
Připravíme si 3 stejně dlouhé špejle, obtočíme je barevným papířem a ty pak zapíchneme do jablka a vytvoříme tak trojnožku (jablko musí stát na nožkách). Na špejle navlečeme sušené plody, kandované ovoce a cokoli na ozdobu a špejle pak zapícháme do horní poloviny jablka.

Další variantou je, že se použije pouze půlka jablka. Nožky se zapíchají do části se slupkou a do řezu se napíchají sladké ozdoby.

Pod trojnožku se jako "zvonek" připevnilo malé jablíčko na niti.

zahrádka
Připravíme si 5 jablek. Čtyři rozložíme do čtverce, spojíme k sobě špejlemi, dále zapícháme špejle směrem vzhůru a jejich konce spojíme do pátého jablka. Na špejlích k pátému jablku mohou být navlečeny sušené plody a ozdůbky. Horní jablko se zdobí zelenými větvičkami a dalšími ozdůbkami nebo se sem umístí svíčka.

Od 19. století, kdy se na trzích začaly objevovat citrusové plody, bylo jednodušší použít k výzdobě místo jablek pomeranče se silnou kůrou, protože zapíchané koření a jiné ozdoby nenadělaly s chutí plodu nic - někdy se jablko nedalo ani jíst.

zdroj: Chytrážena

4. prosinec - Svátek svaté Barbory

Svátek svaté Barbory je předzvěstí blížícího se štědrého dne. Slaví se pouhé dva dny před svatým Mikulášem a proto se mnohde stalo, že se tyto dva svátky slily a zvítězil známější Mikuláš. V obou případech se používaly masky a obě postavy rozdávaly dětem dárky.

Legenda
Svatá Barbora - Barbora z Nikomédie - panna a mučednice patří ke 14 svatým patronům, jež lidé vzývali v nejtěžších chvílích, např. při morových epidemiích.

Podle legendy byla krásnou dcerou bohatého kupce Dioscura, žila na počátku 3. století v Nikomédii (malá Asie - dnešní Turecko). Otec Barbořin byl zapřísáhlý nepřítel křesťanů. Barbořina matka zemřela velmi brzy a otec dceru vyhovával v helenistickém duchu. V úmyslu chránit ji před vlivy "špatného" světa a nápadníky, zavřel jí do věže, kterou postavil vedle jejich domu a luxusně vybavil. Přesto jeden ze sloužících - tajný křesťan - obrátil Barboru na víru. Byla to její pomsta otci. Když se o tom otec dozvěděl, chtěl, aby se dcera víry zřekla, když odmítla, ze vzteku jí uťal hlavu mečem. V té chvíli vyšlehl z jasného nebe blesk a otce na místě usmrtil.

Podle jiné legendy Barbora utekla, když se jí otec pokusil zabít. Otec jí však díky proradnému pastýři našel a předal soudci. Pastýři se v tu chvíli proměnily ovce v kobylky. I přes velké mučení se Barbora své víry nevzdala. Jejímu mučení byla přítomna žena jménem Julie, ta pak soudci také přiznala svou křesťanskou víru a když domluvila, všechny rány z mučení se Barboře zázrakem zhojil. Soudce je nechal mučit ještě ukrutněji, ale bezvýsledně, načež nechal Barboře useknout prsty. Nakonec otec sám dceru sťal mečem. Když padla hlava Barbory, Julie i otec padli mrtvi k zemi - otce zabil blesk seslaný zhůry.

Postava svaté Barbory a její život nejsou historicky zdokumentovány, proto byla roku 1969 vypuštěna ze seznamu katolických svatých. Příběh panny mučednice pochází pravděpodobně až ze 7. století, přesto se zrazená dívka připojila k nejuctívanějším světcům, což dokládají stovky kostelů a kaplí jí zasvěcených či nesoucích její jméno. Byly jí také zasvěceny mnohé kostelní zvony.

Barbořino světlo
Svatá Barbora je patronkou mnoha řemesel a povolání, z nichž nejvýznamnější jsou horníci, jež jí zasvětili mnoho kostelů, kaplí a oltářů (nejvýznamnější u nás je chrám sv. Barbory v Kutné Hoře - městě stříbrných dolů), a pořádali na její svátek okázalá procesí. V dolech horníci nechávali tento den hořet v eštolách přes noc kahany na ochranu před smrtí a úrazy - barbořino světlo

Patronka
Dále je Barbora patronkou hurníků, slévačů, stavebních dělníků, pokrývačů, tesařů i architektů, dále kameníků, kuchařů a řezníků.

Dále se stala ochránkyní všech, kteří mají co do činění se střelným prachem a zbraněmi a její podoba je často vyryta na hlavních děl a zobrazována na praporcích. Na španělských a francouzských lodích se její obraz věšel nade dveře komor se střelným prachem a municí.
Krom toho všeho je uctívána jako ochránkyně proti smrti bleskem, proti bouřím a požárům, je patronkou umírajících.
Jiným zvykem bylo řezat větviček více a na každou pověsit jméno chlapce, jež dívce byli sympatičtí. Věřilo se, že se stane nevěstou chlapce, jehož jméno je na první rozkvetlé větvičce.

Další variantou "barborek" byla pověra, že kolikátý den "barborka" vykvete, v tolikátém měsíci potká dívku štěstí.
Kvítek z barborky ukrytý za sněrovačkou měl přivábit chlapce, kterého dívka nosila v srdci.
Na Šumavě věřili lidé, že mohou rozpoznat čarodějnice pomocí kvetoucí větvičky, jež vzali s sebou na půlnoční (čarodějnice se prý obvykle stavěly zády k oltáři).
Jiná pověra praví, že dívce, jež není čistou pannou, větvičky nevykvetou, proto dívky větvičky schovávaly ve svých komůrkách.

Návštěvy Barborek
Stejně jako v mnoha dalších dnech zimního slunovratu chodily v dávných dobách na sv. Barboru různé masky. Ve středověku se prolínaly bujaré oslavy spojené s magií s křesťanským uctíváním světice. Později se provozovala divadelní představení o osudu Barbory (dochovalo se několik barokních her o Barboře ze 17. a 18. století).


V 19. století chodívaly po vesnících po domech Barborky - ženy a dívky zabalené do bílých prostěradel či šatů se závojem či rouškou přes obyličej, aby vzbuzovaly hrůzu (bílá je symbol čistoty a nevinnosti Barbory). Dříve se někde objevovaly i v oděvu jeptišek s dlouhými rozpuštěnými vlasy a věnečkem na nich. Jinde měly ženy jen pomoučený obličej a dopředu přehozené dlouhé vlasy. Většinou chodívaly po dvojicích či trojicích, z nichž jedna nesla v ruce košík s jablky, ořechy a cukrovím na obdarovávání malých dětí, druhá metlu nebo vařečku na zlobivé děti. Před domem zazvonily na zvonek nebo zaklepaly na okno a tiše vstoupily. Zazpívaly píseň o svaté Barboře, podělily děti a šly dál. V jejich písních se objevovaly celé verše ze starých her o Barboře. Někdy chtěly, aby se děti pomodlily a strašily je přitom huhláním "mulisi, mulisi", což byl původní zkomolené "modli se, modli se". Později chtěly od dětí písničky nebo básničky podobně jako Mikuláš.

Podle legendy je na zem sesílal svatý Petr ve zlatém povozu.

Na Bechyňsku jich chodívalo až šest, vlasy měly rozčesané přes obličej, na hlavě korunku nebo věneček, v levé ruce košíček s dárky hodným dětem a v pravé metlu na ty zlobivé. Hlavní z nich nesla v ruce zvoneček a zvoněním ohlašovala příchod do stavení, ostatní šlehaly metlou na okno.

Na roudnicku odměňovaly dohné děti pečivem "barborky" nebo "fakulky" - zvláštní drobné pečivo.

Později se na Barboru začal držet jiný zvyk - Barbory přestaly jako masky chodit po vsích, ale jejich tradice nadělování dětem byla udžována alespoň nepatrným způsobem. Děti večer dávaly za okno talířek a druhý den ráno - 4. prosince - našly na talířku nadílku od Barbory.

Barbory dnes prakticky nikde nepotkávávme, nahradil je o dva dny "pozdější" Mikuláš - jeho zvyky jsou obdobné a dnes již se na Barbořino nadělování skoro všude zapomnělo a málokdo o tomto starém zvyku ví.

zdroj: Chytrá Žena.cz

30.11. Svatý Ondřej

Prvním adventním svátkem je den sv. Ondřeje. Původně pod sebe dokonce zahrnoval i zvyk ze svátku sv. Barbory, který následuje za pár dní. Uříznutá větvička, podle jejíž květů se soudila budoucnost, se sázela do země, a to právě 30. listopadu. Dejte si pozor – tento svátek je společně se Štědrým dnem jedním z nejdůležitějších dnů v roce, kdy můžete poznat svou budoucnost.

Apoštol sv. Ondřej (jeden z dvanácti apoštolů) se narodil v Betsaidě v Galileji v Palestině. Nejprve se zcela prozaicky spolu se svým mladším bratrem Šimonem, pozdějším apoštolem Petrem, zabýval rybařením. Později se stal učedníkem Jana Křtitele a potom i Ježíše Krista, k němuž přivedl i svého bratra.

Po Ježíšově ukřižování měl kázat evangelium v Rusku (snad i v Kurdistánu a Gruzii) a na Balkáně. Tam byl také v roce 70 po Kristu (některé prameny uvádějí rok 60) umučen. V řeckém městě Patrasu byl ukřižován. Kříž, na kterém skonal, však neměl ramena do pravého úhle, jak bývá zvykem, ale do tvaru písmene X; takový kříž se proto dodnes nazývá ondřejským křížem.



Svátkem sv. Ondřeje začíná období adventu, snad právě proto je tento den lidmi považován, stejně jako Štědrý den, za den příhodný pro věštění budoucnosti. Ovšem stejně jako u mnoha jiných křesťanských svátků, i zde jsou pravděpodobně tradice věštění tohoto dne mnohem starší než křesťanství samo a souvisí s kulty “pohanských” démonů, ochranou před zlem a mocí období temnot nastupující zimy.

Pokud si chcete jeden ze starých zvyků vyzkoušet, připravte si čtyři hrnky, trochu země, kousek chleba, hřeben a prsten. Každou z těch věcí přiklopte hrnečkem. Každý člen rodiny, pak jeden hrnek odklopí. Jistě vás napadne, že hlína znamená smrt. Hřeben pak nemoc, chléb majetek, prsten svatbu.

K známým ondřejským tradicím patří třesení bezem (někdy se uvádí stromem, chudák holka…) nebo plotem, který měl v duchu pronášené říkanky dívce naznačit, kdo bude jejím ženichem.

Třesu, třesu bez
ozvi se mi pes
kde můj milý dnes
Třesu, třesu tímto plotem
všecí svatí mým životem.
Kde je můj milý dnes,
ať mně tam zaštěkne pes.

Jestli však místo psa zakokrhal kohout, znamenalo to, že se děvče vdá mimo svou vesnici nebo město. Drůbeže se týká i další zvyk – o půlnoci před sv. Ondřejem dívka zaklepala na kurník. Pokud se ozval jako prvý kohout, měla se do roka vdát, pokud slepice, zůstala svobodná.

Kolem vdavků se točily i další zvyky. Děvčata poklekala u svých lůžek a prosila sv. Ondřeje, aby jim ve snu ukázal jejich vyvoleného. Mohla také zkusit napsat jména v úvahu přicházejících chlapců na papírky a vložit je před spaním pod polštář. Jméno ženicha bylo na jednom z papírků, které v noci vypadly na zem. O půlnoci bylo také možno spatřit obraz nastávajícího na hladině vody ve studni či díži, v zrcadle nebo dokonce v komíně.

Večer se, podobně jako na Štědrý den, mohlo zkusit lít do vody olovo a z vytvořených obrazců zkusit vykládat budoucnost. Jistě znáte zvyk házení pantoflí; mělo se házet přes rameno směrem ke dveřím – když pantofle směřovala špičkou ke dveřím, znamenalo to, že ten, kdo hodil, opustí z nějakého důvodu dům. Tím důvodem mohl být sňatek, cesta “do světa” nebo smrt.
V ondřejské noci se také měly objevovat skryté poklady. Získat poklad bylo údajně jednoduché, stačilo prý se postavit se pod některou křížovou cestu a čekat, až okolo půjde čert s pokladem na zádech.
Snad každý svatý je patronem nějakého řemesla. Ondřej toho má na starosti úctyhodně. Je považován za patrona rybářů, obchodníků s rybami, řezníků, horníků, provazníků, vdavekchtivých dívek a nosičů vody.

A teď pozor – na svátek sv. Ondřeje musí být všechny selské práce ukončeny dříve, než nastane soumrak.

Samhain - smíření se smrtí

Ráda se s Vámi podělím o velice zajímavý článek na který jsem narazila při svých toulkách internetem - je o svátku SAMHAIN na který jsem upozorňovala ve svém Dušičkovém článku.


Pěkné čtení přeji...


Před pár dny jsem se vrátila ze své druhé návštěvy Glastonbury - Avalonu. Ta cesta mě opět obohatila a naplnila na mnoha rovinách.
Jak jsem již psala ve svém červnovém článku Glastonbury: Návrat do náručí Bohyně v Glastonbury byla opět oživena tradice avalonských kněžek. Jsou zde dva nádherné chrámy Bohyně, ve kterých je uctívána Bohyně podle starých avalonských tradic a ve kterých se zároveň rodí i nové způsoby jak uctívat božskou ženskost. V těchto posvátných prostorách je možné rozjímat, modlit se, učit se, tvořit i oslavovat. Jsou zde uctívány keltské bohyně spojené s Avalonem a jednotlivými ročními obdobími. V souladu s keltským kalendářem a kvalitami jednotlivých bohyň se mění i výzdoba obou chrámů.
chram-samhain.jpg
Poprvé jsem měla možnost navštívit oba chrámy v období letního slunovratu, v období plném života, radosti a emocionálního naplnění, v období pod vládou bohyně vody. Nyní byl chrám temný, vyzdobený předměty a obrázky připomínajícími smrt. To proto, že toto období, které předchází keltskému svátku Samhain (v noci z 31. října na 1. listopadu), je koncem keltského roku a je spojováno se zánikem, smrtí, se vstupem do období tmy, nejistoty a zimy. Patronkou tohoto období je temná bohyně stařena Keridwen.
Samhain byl vždy vnímán jako doba, kdy se stírá hranice mezi světem mrtvých a živých. Věřilo se, že duše mrtvých se v této době vracejí na zem a duše živých mohou navštívit podstvětí, že mrtví a živí mohou být v tento čas opět nakrátko spolu. Pod vlivem katolické církve se pak Samhain proměnil ve svátek Všech Svatých - Dušičky. K Samhainu se vázalo mnoho zvyků, které pomáhaly vyrovnat se smrtí a zánikem a využít příležitost zbavit se toho, co už nebylo žádoucí.
Při samhainovém obřadu v chrámu Bohyně jsem si uvědomila, jakým darem je přijetí smrti do života. Naši předkové, kteří žili v souladu s přírodními cykly, dobře věděli, že k životu patří růst i zánik, zisky i ztráty, že je čas expanze, tvoření, plodnosti a čas odpočinku, introspekce, odevzdání a že je třeba pouštět staré, aby mohlo přijít nové.
Moderní člověk spolu s vynálezem elektřiny a řady technických výdobytků zdánlivě přelstil přírodu a zbavil se závislosti na ní. Zároveň se ale připravil o možnost nechat se přírodou vést. Cílem moderní společnosti je nepřetržitý růst, rozkvět, aktivita, mládí, nechce se nechat zdržovat obdobími nuceného zpomalení, temnoty a introspekce. Bojíme se ztrácet, pouštět a opouštět, a tak s sebou vlečeme životem tolik nepotřebného. Bojíme se stárnutí a smrti. Neumíme přijmout smrt a neuvědomujeme si, jak nás boj s ní velmi oslabuje.
Při samhainovém obřadu v chrámu Bohyně jsem jsem pocítila, jak snadný a přirozený musel být duchovní růst ve společnosti, která kolektivními obřady podporovala v lidech vědomí přirozených životních cyklů. Takový životní rytmus dává duši prostor a čas zrát, vyrovnat se s bolestí a ztrátami a přetavit je v hlubokou vnitřní sílu a energii pro smysluplný pohyb vpřed.
Dnes je Samhain, za pár dní se u nás slaví Dušičky, blíží se zima, dny jsou čím dál kratší a temnější. Aniž bychom se museli zbavovat pohodlí moderního života, můžeme i my využít tohoto období symbolické smrti a s vděčností se rozloučit se vším, co nám v předchozím roce život vzal, s čím jsme se museli rozloučit. Zároveň můžeme využít tohoto období k tomu, abychom se vědomě zbavili všeho toho, co už s sebou nechceme životem vláčet, co už nepotřebujeme, co k nám už nepatří.
Toto své rozhodnutí můžete podpořit i malým rituálem. V mnoha zemích s keltskou tradicí bylo dlouhá léta např. zvykem spalovat figuríny ze starých hadrů vycpané slámou. Měly představovat všechno špatné, co se během uplynulého roku nahromadilo a čeho je třeba se rituálně pomocí plamenů zbavit, aby mohl člověk očištěn vstoupit do nového roku. V našich podmínkách stejnou službu splní i lístečky, na nichž napíšete to, s čím se loučíte, příp. můžete svá slova šeptat do plamene svíčky. Uvidíte, že tato vědomá smrt vám odlehčí a že pocíte úlevu.

Zdroj: www.silnazena.cz, autor: (c) 2010 Iva Uhlířová

Dušičky...aneb památka zesnulých

Na den 2.11. připadá Památka zesnulých, neboli dušičky. Položení květiny a zapálení svíčky je pietní akt, jímž každoročně tento rok dáme svým blízkým, kteří nás navždy opustili, najevo, že na ně myslíme. Dnes si povíme, jak tento svátek vznikl, a také o tradicích s ním spojených.


Vysvěcení Panteonu
Svátek Všech svatých vychází z doložené historické události, jíž bylo vysvěcení Pantheonu v Římě v roce 609. Pantheon byl původně antický chrám, v němž se uctíval kult všech římských bohů. Svátek Všech svatých je tak vzpomínkovou slavností zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti. Dušičky jsou proti tomu vzpomínkou na ty, kteří této blaženosti zatím nedošli.


Dušičky a Keltové
Dušičky (duše v očistci) jsou rovněž katolickým svátkem slaveným 2. listopadu od 12. století jako vzpomínka na mrtvé. Pocházejí z keltské tradice, ze svátku Samhain. Samhain se slavil v den keltského nového roku, v den, kdy podle keltské víry prolíná náš svět se světem mrtvých – 1. listopad. Dušičky jsou vzpomínkou na zesnulé, kteří ještě nejsou na tuto skutečnost připraveni a prochází fází očišťování. Keltové zapalovali ohně, aby se duše pozůstalých mohla ohřát a strávit s nimi noc. Svíčky, které dnes zapalujeme, jsou pozměněnou formou právě této tradice.


Křesťané
Zvyk uctívání památky zesnulých navazuje tedy na předkřesťanské tradice. Roku 998 zavedl tento zvyk v druhý listopadový den benediktýnský opat Odillo z Cluny. Zvyk se rychle rozšířil po všech křesťanských zemích. Od té doby se v 18 evropských zemích slaví prvního listopadu svátek Všech svatých a den poté Dušiček.

Zvyk v roce 1748 oficiálně potvrdil papež Benedikt XIV. a postoupil jej dále pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe. V průběhu první světové války, konkrétně v roce 1915, rozšířil toto povolení papež Benedikt XV. pro celou církev.

Jedinou výjimku tvoří anglikánská církev, ta slavení této památky zrušila. Avšak někde byla památka obnovena v rámci anglokatolického hnutí. Protestantská reformace nebyla ve zrušení takto důsledná: Martinu Lutherovi se její slavení v Sasku za jeho života nepodařilo prosadit.

Podle křesťanské tradice se na tento den slouží tzv. trojí mše za zemřelé, která odkazuje na trojí zrození Božího Syna (od věčnosti, v těle a v lidském srdci či duši).

V Praze se hlavní bohoslužba tradičně pořádá na vyšehradském Slavíně. Pod širým nebem kráčí průvod se zapálenými svícemi, obklopen hroby významných osobností moderních českých dějin.


A jak je to ve světě?




El día de los Muertos
Zajímavý je slavení tohoto svátku v Mexiku, i když se od křesťanského pojetí liší. Při mexickém svátku El día de los Muertos se netruchlí, ale slaví a raduje až do bílého rána.
Podle indiánské tradice smrtí začíná nový život. Pozůstalí připraví tzv. ofertu – vyhrazený koutek v domě s fotografií mrtvého, spoustou květin a především s jeho oblíbeným jídlem a pitím. Veškeré hlavní oslavy pak probíhají přímo na hřbitově. Na hrobech hoří obrovské svíce, všude je spousta mečíků (bílých za zemřelé děti a červených za dospělé), doneseného jídla a oslavujících pozůstalých, kteří se o půlnoci shromáždí kolem hrobu, smějí se, zpívají a vzpomínají na mrtvého. K ránu, když usoudí, že se mrtvý již dosyta najedl, "zbylé" jídlo spořádají.


Halloween
V USA má tento svátek jinou podobu a patří k nejoblíbenějším. Halloween má svůj původ opět v keltské tradici. Podle bájí vycházeli duchové nebožtíků z hrobů. Aby se jim Keltové ubránili, nosili masky a převleky. Zároveň uhasili všechny ohně, aby jejich domovy zůstaly utajeny, někdy pro posílení ochrany upalovali na hranici ty, které považovali za posedlé zlým duchem. Symbolem Halloweenu se stala tzv. Jackova lucerna, neboli dutá dýně s otvory pro oči a ústa, jež zevnitř osvětluje svíce, která má zahánět zlé duchy. Jack byl údajně velice zhýralý chlapík, který musí do skonání věků obcházet temnotou a svítit si svíčkou ukrytou ve vydlabané dýni. Svátek Halloween byl v 19. století přivezen do Spojených států irskými emigranty a stal se zde národní tradicí.


Dušičky jako pečivo
Dříve se také na Památku zesnulých peklo zvláštní pečivo, kterým lidé obdarovávali pocestné a žebráky. Pečivu se říkalo jak jinak než "dušičky". Pokud byste je chtěli vyzkoušet, přinášíme recept.

Suroviny: 1/2 kg mouky, 30g másla, 40g cukru, 1 vejce, 2 žloutky, citrónová kůra, mléko, tuk na smažení.

Příprava: Všechny ingredience vložíme do misky a zaděláme tužší těsto. To rozválíme a nakrájíme na menší obdélníčky. Poté je vložíme na rozpálený omastek a osmažíme do růžova. Po usmažení je posypeme cukrem.

Zdroj: http://www.novyvek.cz

Květiny na hrob a tipy na vazbu

K melancholii podzimu a zádumčivosti období přechodu mezi barevným podzimem a pochmurnou zimou neodmyslitelně patří Památka zesnulých (2.11.). Hřbitovy se před tímto dnem zdobí květy.

Jedny z nejčastěji užívaných květin jsou o Dušičkách chryzantémy. Mohou se použít nejen hrnkové a řezané, ale i různé bohatě zdobené věnce, vypichované mísy a koše, kde jsou právě chryzantémy základní složkou.

Velmi zajímavě působí například věnec z drobných žlutých a bílých květů, které jsou aranžovány do pěnové hmoty ve tvaru kruhu. Hmota musí být dobře nasáklá vodou a květy ji musí dostatečně pokrývat.

Doprostřed takového věnce je možné umístit barevnou svíčku. Svíčky patří neodmyslitelně k tomuto svátku. Na hrobech se zapalují tzv. kahánky na památku zemřelého.

Jako mohou být netradiční tvary a vazby použité při Dušičkách, je možné obměňovat také květiny a rostliny. Proč se tradičně držet pouze chryzantém v květináči, když lze využít i jiné hrnkové rostliny, jakými jsou například vřesovec (Erica) či astra.

Hrnkové chryzantémy je možné zakoupit v několika velikostech a barvách. Škála barev je velmi široká, nicméně žlutá u hrnkových chryzantém stále převládá. Po ní následuje růžová, bílá, fialová a červená.

V případě umísění hrnkové chryzantémy na hrob, a to platí i pro jiné rostliny, je důležité je řádně zapustit do země i s květináčem, který má ve dně otvor, aby z ní mohly čerpat vláhu. Navíc rostlina bude stabilnější a odolá snáze náporu větru.

Dekorace vlastní výroby
Pokud chcete vyrobit vlastní dekoraci na hrob, udělejte si procházku do přírody. Podzim je ve znamení inspirace a mnoha vhodných přírodních materiálů – barevné listí, okrasné plody, větvičky chvojí ale i mech apod.

Zejména drobnokvěté chryzantémy je možné použít na různé druhy aranžmá, jejichž základem je pěnová aranžérská hmota, kterou musíte předem nechat nasáknout vodou. Vezmete si například ozdobný košíček do něj vložíte silnější igelit a připevníte jeho okraje k hraně košíku.

Do něj vložíte kvádr aranžovací hmoty, kterou jste si upravili podle tvaru košíku. Hmotu je dobré na půl hodiny namočit do vody a teprve potom jí dát do aranžované nádoby.

V květinářství si můžete koupit drobnokvěté chryzantémy, třezalku s ozdobnými plody a také náčiní, například drátky jaké používají floristé, kokosové vlákno a můžete se s vervou pustit do díla.

Aranžovat začněte od středu nádoby, každý stonek nejprve zkraťte na správnou délku a pak pečlivě seřízněte šikmým řezem, a postupně do aranžérské hmoty vpichujte jednotlivé květiny, až bude košík plný.

Abyste aranžérskou hmotu úplně zakryli, je možné použít různé listy, které lze stočit, ohnout za pomoci drátku a naaranžovat mezi květiny.



P.S: dodatek pro ty, co trošičku pracují s energiemi, nebo se o ně zajímají...
Nechoďte na hřbitovy minimálně dva dny před svátkem a dva dny po svátku. Na hřbitov se totiž stahují nízké a negativní energie. Lidé jsou na hřbitovech rozrušeni (třeba už návštěvy samotného hřbitova, nebo vzpomínkou na své blízké, či z toho co je ještě čeká) a mají otevřené čakry. Do takto otevřených čaker se snadno dostanou energie které tam nemají co dělat, mohou působit neplechu a zbavit se jich není snadné... Ty energie mohou být natolik silné, že i ochrana může být málo účinná.
Nechci nikoho strašit, ani nikoho pobouřit, ale jsem si jistá, že ty z vás, které chtějí...si to přeberou.

Kaštany

Nevím jak jste na tom vy, ale já už chodím okolo kaštanů a hlavu točím směrem vzhůru a říkám si, když už budou padat..?
Když konečně je budu moci žmoulat?
Miluju v ruce cítit tu jejich oblost, hebkost, vůni, to teplo které z nich vychází...

Svatojanská noc aneb Letní slunovrat

Nejdelší den, nejkratší noc. Letní slunovrat, který na severní polokouli obvykle připadá na 21. červen. Slavili jej Keltové, Slované... A když do našich zemí přišlo křesťanství, změnil se slunovrat ve svatojánskou noc, spojenou s oslavou narození Jana Křtitele, tedy s nocí z 23. na 24. června. To ale oslavám nic neubralo na tajemnosti a navíc celá řada prastarých zvyků zůstala zachována. Například se zpívalo se u ohňů, na jejichž přípravě se vždy podíleli mládenci, kteří z oloupaných kmenů jedlí postavili hranici. Dívky zatím upletly věnec z devatera kvítí, který se pak pověsil na špičku jedle uprostřed hranice. Kolem zapáleného ohně pak všichni tančili, přeskakovali přes něj, což mělo upevnit zdraví. Výška skoku zas ukazovala, jak vysoko vyroste obilí nebo len. Zapalovaly se také metly a hořící se vyhazovaly do vzduchu, aby se tím zastrašily čarodějnice. Dolů z kopce se také spouštěla zapálená kola z loukotí pomazaná smůlou, což symbolizovalo slunce. A předvečer narození Jana Křtitele si svůj punc tajemné a kouzelné noci pronesl staletími až do toho jedenadvacátého. O Svatojánské noci můžete kouzlit, přivolávat lásku, hledat poklady, sbírat léčivé byliny nebo věštit budoucnost...


Kdo si chce připomenout výjimečnost této noci, měl by vědět, že k ní náležejí:
Výzdoba: letní kvítí, růže, kapradí, dub
Barvy: zelená, žlutá, oranžová
Potraviny: byliny a plody ovoce, citron, čerstvé ovoce, ovocný salát
Rituál: tance kolem ohně (Svatojánská noc), písně

Noc kouzel a pokladů
O Svatojánské noci mají všechny naše sny, kouzla a rituály dvojnásobnou moc a sílu. Stejně tak přání, správně vyslovená, budou vyslyšena a vnesena do našich životů.
Naši předkové byli přesvědčeni, že přesně o půlnoci rozkvete zlaté kapradí, které je jednou z nejvzácnějších rostlin všech čarodějek. Nálezci propůjčuje schopnost jasnozření a dokáže otevírat cesty k pokladům. Rostlina je ale chráněna nejen bludnými kořeny, ale i samotnými bludičkami, které ji střeží jako oko v hlavě. Inu, nic není zadarmo... Pro toho, kdo překonal nástrahy temných sil, je prý nakonec největším nebezpečím vlastní chamtivost. Z pokladu si totiž může odnést, jen tolik, kolik sám unese. Jinak jeho duši čeká nemilosrdný trest.

Noc splněných snů
Zapalte tuto noc svíčku, rozdělejte oheň, ať dodáte Slunci sílu, pomůžete mu v jeho nelehkém úkolu - svítit na naši úrodu, na naši zem. Pokud Svatojánskou noc chcete využít ke splnění snů a přání, přináším malý návod, jak na to:
Zapalte před půlnocí zlatou svíci. (Může být i žlutá). Kolem ní rozsypte květy ručně sesbírané. Ke svíčce položte kámen, který jste sami sebrali. Zavřete oči a myslete na své přání. Toto je nejdůležitější a nejmocnější část rituálu. Svojí myšlenkou musíte být schopni vydat takové množství energie, které bude schopno přání přivolat. Nepospíchejte proto. Nic neuspěchejte. V klidu se soustřeďte na svůj sen. Dodejte mu tvář a barvy. Až si budete jisti, že myšlenka je téměř viditelná, nakreslete (napište) ji na papír obyčejnou tužkou (naši předci kreslili uhlem na březovou kůru). Kámen zabalte do papíru, ovažte ho zlatou stuhou. Alespoň 10 minut jej držte sevřený v dlani a opět si přivolejte vizi toho, po čem toužíte. Poté kámen schovejte na 3 dny pod polštář. Svíčku sfoukněte, poděkujte za vyslyšení. Po 3 dnech kámen vyndejte z pod polštáře a uložte ho, stále zabalený v papírku s přáníčkem, na bezpečné místo.
Je prý vhodné utrhnout v 11 v noci 3 listy kapradiny a přitom vyslovit 3 uskutečnitelná přání, zabalit kapradí do hedvábného papíru a uložit.
Že by se ta přání měla do roka splnit...

Mimořádná síla bylin
Tajuplná noc propůjčuje svoji sílu i bylinám, které se využívají k čarování. Pokud hledáte lásku, nezapomeňte si natrhat laskavec. Když ho budete nosit u sebe, přičaruje vám muže. V předvečer Svatého Jana také děvčata splétala věneček z devatera kvítí, aby se ve snu dozvěděla, kdo jim je souzený. Do devatera kvítí patřily bylinky léčivé a voničky, o tomto večeru s magickým účinkem. Byl to devětsil, komonice lékařská, májovník, mařinka vonná, devaterník penízkový, routa,
třezalka toužebník a hvozdík. Také kopretina, sedmikráska a květy heřmánku byly zasvěceny lásce.

Budoucnost se zjeví v zrcadle
Zrcadla jsou tajuplná, mocná, ale i záludná. Pokud chcete v zrcadle spatřit, co vás čeká, můžete to zkusit mezi jedenáctou hodinou a půlnocí.
Nejúčinnější je postavit dvě zrcadla proti sobě a nasvítit je svíčkami. V nekonečné „chodbě“, kterou uvidíte, pak můžete nahlédnout do budoucnosti. Měli byste si ale dobře rozmyslet, jestli o to skutečně stojíte. Obrazy totiž mohou být děsivé a nejednoznačné. Tím, co uvidíte a co jste si nesprávně vyložili, si pak snadno můžete otrávit život.

zdroj: Týdeník Spirit

Pálení čarodějnic (také Filipojakubská noc, Valpuržina noc nebo Beltine)

Od středověku se věřilo, že existují dny, kdy mají nečisté síly větší moc než jindy. To platilo například o nočním čase z 30. dubna na 1. května. Tato noc byla pokládána za magickou.

Brány nebes jsou o Vánocích trochu otevřenější

Je na vás, abyste cítili radost a neudělali z Vánoc období plné stresu. Musíme být radostní, aby se naše láska a radost dotkla lidí kolem nás, i těch, které neznáte, když kolem nich procházíte na ulici.

Bůh a jeho andělé nám všem v tento roční čas dávají dar radosti a lásky nehledě na naše náboženské vyznání nebo na to, jestli Vánoce slavíme či ne. Je ale na nás, jestli tento dar přijmeme.

 

Kategorie článků:


Odeslání balíčků v prosinci:

7.12. a další 17.12, 21.12 a 28.12
(12. - 16.12 jsem mimo ČR)

Kde se můžeme vidět?

9.2.2019
Kurz automatické kresby

Harmonogram:



S radostí se Vám budu věnovat emailem či v poradně ♥
úterý - pátek

* poradna v Ostravě Hrabůvce pracovní doba dle objednávek


tel: 737 888 477

balíčky
odchází vždy v pátek

*nemohu zaručit přijetí hovoru při práci s klientem

Newsletter:

Chci odebírat newsletter

Chci odebírat!

Facebook:

 
Webdesign Studio R3D, s.r.o.