Zvolené články:

Ve vztahu se slabochem

Všichni se rodíme jako slabí a chybující lidé. Dál se však rozlišujeme na dva druhy. Jedni si své chyby uvědomují a napravují je, tudíž se zlepšují a zesilují. Stávají se silnými ne proto, že by žádné chyby nedělali, ale proto, že je dokážou nést a poučovat se z nich. Druzí chyby také dělají, ale snaží se je nevidět. Proto je dál opakují. Dál zůstávají nepoučenými a slabými. V životě není ostudou udělat chybu. Ale nepřiznat si ji.

1. Zbytečně odsuzuje. Slabochovi nedojde, že když člověka soudí, nic se o něm nedozvídá. Silní lidé se i chybujícího člověka snaží pochopit, a pokud to pochopit nejde, snaží se alespoň přijmout to, že prochází vývojem a chybami, které ho jistě bolí, ale zároveň také posouvají. Silní lidé to dokážou mimochodem i proto, že to sami zažili. A ocenili, když je druhý neodsuzoval, ale naopak jim naslouchal. Odsuzovat znamená se druhému vzdalovat. Snažit se mu porozumět znamená hledat cestu k němu.

2. Pohrdá lidmi, kteří s ním nesouhlasí. Kdybychom měli pohrdat každým, kdo je jiný než my, pohrdáme celým světem. A pokud nás zklame něčí jednání, potom jen proto, že sami neumíme přijmout odlišnost člověka – jeho právo na vlastní názor, byť by byl chybný. Silní lidé vědí, že jiný názor nikdy není horší nebo lepší, je prostě jen jiný. Je dán tím, čím člověk doposud prošel, čemu věří a kam směřuje. Takový názor je vždycky autentický a osobní.
Silní lidé pochopili, že v jiných pohledech je poklad, který oni sami nemají.

3. Zaměřuje se na nedostatky druhých. Slaboch nikdy nezesílí mimo jiné proto, že se nesoustředí na sebe – své zlepšování. Drbe druhé, hřeje ho, že na nich vidí chyby, jenže to neznamená, že on je bez chyb. Silní lidé nejenže přijímají druhé i s jejich nedostatky, protože nikdo nejsme dokonalý, ale především se soustředí na sebe. A když už k někomu promlouvají, připomínají mu jeho přednosti, ne jeho slabiny. Podporují ho, protože dobře vědí, že jen tak zvedají člověka, který může posléze jednou zvednout i je.
Slabí lidé druhé nezvedají, nemají na to sílu. Silní lidé druhé rádi zvedají, protože díky tomu stále zesilují.

4. Pomlouvá partnera před okolím. Slabí lidé vynášejí špinavé prádlo na veřejnost, protože ho nedokážou prát ve dvou. Nechtějí řešit, chtějí špinit. Vyhledávají společnost, která je polituje, ujistí, že "špatný je ten druhý". A vůbec jim nevadí, že ten, kdo je ujišťuje, nemá ponětí o konkrétním vztahu, natož o konkrétní osobě. Prostě účastnit se špinění ho baví.
Slabí lidé boří. Silní dokážou stavět. A především vědí, že není možné, aby si každý hrál na své písečku. Pak totiž dva lidé společný hrad nepostaví.

5. Svou přetíženost pořád nosí do vztahu. "Mám bebíčko." "Šéf mi ublížil." "Zase si s něčím nevím rady." Každého to občas potká. Pak potřebujeme partnera, aby nás vyslechl, podpořil, vrátil na trať. Jako když skomírající monopost formule 1 potřebuje krátké doplnění paliva v boxech. Jenže není možné v těch boxech stát pořád. Pak se nikam nedojede.
Nikdo za nás nedokáže vyřešit naše problémy. Od toho jsme tu my. Partner máme proto, aby nám ve slabých chvílích připomněl maličkosti, které nám vrátí energii. Právě jeho odlišný pohled na věc nás dokáže osvěžit a posílit. Kdo ale přináší do vztahu permanentně jen svou slabost, ten vztah prostě oslabuje. A s ním i svého partnera, který je součástí vztahu a sám ho neutáhne.

6. Schovává jizvy, dokonce i před nejbližšími. Zdá se to jako opačný přístup, a přesto škodí vztahu úplně stejně. Všichni totiž občas dostaneme od života najevo, že nejsme dokonalí. Složíme se. A tím můžeme oslabit vztah. Proto je důležité se svěřit, sdílet. Sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost je poloviční starost. Proto také partnera máme.
Silným lidem sdílení chvilkových slabostí nevadí. Vědí, že alespoň mohou být druhému prospěšní. Posiluje je to. Ano, slabost, o kterou se oba podělí, vlastně posílí jak oba partnery, tak vztah.
Proto mluvme o tom, co nás trápí a s čím bychom si sami neporadili. Tím spíše si připomeneme, jak důležitý pro nás partner je.

7. Myslí si, že všechno musí být snadné. Ne, všechno, co za něco stojí, vyžaduje námahu. Každý úspěch v životě i dlouhodobý vztah. Slabí lidé námahu nezvládnou. Nedokážou dělat kompromisy, překonávat těžké časy, komunikovat o nejasnostech. Utíkají od problémů.
Silní jsou přesný opak. Vědí, že veškeré problémy ve vztahu jsou příležitostí k jeho zlepšení. Ale nemohou na to zůstat sami. Než být ve vztahu se slabochem, je vždy lepší být sám. I slabocha to může naučit, že úspěšné vztahy nepadají z nebe. Vytvářejí se. A rozhodně ne snadno.

8. Oplácí ve zlém. Silný člověk dobře ví, že negativní činy vedou jen k negativním výsledkům. Z pomsty nikdy neplyne nic dobrého. Temnotu nelze vyhnat temnotou.
Proto se silní lidí snaží v temných chvílích spíše zažehnout světlo. Do okamžiků zklamání vnést lásku. Do prázdnoty nějaký pozitivní obsah.
Slabí lidé neumějí nalézt cestu z kruhu ven. Jsou jako čtenář, který čte stále dokola jeden list a odmítá načít novou kapitolu. Jeho příběh se tedy nemůže změnit.

9. Zůstává ve vztahu s někým, koho nenávidí. Možná se usmíváte: Jak by někdo mohl být partnerem, když druhému závidí, nesnáší ho, ubližuje mu? Slabí potřebují hromosvod.
Silní lidé nezůstávají ve vztahu s někým, kdo je zraňuje, kdo jim otravuje život, kdo je nepodporuje. Vědí, že každé okolí nás ovlivňuje. Proto také silní lidé, kteří v takovém vztahu zůstanou déle, než by měli, slábnou.
Mimochodem, nic jiného ani slabý partner ve vztahu nechce – jen oslabit druhého. A mít vítězoslavný pocit, že na světě se má někdo hůř.

10. Vkládá do vztahu příliš obviňování. Vraťte se, prosím, ještě jednou k tomu dialogu na začátku příběhu. Ty, Ty, Ty! Ty za to můžeš. Ty je nejčastější slovo slabocha. Za jeho výsledky v životě může vždycky někdo jiný, nikdy ne on.
Silný člověk je schopen podívat se do zrcadla a říct: "Už dost! Nikdo jiný nemůže sloužit jako moje výmluva pro můj neúspěch nebo neštěstí! Není ničí povinností, aby vyplňoval prázdné místo ve mně. To je můj úkol. Dokud neuznám svou vlastní odpovědnost za svou vlastní prázdnotu a vnitřní bolest, moje problémy budou přetrvávat. Protože je nikdo jiný nemůže vyřešit za mě."
Tak se rodí silný člověk. Nevyhazuje druhé. Ptá se na své chyby, pokud je sám nevidí, a zajímá se o to, proč druhý v jeho společnosti není šťastný. Ví, že existuje mince o dvou stranách. Na jedné straně je ODPOVĚDNOST (ano, já za to mohu). Na druhé straně je PRAVOMOC (ano, já to dokážu napravit).


© Petr Casanova;

Upřímnost

Co se mi honí hlavou?
Dnes od brzkého rána přemýšlím na slovíčkem UPŘÍMNOST.
A jak už to tak bývá, připomněl Mi jeden dámský blog,kde občas publikuji, můj starší článek, který je v posledních 14 dnech pro mě opět velmi aktuálním.
Pro sebe i pro vás k ranní či odpolední kávě něco na čtení.
PROČ BÝT UPŘÍMNÍ?
V minulosti jsem byla nucena řešit nejrůznější záležitosti, které ode mě vyžadovaly velkou koncentraci, zklidnění mysli, ujasnění si priorit a svých postojů a hlavně upřímnost… Upřímnost mě samotné k sobě a hlavně k ostatním.
Přišla jsem na to, že:
1. Pokud se rozhodneme situace řešit pravdivě a upřímně, zbavujeme se strachu z toho, jak celá situace dopadne, co na to řekne okolí, bez ohledu na výsledek
Pokud jsme upřímní a řešíme situace v souladu se sebou samým, tak se nestane nic horšího, že se nanejvýš dozvíme, co si o nás ostatní myslí, jaké mají názory a postoje oni. Upřímností zahajujeme proces komunikace, která povede k nějakému řešení nebo závěru.
2. Pokud se rozhodneme být pravdiví, tak zůstaneme zdraví
Tak dlouho jsem v sobě potlačovala spoustu pocitů, které jsem z obavy, jak na to bude druhá strana reagovat, neřekla a vznikl v mém těle obrovsky přetlak a napětí. Odrazilo se to na mém zdraví. Nespavost, kolísavý tlak, spíše nízký, smutek bez důvodu… To vše mě velmi oslabovalo. Dopadlo to tak, že jsem z toho tlaku a strachu, který jsem si v sobě sama vytvořila, omdlela. Toto trvalo několik týdnů…
Na nápravu mého „stavu“ stačil jeden otevřený rozhovor, pouhé vyjasnění situací a upřímné pojmenování věcí. Tlak spolu se spánkem se mi upravily hned druhý den ráno, žaludek během dalších dvou dní. Úsměv se mi vrátil na rty a jsem zase spokojená… Tak dokonalé je naše tělo, tak rychle to funguje… Proč být upřímní?
3. Pokud jsme upřímní, přitahujeme k sobě upřímnost a upřímné lidi
Další výhodu svého rozhodnutí vidím v komunikaci s ostatními. Lidé, kteří jsou pravdiví a upřímní, necítí strach vyjadřovat to, co si myslí, necítí se tudíž ohroženi vašimi názory a komunikace je čistá a jasná. Bez toho, aby si ten druhý bral věci osobně…
Nejvíce konfliktní bývají lidé, kteří se bojí. Raději hned útočí, než by uznali chybu, omluvili se, nebo byli konfrontováni se svým chováním v podobě upřímného rozhovoru. Dobrá zpráva je, že takoví lidé vás přestanou vyhledávat…
4. Pokud jste pravdiví sami k sobě, dokážete být upřímní k ostatním, tak dojdete k tomu, že žijete bez tajemství
Nedávno se mě jedna krásná milá dívka zeptala, jestli mi nevadí, že můj blog a mé psaní odhaluje mé soukromí a cizí lidé ví o mém životě spoustu i nepříjemných věcí. Přemýšlela jsem nad tím, jak to vlastně mám… Prožila jsem mnoho vztahů plných přetvářky a strachu. Když se mi rozpadlo mé, navenek bezproblémové, manželství, rozhodla jsem se, že budu žít otevřeně a upřímně. Žít tak, jako by se na mě někdo díval…
Dokážete si představit, jakou proměnou by prošlo mnoho napovrch ideálních vztahů, které venku působí idylicky a doma za zavřenými dveřmi probíhá tyranie, ponižování, psychický teror, mnohde i násilí, jak by se tyto vztahy přetvořily? Nikdo by si přece nepřál, ať je viděn, když ubližuje… Snažil by se polepšit a změnit. Lidé by sami chtěli na sobě pracovat a rozvíjet láskyplné vztahy. To se bohužel nestane…
Proto tak žiji. Stále s dohledem. �� Jako by někdo stále hlídal správnost a laskavost mých rozhodnutí. Žít tak, abych se za sebe nemusela stydět. Ne před ostatními, ale sama před sebou… Prožila jsem spoustu zlého, jako mnoho z vás, ale tím, že mi píšete a dáváte zpětnou vazbu, jak vám ten nebo onen článek pomohl, vidím další smysl v tom být upřímná a nic neskrývat.
Jsou dny, kdy jsem na sebe hrdá a usínám klidným spánkem a jsou dny, kdy bych zalezla někam pod zem a zůstala tam alespoň týden, aby se na mou chybu zapomnělo…
Jsem stále hledající, jako většina z nás, ale pokaždé, když se mi to podaří a dokážu být upřímná, pravdivá a laskavá jak k sobě, tak k ostatním, začnou se dít malé zázraky a situace, které se mi dřív zdály těžké a složité, v těchto chvílích uvědomění řeším rychlostí blesku a bez ztráty kytičky.
Zkuste si zjednodušit život a buďte upřímní…
Krásné dny v lásce a pravdě.
A kdykoliv se vám to nepovede, tak nezoufejte, to se před vámi jen objevily nové dveře, které třeba otevřít a udělat si pořádek ve svém srdci a svých postojích. Není třeba se obviňovat, ani se trápit…
My lidé jsme tvorové omylní a jak už říká staré přísloví: „Chybami se člověk učí“ ��
Jaké máte zkušenosti s upřímností vy?

Ženská energie

Často se mě ptáte, jak být více v ženské energii, jak být více ženami.
Energie ženy je ukrytá v pánvi a bocích. Ženská energie se hromadí zvláště v děloze. Muži takový orgán nemají. Sílu Země si berou od ženy. Jestliže si žena obléká kalhoty, uzavírá kanál spojení se Zemí, blokuje pohyb energie a svou posvátnou schránu tak nechává prázdnou. Nemá se pak o co s mužem podělit. Přitom ženská energie, o niž se žena s mužem rozdělí, dělá muže rozvážnějším, klidnějším, stálejším a orientuje ho k tvůrčí práci.
Když si žena oblékne pěkné šaty nebo sukni, cítí každá žena, jak se mění její stav, jak se probouzí její ženská energie, jak přitahuje pohledy mužů, kteří dávají přednost pohledu na ženu v šatech před ženou v kalhotách, i kdyby byly sebevíc trendy.
Důležitý význam má tvar a délka sukně. Sukně dlouhá až k zemi pomáhá ženě vstřebávat a uchovávat sílu Země. Široký lem sukně, který se pohupuje a točí při pohybu, vytváří torzní pole posilující sílu Země. Navíc je okraj sukně svérázným ochranným kruhem. Chrání ženská sexuální centra. Jejich správná funkce odpovídá za zdraví reprodukčních orgánů a jejich normální funkci.
Dlouhá široká sukně ženě pomáhá udržovat čistotu, nevinnost, bezúhonnost, chrání ji před nevhodnými pohledy, které dokážou probít spodní čakry, a způsobit tak únik sexuální energie, ztrátu ženské přitažlivosti a životní síly. V důsledku toho žena energeticky chudne, nemá co předat svému muži a ztrácí pro něj přitažlivost.
Muži zbavení ženské lásky a laskavosti a tím i síly Země se stávají hrubými, krutými a agresivními. Žena oblékající kalhoty sytí a upevňuje svého ducha mužským způsobem. S mužem jedná rovněž mužským způsobem. V éteru dochází k narušení výměny energií, ve fyzických projevech se objevují nemoci, hádky, neporozumění.
Mnohé moderní ženy dávají nošení kalhot přednost, protože je to pohodlné, stylové, moderní a praktické. Jistěže v džínsách je daleko snazší vykonávat mužskou práci: tahat těžké věci, rychle a obratně se pohybovat apod. Šaty nebo sukně se stávají jakousi brzdou. Přitom právě ony jsou pro ženu požehnáním, protože jim přinášejí harmonii, klid a pokoj. Skutečnou ženu ani nenapadne tahat těžká břemena nebo dělat těžkou práci. Počká na muže, který jí nedokáže pomoc odmítnout.
www.sandraliving.cz

Nestyďte se za sebe a své rozhodnutí v minulosti

Stydět se za sebe, za svá osudová rozhodnutí v minulosti, za svou duši, nebo tělo, znamená postrádat lásku k sobě.

Pokud nemáš rád/a sám/sama sebe, nedokážeš se otevřít, a opravdově milovat ty, na kterých ti záleží. Je to patový stav. Strnulost duše. A to velmi vyčerpává, přešlapuješ na místě a nemůžeš prožívat to, co prožívat potřebuješ, aby tvá duše pochopila. Nečekej na podněty lásky k sobě zvenčí. Buduj se sebou úplně nový vztah, jako by ses poprvé zamiloval/a a viděl/a tu bytost, kterou jsi a vždy jsi byl/a, úplně novýma očima. Je tak krásná, úžasná a jedinečná. S novým vztahem k sobě začni hned teď, už na nic nečekej, neboť lepší příležitost, než teď, nikdy nenastane.

Dnes si dovoluj s plným vědomím od-pustit sám/sama sobě, protože ti jakýkoli pocit viny v životě neslouží k žádnému dobrému účelu, ale nutí tě stát strnule na jednom místě. S pocitem viny nevychovávej ani své děti, neřeš, kde jsi kdy udělal/a nějakou chybu, protože se přešlapováním v minulosti okrádáš o přítomný okamžik se svými dětmi (i dospělými) právě teď. Sebe i je. Miluj tu bytost, kterou ses stal/a a přijmi, že všechno, co se kdy v tvém životě stalo, je tvou součástí, kterou není třeba měnit. Ani tebe není třeba měnit. Jediné, co dnes měníš, je úhel pohledu, jakým se na sebe díváš, jak o sobě přemýšlíš a jak na základě toho jednáš. Zda jdeš ještě proti sobě, za něco se trestáš, nebo zda již kráčíš vědomě se sebou samým v harmonii a bezpodmínečném přijetí. Začni se na sebe dívat očima lásky a přijetí, každý den se zastav a řekni si několik laskavých vět.

Zasloužíš si laskavost jen tím, že jsi.
Ty nejsi ta myšlenka, která se ti vkrádá každý den do mysli a oslabuje tvé sebe-vědomí. Ty nejsi ta emoce, která tě proměňuje. Ty jsi podstata, na které není, co měnit. Proto přestaň měnit sebe sama a vyměň jen oči, které se dívají nesprávným směrem, uši, které nenaslouchají sobě, ale druhým.
Konec s obviňováním, souzením, krititikou sebe sama.
Konec s touhou změnit sebe, svou podstatu, pro podmínečné přijetí.
Jsi v naprostém pořádku.

A pusť si tuto píseň, jako bys jí zpíval/a sám/sama sobě. Vidět se poprvé očima lásky znamená vidět svou skutečnou podstatu a energii - je to jako vrátit se domů k někomu, kdo tě skutečně zná, kdo s tebou vše prožíval, každý den - jsi to ty.
http://www.youtube.com/watch?v="I4upTPDuHC8
Shumavan

Lpění je energie stagnace

Jestliže se život zastaví a nastane pocit stagnace, že se nic nedá změnit, s ničím pohnout, že je vše na nule a z této situace se nedá odejít, protože tu "existuje" mnoho důvodů, proč to nejde, pak je prospěšné podívat se na otázku lpění.

Většinou to bývá jediná palčivá myšlenka - pevná životní strategie, která stojí jako balvan v cestě a nelze přes ní obejít to, co už srdce ví, že neslouží životu.

A této životní strategie, která je zadaným plánem života budoucnosti, se myšlenky drží pevnou vůlí a nedá se to pustit.
Vždy se pro ní najde mnoho důvodů, které se díky víře v tuto strategii rozkošatí. Proč neodejít. Proč zůstat. Proč stále odcházet ze vztahu do vztahu. Proč nikdy nepřiznat, co skutečně cítím. Proč se trestat zas a znovu za něco, co se stalo dávno. Proč je to morální a dobré. Proč je to jediná jistota, kterou v životě mám a na kterou se mohu kdykoli spolehnout.

Tato životní strategie je Titanic. Je to zdánlivě nepotopitelná loď. Je jedno jestli díky ní pluješ v luxusní kajutě, nebo v třetí třídě. Potápí všechny - nejen tebe, ale i všechno okolo. Je to velmi pomalé potápění, těžko se zachytí, protože zdánlivě v životě přichází úplně jiné "problémy", které odvedou pozornost od skutečnosti, že tyto problémy jdou přes filtr této životní strategie. Co je zjevné je ztráta životní energie - velká únava a tlak na sebe sama, až vyčerpání. A to bývá moment, kdy se rozhoduje, zda se potopíš s tím, nebo nastoupíš do záchranného člunu.

Zkus prohlédnout tento životní balvan (strategii), který pro tebe znamenal dlouho požehnání, jako vše, co život přináší. Před něčím tě chránil. Podívej se na něj upřímně, i na všechny důvody, proč se ho zatím držet. Nepouštěj se ho hned, začni pomalými krůčky až dojdeš do bodu, kdy budeš připraven se přestat držet. Může to být hned teď, ale i mnohem později.

Moment opuštění je uvolněná přítomnost - proud zadržované stojící vody začne volně proudit a tehdy uvidíš, že všechno přichází do života úplně samo - přirozeně. Není třeba věnovat tomu celou svou životní energii.

Je to přirozené, svobodné, tvořící, tak jako ty, kdo to přirozeně vytváří, byť jsi si celou dobu myslel, že tvoříš skrze životní strategii a svou pevnou vůlí. Někdy se to jeví jako rozbouřený oceán, někdy jako klidná hladina. Plaveme proti proudu, vynakládáme hodně sil a nebo se necháme jen nést s důvěrou k tomu, kam nás to odnese. Bez strategie, nebo s ní. Vše je požehnáním.

Sebeúcta, sebevědomí a respektování sebe sama

Každý člověk zakládá svou sebeúctu na něčem jiném. To, co potřebujete vy, abyste si mohli vážit sebe sama, se může lišit od představ jiných lidí. Je důležité, abyste si našli, na základě čeho roste vaše vlastní sebevědomí, sebeúcta a vnitřní radost z toho, kdo jste.
Seberespekt vychází, na nejvyšší úrovni, z úcty k vlastní duši. To znamená, že mluvíte a jednáte na takové úrovni upřímnosti a celistvosti, která odráží vaše vyšší já. To znamená stát si za tím, v co věříte (aniž byste o tom však museli přesvědčovat ostatní), a jednat podle svých vlastních hodnot. Mnozí z vás kritizujete druhé, že nežijí podle hodnotového systému, který považujete za správný, ale při bližším pohledu možná zjistíte, že podle něj nežijete ani vy sami. Setkali jste se s lidmi, kteří neustále všem říkají, co by měli dělat, a sami si dělají, co se jim zachce. Seberespekt znamená skutečně žít podle svých hodnot a podle toho, v co říkáte, že věříte.
Mnozí z vás říkáte, že věříte v určitý žebříček hodnot, který jste si sestavili, ale ve skutečnosti jednáte podle jiného. To vede k mnoha vnitřním konfliktům. Hluboko uvnitř můžete například věřit v monogamii, ale váš partner si přeje mít v tomto směru volný vztah. Jelikož s ním či s ní chcete dál zůstat, rozhodnete se to přejít. Věříte v určitý systém hodnot, ale žijete podle jiného systému, což může vést k mnoha konfliktům a možné bolesti s tím spojené.

Jak poznáte, jestli hodnoty, o nichž si myslíte, že podle nich chcete žít, jsou opravdu vaše? Většinou to nepoznáte, dokud je nevyzkoušíte. Můžete si například myslet, že správný člověk vstává brzo ráno, ale sami si vždycky přispíte. Mnozí z vás máte v představách určité hodnoty, podle kterých by se podle vás mělo žít, ale nežijete tak. Nejlépe uděláte, když si je vyzkoušíte v životě - nějaký čas vstávejte brzo ráno. To, co jste považovali za své hodnoty, se často ukáže být pouze od někoho převzaté "mělo by se", protože když tak začnete skutečně žít, zjistíte, že pro vás to neplatí. Ptejte se, čeho si vážíte. Co si myslíte, že dělají správní lidé? Žijete tak? Je těžké mít ze sebe dobrý pocit, žijete-li způsobem, který protiřečí tomu, v co uvnitř věříte. Je důležité prozkoumat své hodnoty a buď podle nich žít, nebo je změnit.

Respektovat sebe znamená vycházet ze své síly, ne ze své slabosti.

Až si budete stěžovat, že vás někdo rozesmutnil nebo rozzlobil, zeptejte se sebe sama: "Proč si vybírám zažívat právě tento pocit," nebo "proč jsem se rozhodl/a reagovat tímto způsobem?" Když hledáte vinu v druhých, vzdáváte se vždycky své vlastní síly. Dokážete-li zjistit, proč jste se rozhodli zareagovat na něčí jednání pocitem ublíženosti, mnohé se o sobě dozvíte. Někteří z vás máte strach, že kdybyste se za sebe postavili, mohli byste ztratit lásku nějakého člověka. Jsou lidé, kteří umí celkem šikovně přesvědčovat, že se mýlíte, když si stojíte za svou pravdou. V duchu jim poděkujte za příležitost zesílit, protože síla se často rozvíjí tváří v tvář nesouhlasu. Respektovat sebe znamená stát za svou nehlubší pravdou a znát své nejniternější pocity. Znamená to mít autoritu nad svými pocity v sobě, a ne v druhých.

Někteří z vás žijete nebo se stýkáte s lidmi, kteří vás ponižují a kritizují. Nakonec se můžete natolik soustředit na jejich pocity, že ztratíte kontakt se svými vlastními. Jedna žena se provdala za muže, který odsuzoval a kritizoval většinu všeho, co udělala. Natolik se zaměřila na jeho pocity, že se po celá ta léta, co spolu žili, nikdy neptala, jaký má ona pocit z toho, jak se k ní muž chová. Vždycky se velmi snažila ho uspokojit, předvídala jeho nálady a rozmary, aby se vyhnula další kritice. Jenže ať dělala, co dělala, vždycky to nakonec dopadlo tak, že se na ni zlobil. Začala mít pocit, že selhala nebo že je nějakým způsobem špatný člověk. Strávila tolik hodin analyzováním jeho pocitů, že přestala sledovat své vlastní. Mnozí z vás se snažíte uspokojovat druhé a ve své snaze se soustředíte více na jejich pocity než na to, co cítíte vy sami.

Vážit si sebe znamená věnovat pozornost svým pocitům. Nemusíte mít důvod, proč jste se rozhodli dělat to či ono. Svou hodnotu nemusíte nikomu dokazovat. Uznávejte své pocity; neanalyzujte je a nezpochybňujte. Nesnažte se je neustále rozebírat: "Mám opravdu důvod cítit se ublíženě?" Uznejte, že vaše pocity jsou pro vás skutečné, a važte si jich. Mnozí hledáte autoritu v druhých. Když vás odsoudí, věříte jim. Když vám řeknou, že všechno je vaše vina, věříte jim. Nenavrhuji vám, abyste ignorovali vše, co vám lidé říkají, ale abyste si vážili toho, co v dané oblasti cítíte vy. Jedna věc je otevřenost vůči konstruktivní kritice a druhá věc je neustále se snažit dělat to, co od vás chtějí druzí, přestože to sami nechcete. Budovat si sebevědomí a sebeúctu předpokládá vážit si sebe ve svých slovech, činech, i ve svém chování.

Sebevědomí znamená věřit si a vědět, že jste vždycky udělali to nejlepší, co jste uměli, i když za dva dny už můžete vidět lepší řešení. Předpokládá to spíše se chválit než hanět a dovolit si mít dobrý pocit z toho, kdo jste. Někteří z vás se ustavičně o něco snažíte, nutíte se, jdete z jedné práce do druhé a máte pocit, že ať uděláte co uděláte, stále je to málo. Velké úsilí a tvrdá práce nemusí být nutně cestou k radosti. Respektujte sebe sama tím, že budete následovat proud své vnitřní energie. Odpočívejte, hrajte si, přemýšlejte a najděte si čas na spočinutí v tichu. Dělat to, co vás naplňuje, je cesta, jak prohlubovat své sebevědomí.

Ostatní se k vám budou chovat tak, jak se chováte sami k sobě.

Nečekejte, až vás lidé začnou respektovat a chovat se k vám pozitivněji. Nezačnou, dokud se tak nebudete chovat sami k sobě. Nemusíte zůstávat mezi lidmi, kteří vás nerespektují, neváží si vás a nejednají s vámi pěkně. Pokud se přece ocitnete v jejich společnosti, buďte velkorysí a pamatujte, že vás nerespektují proto, že nerespektují sami sebe. Můžete telepaticky vysílat zprávu, jak si přejete, aby se k vám lidé chovali. Druzí vás budou využívat a považovat za "své jisté", jen když je necháte.

Nepotřebujete se na druhé zlobit a domáhat se svých práv, protože tím vyvoláte jen vzájemný boj o moc. Mějte srdce otevřené. Tito lidé s největší pravděpodobností neumí rozpoznat své vlastní vyšší já, a nemohou si proto vážit toho vašeho. Své sebevědomí nechcete zakládat na tom, jak se k vám druzí chovají nebo jak vás vidí. I když ze sebe budete mít sebelepší pocit, vždycky se najdou lidé, kteří vás nebudou respektovat, protože se nenaučili chovat se láskyplně sami k sobě. Vaše vztahy s druhými mohou být jen tak dobré, jak dobrý je jejich vztah k sobě samým. Nevědí-li, jak milovat své "já", stanoví to mez, nakolik mohou milovat vás. I kdybyste se snažili sebevíc a dělali sebelepší věci, nemohou vám dát lásku, kterou hledáte. Klíčem k dobrým pocitům z chování druhých je odpuštění. Dále uvolněte veškerou zlobu, kterou možná pociťujete, nechte ji prostě jít a soustřeďte se na jiné věci.

Někteří z vás máte pocit, že za vaše nízké sebevědomí mohou vaši rodiče. Své rodiče vinit nemůžete, protože to byla vaše reakce na ně, že jste si přestali věřit. Dvě děti mohou pocházet od stejně necitlivých nebo negativních rodičů, přitom jedno vyroste a má dobrý pocit ze sebe sama, zatímco druhé takový pocit nemá. To sami si vybíráte cítit se špatně. Místo litování se kvůli svému dětství a stavění se do role oběti své výchovy si raději uvědomte, že jste si tyto podmínky sami vybrali, abyste se naučili něčemu, co podpoří růst vaší duše.

Možná si říkáte: "Můj vzorec je nacházet si muže, kteří mne ponižují, protože jsem měla takového otce." Přišli jste na Zem, abyste se naučili něco o lásce. Pokud jste se to nenaučili u svého otce, budete si vybírat muže s podobnými vzorci chování, aby vás naučili to, co potřebujete umět. Svého otce jste možná vnímali jako necitelného člověka a později vám dojde, že jste si přitahovali podobné typy lidí, dokud jste se nerozhodli, že už tak se sebou zacházet nenecháte. Možná, že jednou z věcí, které jste se přišli v tomto životě naučit, je vážit si a milovat sebe sama. Proto jste si vytvářeli situace, které vás k tomu vyzývaly. Jakmile se rozhodnete udělat to, staré vzorce zmizí.

Každá situace ve vašem životě je příležitostí k učení, kterou vytvořila vaše duše, aby vám ukázala, jak získávat více lásky a síly.

Děti reagují na stejnou výchovu různě. Toho si můžete všimnout, když se podíváte, jak moc se od sebe mohou lišit sourozenci, přestože pocházejí od jedněch rodičů. Z některých dětí vystavených negativní energii vyrostou jemní a milující lidé. Některé jsou tak citlivé, že nedokáží vydržet působení negativní energie a uzavřou v sobě tu část, která cítí. Jiné nabudou pocit, že musí být tvrdé a nasadit si masku nezranitelnosti.

Sebeúcta pramení z ochoty respektovat to, kdo jste, a milovat se takoví, jací jste právě teď. Bude těžké něco na sobě měnit, dokud se nepřijmete. Vážíte-li si sebe a svých pocitů, druzí vás nemohou ovlivnit.

Jste velmi cenný člověk, bez ohledu na vaši minulost, bez ohledu na myšlenky, které máte, bez ohledu na to, kdo ve vás věří a kdo ne. Jste život sám - rostoucí, rozpínající se a dosahující vzhůru. Všichni lidé jsou hodnotní, nádherní a jedineční. Smyslem všeho, co jste až doposud prožili, bylo naučit vás něco víc o tom, jak si tvořit ve svém životě lásku.

Mezi respektováním sebe sama a sobeckostí vede jemná hranice. Někteří z vás cítíte, že máte plné právo zlobit se na druhé v případě, že vám ublížili. Važte si pocitů druhých, ale dělejte to tak, abyste zároveň respektovali své vlastní. Aby se vám to podařilo, budete chtít vycházet z vyšší úrovně mluvení i jednání. Budete-li mluvit o své zlobě, rozčilovat se nebo křičet, vyvolá to jen vzájemný boj o moc a oběma se vám uzavře srdce. Když někdo dělá něco, co se vám nelíbí, dřív než promluvíte, otevřete své srdce. Pokud se přece rozhodnete něco říct, nabídněte slova raději o tom, co cítíte, než o tom, co kdo udělal. Můžete říct: "Cítím se ublíženě," namísto "tys mi ublížil/a". Mocný způsob, jak se vyjádřit, je: "Vybírám si cítit se ublíženě." Všechny pocity, které zažíváte, jste si sami vybrali.

Vážit si sebe znamená vědět, že si všechny své pocity v každé chvíli sami vybíráte.


Když mluvíte s lidmi způsobem vyjadřujícím úctu k jejich hlubší bytosti, máte vždycky lepší pocit ze sebe sama. Možná jste si všimli, že když jste dali průchod své zlobě nebo ublíženosti, abyste se zbavili vnitřního napětí, bylo vám nakonec často ještě hůř. Přinejmenším ve vás zůstal pocit nedokončenosti. Nemůžete z něčeho odejít, dokud to neuděláte s láskou. Situace, jež opouštíte v hněvu, vás čekají k dokončení v budoucnosti. Nemusí to být s tím samým člověkem, nicméně vytvoříte si podobnou situaci s podobným člověkem, abyste měli možnost vyřešit ji s láskou a v míru.

Je důležité respektovat druhé. Máte-li pocit, že vás lidé nerespektují, vystavili jste se takové situací možná proto, abyste se naučili něco o soucítění a jemnosti ve svém chování k ostatním. Být citliví k pocitům druhým není totéž, jako snažit se je uspokojovat. Buďte ochotní vidět jejich potřeby a přání. Mluvíte s druhými úsečně, bez zájmu o to, jak se cítí? Mluvíte rozzlobeně nebo nervózně? Sledujte, jakou energii k lidem vysíláte, protože cokoliv dáte, to se vám vrátí. Více si uvědomujte, jak působíte na druhé, protože čím více je respektujete, tím více respektu se k vám dostane. Važte si jich, jejich času a hodnot a oni si budou vážit těch vašich.

Někteří lidé si vždycky každého váží a mají pocit, že se jim nevrací, co dali. V takovém případě je to často proto, že nevěří, že si zaslouží pěkné zacházení a dovolují lidem, aby je považovali za "své jisté". Je snadné respektovat se, když vás respektují lidé okolo. Výzvou je respektovat se, i když to druzí nedělají. Nejprve jim odpusťte a pak se vzdejte jakékoliv potřeby, aby si vás vážili. Potřebujete-li uznání druhých, abyste ze sebe mohli mít dobrý pocit, vzdáváte se své vlastní síly.

Je příjemné, když ve vás druzí věří, důvěřují vám a podporují vás. Přesto je důležité, chcete-li být silní, abyste to od nich nepotřebovali, abyste na tom nezakládali svou víru v sebe. Potřebujete-li neustále něčí potvrzení, hledáte autoritu v druhých a ne ve svém hlubším já. Vaše pravda může být jiná než pravda ostatních. Mýlíte se jedině tehdy, když si nevážíte své pravdy a přijímáte to, co je pravdivé pro jiné, přestože pro vás osobně to neplatí.

Někteří lidé věří v reinkarnaci, jiní ne. Možná že těm, co v ni věří, se žije díky této víře radostněji a snadněji. Možná že víra v pouze jediný život jej dělá důležitější a skutečnější. Ať věříte v cokoli, je důležité, abyste si toho vážili a byli otevření novým pohledům na věc, pokud by vám vytvořily v životě více radosti. Nepřijímejte automaticky nic, dokud vám to nezní jako vaše pravda. Važte si své pravdy, věřte v sebe a postavte se za sebe, mějte ale soucítění s ostatními.

Pamatujte, že na vás záleží, že jste důležití a máte nějaké jedinečné, zvláštní poslání, jak přispět světu. Nezapomínejte, že jste významná bytost. Vaše sny, fantazie a cíle jsou stejně důležité jako cíle kohokoli jiného.

* * *

- z knihy Žít s radostí, Sanaya Roman Každý člověk zakládá svou sebeúctu na něčem jiném. To, co potřebujete vy, abyste si mohli vážit sebe sama, se může lišit od představ jiných lidí. Je důležité, abyste si našli, na základě čeho roste vaše vlastní sebevědomí, sebeúcta a vnitřní radost z toho, kdo jste.
Seberespekt vychází, na nejvyšší úrovni, z úcty k vlastní duši. To znamená, že mluvíte a jednáte na takové úrovni upřímnosti a celistvosti, která odráží vaše vyšší já. To znamená stát si za tím, v co věříte (aniž byste o tom však museli přesvědčovat ostatní), a jednat podle svých vlastních hodnot. Mnozí z vás kritizujete druhé, že nežijí podle hodnotového systému, který považujete za správný, ale při bližším pohledu možná zjistíte, že podle něj nežijete ani vy sami. Setkali jste se s lidmi, kteří neustále všem říkají, co by měli dělat, a sami si dělají, co se jim zachce. Seberespekt znamená skutečně žít podle svých hodnot a podle toho, v co říkáte, že věříte.
Mnozí z vás říkáte, že věříte v určitý žebříček hodnot, který jste si sestavili, ale ve skutečnosti jednáte podle jiného. To vede k mnoha vnitřním konfliktům. Hluboko uvnitř můžete například věřit v monogamii, ale váš partner si přeje mít v tomto směru volný vztah. Jelikož s ním či s ní chcete dál zůstat, rozhodnete se to přejít. Věříte v určitý systém hodnot, ale žijete podle jiného systému, což může vést k mnoha konfliktům a možné bolesti s tím spojené.

Jak poznáte, jestli hodnoty, o nichž si myslíte, že podle nich chcete žít, jsou opravdu vaše? Většinou to nepoznáte, dokud je nevyzkoušíte. Můžete si například myslet, že správný člověk vstává brzo ráno, ale sami si vždycky přispíte. Mnozí z vás máte v představách určité hodnoty, podle kterých by se podle vás mělo žít, ale nežijete tak. Nejlépe uděláte, když si je vyzkoušíte v životě - nějaký čas vstávejte brzo ráno. To, co jste považovali za své hodnoty, se často ukáže být pouze od někoho převzaté "mělo by se", protože když tak začnete skutečně žít, zjistíte, že pro vás to neplatí. Ptejte se, čeho si vážíte. Co si myslíte, že dělají správní lidé? Žijete tak? Je těžké mít ze sebe dobrý pocit, žijete-li způsobem, který protiřečí tomu, v co uvnitř věříte. Je důležité prozkoumat své hodnoty a buď podle nich žít, nebo je změnit.

Respektovat sebe znamená vycházet ze své síly, ne ze své slabosti.

Až si budete stěžovat, že vás někdo rozesmutnil nebo rozzlobil, zeptejte se sebe sama: "Proč si vybírám zažívat právě tento pocit," nebo "proč jsem se rozhodl/a reagovat tímto způsobem?" Když hledáte vinu v druhých, vzdáváte se vždycky své vlastní síly. Dokážete-li zjistit, proč jste se rozhodli zareagovat na něčí jednání pocitem ublíženosti, mnohé se o sobě dozvíte. Někteří z vás máte strach, že kdybyste se za sebe postavili, mohli byste ztratit lásku nějakého člověka. Jsou lidé, kteří umí celkem šikovně přesvědčovat, že se mýlíte, když si stojíte za svou pravdou. V duchu jim poděkujte za příležitost zesílit, protože síla se často rozvíjí tváří v tvář nesouhlasu. Respektovat sebe znamená stát za svou nehlubší pravdou a znát své nejniternější pocity. Znamená to mít autoritu nad svými pocity v sobě, a ne v druhých.

Někteří z vás žijete nebo se stýkáte s lidmi, kteří vás ponižují a kritizují. Nakonec se můžete natolik soustředit na jejich pocity, že ztratíte kontakt se svými vlastními. Jedna žena se provdala za muže, který odsuzoval a kritizoval většinu všeho, co udělala. Natolik se zaměřila na jeho pocity, že se po celá ta léta, co spolu žili, nikdy neptala, jaký má ona pocit z toho, jak se k ní muž chová. Vždycky se velmi snažila ho uspokojit, předvídala jeho nálady a rozmary, aby se vyhnula další kritice. Jenže ať dělala, co dělala, vždycky to nakonec dopadlo tak, že se na ni zlobil. Začala mít pocit, že selhala nebo že je nějakým způsobem špatný člověk. Strávila tolik hodin analyzováním jeho pocitů, že přestala sledovat své vlastní. Mnozí z vás se snažíte uspokojovat druhé a ve své snaze se soustředíte více na jejich pocity než na to, co cítíte vy sami.

Vážit si sebe znamená věnovat pozornost svým pocitům. Nemusíte mít důvod, proč jste se rozhodli dělat to či ono. Svou hodnotu nemusíte nikomu dokazovat. Uznávejte své pocity; neanalyzujte je a nezpochybňujte. Nesnažte se je neustále rozebírat: "Mám opravdu důvod cítit se ublíženě?" Uznejte, že vaše pocity jsou pro vás skutečné, a važte si jich. Mnozí hledáte autoritu v druhých. Když vás odsoudí, věříte jim. Když vám řeknou, že všechno je vaše vina, věříte jim. Nenavrhuji vám, abyste ignorovali vše, co vám lidé říkají, ale abyste si vážili toho, co v dané oblasti cítíte vy. Jedna věc je otevřenost vůči konstruktivní kritice a druhá věc je neustále se snažit dělat to, co od vás chtějí druzí, přestože to sami nechcete. Budovat si sebevědomí a sebeúctu předpokládá vážit si sebe ve svých slovech, činech, i ve svém chování.

Sebevědomí znamená věřit si a vědět, že jste vždycky udělali to nejlepší, co jste uměli, i když za dva dny už můžete vidět lepší řešení. Předpokládá to spíše se chválit než hanět a dovolit si mít dobrý pocit z toho, kdo jste. Někteří z vás se ustavičně o něco snažíte, nutíte se, jdete z jedné práce do druhé a máte pocit, že ať uděláte co uděláte, stále je to málo. Velké úsilí a tvrdá práce nemusí být nutně cestou k radosti. Respektujte sebe sama tím, že budete následovat proud své vnitřní energie. Odpočívejte, hrajte si, přemýšlejte a najděte si čas na spočinutí v tichu. Dělat to, co vás naplňuje, je cesta, jak prohlubovat své sebevědomí.

Ostatní se k vám budou chovat tak, jak se chováte sami k sobě.

Nečekejte, až vás lidé začnou respektovat a chovat se k vám pozitivněji. Nezačnou, dokud se tak nebudete chovat sami k sobě. Nemusíte zůstávat mezi lidmi, kteří vás nerespektují, neváží si vás a nejednají s vámi pěkně. Pokud se přece ocitnete v jejich společnosti, buďte velkorysí a pamatujte, že vás nerespektují proto, že nerespektují sami sebe. Můžete telepaticky vysílat zprávu, jak si přejete, aby se k vám lidé chovali. Druzí vás budou využívat a považovat za "své jisté", jen když je necháte.

Nepotřebujete se na druhé zlobit a domáhat se svých práv, protože tím vyvoláte jen vzájemný boj o moc. Mějte srdce otevřené. Tito lidé s největší pravděpodobností neumí rozpoznat své vlastní vyšší já, a nemohou si proto vážit toho vašeho. Své sebevědomí nechcete zakládat na tom, jak se k vám druzí chovají nebo jak vás vidí. I když ze sebe budete mít sebelepší pocit, vždycky se najdou lidé, kteří vás nebudou respektovat, protože se nenaučili chovat se láskyplně sami k sobě. Vaše vztahy s druhými mohou být jen tak dobré, jak dobrý je jejich vztah k sobě samým. Nevědí-li, jak milovat své "já", stanoví to mez, nakolik mohou milovat vás. I kdybyste se snažili sebevíc a dělali sebelepší věci, nemohou vám dát lásku, kterou hledáte. Klíčem k dobrým pocitům z chování druhých je odpuštění. Dále uvolněte veškerou zlobu, kterou možná pociťujete, nechte ji prostě jít a soustřeďte se na jiné věci.

Někteří z vás máte pocit, že za vaše nízké sebevědomí mohou vaši rodiče. Své rodiče vinit nemůžete, protože to byla vaše reakce na ně, že jste si přestali věřit. Dvě děti mohou pocházet od stejně necitlivých nebo negativních rodičů, přitom jedno vyroste a má dobrý pocit ze sebe sama, zatímco druhé takový pocit nemá. To sami si vybíráte cítit se špatně. Místo litování se kvůli svému dětství a stavění se do role oběti své výchovy si raději uvědomte, že jste si tyto podmínky sami vybrali, abyste se naučili něčemu, co podpoří růst vaší duše.

Možná si říkáte: "Můj vzorec je nacházet si muže, kteří mne ponižují, protože jsem měla takového otce." Přišli jste na Zem, abyste se naučili něco o lásce. Pokud jste se to nenaučili u svého otce, budete si vybírat muže s podobnými vzorci chování, aby vás naučili to, co potřebujete umět. Svého otce jste možná vnímali jako necitelného člověka a později vám dojde, že jste si přitahovali podobné typy lidí, dokud jste se nerozhodli, že už tak se sebou zacházet nenecháte. Možná, že jednou z věcí, které jste se přišli v tomto životě naučit, je vážit si a milovat sebe sama. Proto jste si vytvářeli situace, které vás k tomu vyzývaly. Jakmile se rozhodnete udělat to, staré vzorce zmizí.

Každá situace ve vašem životě je příležitostí k učení, kterou vytvořila vaše duše, aby vám ukázala, jak získávat více lásky a síly.

Děti reagují na stejnou výchovu různě. Toho si můžete všimnout, když se podíváte, jak moc se od sebe mohou lišit sourozenci, přestože pocházejí od jedněch rodičů. Z některých dětí vystavených negativní energii vyrostou jemní a milující lidé. Některé jsou tak citlivé, že nedokáží vydržet působení negativní energie a uzavřou v sobě tu část, která cítí. Jiné nabudou pocit, že musí být tvrdé a nasadit si masku nezranitelnosti.

Sebeúcta pramení z ochoty respektovat to, kdo jste, a milovat se takoví, jací jste právě teď. Bude těžké něco na sobě měnit, dokud se nepřijmete. Vážíte-li si sebe a svých pocitů, druzí vás nemohou ovlivnit.

Jste velmi cenný člověk, bez ohledu na vaši minulost, bez ohledu na myšlenky, které máte, bez ohledu na to, kdo ve vás věří a kdo ne. Jste život sám - rostoucí, rozpínající se a dosahující vzhůru. Všichni lidé jsou hodnotní, nádherní a jedineční. Smyslem všeho, co jste až doposud prožili, bylo naučit vás něco víc o tom, jak si tvořit ve svém životě lásku.

Mezi respektováním sebe sama a sobeckostí vede jemná hranice. Někteří z vás cítíte, že máte plné právo zlobit se na druhé v případě, že vám ublížili. Važte si pocitů druhých, ale dělejte to tak, abyste zároveň respektovali své vlastní. Aby se vám to podařilo, budete chtít vycházet z vyšší úrovně mluvení i jednání. Budete-li mluvit o své zlobě, rozčilovat se nebo křičet, vyvolá to jen vzájemný boj o moc a oběma se vám uzavře srdce. Když někdo dělá něco, co se vám nelíbí, dřív než promluvíte, otevřete své srdce. Pokud se přece rozhodnete něco říct, nabídněte slova raději o tom, co cítíte, než o tom, co kdo udělal. Můžete říct: "Cítím se ublíženě," namísto "tys mi ublížil/a". Mocný způsob, jak se vyjádřit, je: "Vybírám si cítit se ublíženě." Všechny pocity, které zažíváte, jste si sami vybrali.

Vážit si sebe znamená vědět, že si všechny své pocity v každé chvíli sami vybíráte.


Když mluvíte s lidmi způsobem vyjadřujícím úctu k jejich hlubší bytosti, máte vždycky lepší pocit ze sebe sama. Možná jste si všimli, že když jste dali průchod své zlobě nebo ublíženosti, abyste se zbavili vnitřního napětí, bylo vám nakonec často ještě hůř. Přinejmenším ve vás zůstal pocit nedokončenosti. Nemůžete z něčeho odejít, dokud to neuděláte s láskou. Situace, jež opouštíte v hněvu, vás čekají k dokončení v budoucnosti. Nemusí to být s tím samým člověkem, nicméně vytvoříte si podobnou situaci s podobným člověkem, abyste měli možnost vyřešit ji s láskou a v míru.

Je důležité respektovat druhé. Máte-li pocit, že vás lidé nerespektují, vystavili jste se takové situací možná proto, abyste se naučili něco o soucítění a jemnosti ve svém chování k ostatním. Být citliví k pocitům druhým není totéž, jako snažit se je uspokojovat. Buďte ochotní vidět jejich potřeby a přání. Mluvíte s druhými úsečně, bez zájmu o to, jak se cítí? Mluvíte rozzlobeně nebo nervózně? Sledujte, jakou energii k lidem vysíláte, protože cokoliv dáte, to se vám vrátí. Více si uvědomujte, jak působíte na druhé, protože čím více je respektujete, tím více respektu se k vám dostane. Važte si jich, jejich času a hodnot a oni si budou vážit těch vašich.

Někteří lidé si vždycky každého váží a mají pocit, že se jim nevrací, co dali. V takovém případě je to často proto, že nevěří, že si zaslouží pěkné zacházení a dovolují lidem, aby je považovali za "své jisté". Je snadné respektovat se, když vás respektují lidé okolo. Výzvou je respektovat se, i když to druzí nedělají. Nejprve jim odpusťte a pak se vzdejte jakékoliv potřeby, aby si vás vážili. Potřebujete-li uznání druhých, abyste ze sebe mohli mít dobrý pocit, vzdáváte se své vlastní síly.

Je příjemné, když ve vás druzí věří, důvěřují vám a podporují vás. Přesto je důležité, chcete-li být silní, abyste to od nich nepotřebovali, abyste na tom nezakládali svou víru v sebe. Potřebujete-li neustále něčí potvrzení, hledáte autoritu v druhých a ne ve svém hlubším já. Vaše pravda může být jiná než pravda ostatních. Mýlíte se jedině tehdy, když si nevážíte své pravdy a přijímáte to, co je pravdivé pro jiné, přestože pro vás osobně to neplatí.

Někteří lidé věří v reinkarnaci, jiní ne. Možná že těm, co v ni věří, se žije díky této víře radostněji a snadněji. Možná že víra v pouze jediný život jej dělá důležitější a skutečnější. Ať věříte v cokoli, je důležité, abyste si toho vážili a byli otevření novým pohledům na věc, pokud by vám vytvořily v životě více radosti. Nepřijímejte automaticky nic, dokud vám to nezní jako vaše pravda. Važte si své pravdy, věřte v sebe a postavte se za sebe, mějte ale soucítění s ostatními.

Pamatujte, že na vás záleží, že jste důležití a máte nějaké jedinečné, zvláštní poslání, jak přispět světu. Nezapomínejte, že jste významná bytost. Vaše sny, fantazie a cíle jsou stejně důležité jako cíle kohokoli jiného.

* * *

- z knihy Žít s radostí, Sanaya Roman

Divoké matky

Reaguji na post mé kamarádky Renáta Ptáčníková.
Byla jsem jako ona a chtěla jsem stihnout všechno. Jenže jsem ztratila možnost být spontánní a veselá, byla jsem sešněrovaná. Okolnosti mě donutili, že to fakt nejde. Dokonalost a touhu chtít vše zvládnout, mě dostala na kolena (panika, strach…a nakonec jsem se zhroutila). A jak napsala má jedna známá Lucie i tohle je třeba zažít, aby si člověk uvědomil.
A tak v pondělky a pátky nepracuji, a tyto dny se snažím věnovat s ohledem na děti maximálně sobě. Třeba: neuvařím, objednám jídlo. Když dám Šimůnka po obědě spinkat/nejdu prát a ani uklízet, ale lehnu si do postele a zabíjím čas čtením, nebo jsem si nově nainstalovala do tabletu hru :D jooo to je odvaz. Mrhám časem a nedělám NIC. Jsme více venku, nebo někam jedeme. Když mi někdo volá, mám pochopení a chápu v jaké je situaci, ale skutečně vás nevezmu ani v pondělí a ani v pátek. Pokud ke mně chcete na konzultaci, určitě si to jde zařídit a přijít v jiné dny. A pokud ne, nevadí. Určitě naleznete jiného odborníka, který vám vyjde vstříc, jak si přejete, a já beru, že je to vše v naprostém pořádku. Jsem jedna a sama a nemůžu stihnout všechno. Nikdy mi tohle z klientů nevyčetl, naopak jsem vždy dostala přívětivého slova a pochopení, což mi pomohlo otevřít mou další komnatu a to komnatu zranitelnosti. Čím více se otevřu, tím více jsem zranitelnější, ale můžeme mít díky tomu k sobě daleko blíž a na společné práci je to velmi znát.
Za masky se už neschovávám, jsem autentická. Jsem svá a dává mi to sílu, kterou jsem tak dlouho hledala…
A tak jsem se stala divokou....Sandrou, matkou.

EGO? EGO!!

Myslela jsem si, že lidé dávno ví, že EGO není náš nepřítel. Je to kus nás. Jako je světlo a tma a mince má dvě strany. Tak i tohle je kus nás. Bojovat proti sobe je pošetilé, potlačovat sebe samu je pošetilejší ještě více.
Co přijmeme a proti čemi nebojujeme se stane náš přítel, který nemá potřebu křičet, prát se, přetlačovat...
Přijměte se se vším všudy. Je tolik úlevné si říct: "ano, i tohle jsem já a je to NAPROSTO v pořádku".

Jak jsem brala děti - byla jsem andělíčkářka

Kdysi opravdu dávno, snad před 10-ti lety jsem absolvovala regresi, která byla zaměřená na jeden můj problém a to samota. Dlouho mě to trápilo a neuměla jsem s tím nic dělat. Ukázalo se mi v regresi, že jsem vlastně už po několik životů "sama". V tomto konkrétním jsem bydlela hluboko v lese v chaloupce a byla jsem bylinkářka. Vím, že jsem pomáhala tajně ženám (šlechtě), které bydlely nedaleko v nějakém hradu. Byla jsem známá, ale samozřejmě jen z doslechu a taky kdo si co špital. Vyhledávali mě tajně, ale byla jsem ta zapovězená, jejíž jméno se nesmělo říkat nahlas. Vím, a viděla jsem, že můj domeček je plný sušených bylin a že chodívám tajným vchodem do hradu po točitém kamenném schodišti. Vždy tak, abych nebyla spatřena. Pomáhala jsem šlechtě s nemocema, porody…a ženám s krásou. Cítila jsem se, že je mi 80 let, v té době to samozřejmě bylo velmi nevídané, dožít se tak vysokého věku. Vypadal jsem však velmi mladě, krásně a půvabně. Vypadala jsem na 35 let (tolik je mi nyní). Ženám jsem také pomáhala udržet si krásu a mládí, což se mi dařilo. Kdysi mne však oslovila nějaká dvorní dáma a výsledek nebyl takový jak si představovala a prohlásila o mě, že jsem čarodějnice. Jednoho dne jsem byla ve své chaloupce a slyšela jsem z dáli dusot koní a řinčení zbroje. Věděla jsem co se chystá a proč za mnou jedou, věděla jsem, co mě čeká…nebránila jsem se. V mé chaloupce mě uvěznili a za živa upálili.

Po uplynutí spousty let od této regrese, jsem začala navštěvovat PhDr. Romanu Boháčovou a tam jsme skutečně objevili problém, mé samoty v tomto životě. Tak jak to v každé rodině chodí a v každé se něco děje, každá má svou linii danou a předává se vše, I to co by nemuselo… Tak jsem byla postavena ve svém dětství do role partnera a dětství jsem tudíž nemohal prožít, jak by se patřilo. Častokrát jsem hlídala svého mladšího bratra a tak jsem logicky nemohla hrát si s dětmi. Díky tomuto, jsem v tomto životě opět okusila svou samotu. Děti zpočátku pro mě chodily, ať jdu s nimi ven, ale když jsem nemohla a tolikrát jsem je odmítla, vykašlaly se na mě. Dodnes neumím pořádně navazovat přátelství, nebo se kamarádit. Neměla jsem se to kde naučit. Častokrát jsem sama, ale nějak jsem si na to zvykla a svou samotu už vyhledávám. Ono zvyk je železná košile. Umím se zabavit, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi občas nechybí nějaké družení.

Můj příběh, jak jsem nemohla mít děti určitě už znáte, psala jsem o něm a kdyby ne, tak je zde: /neznanaruc/muj-pribeh docela doplňuje tento příběh, I když vím, je to náročné čtení.

Je to několik let, zpětně co ke mě promlouvá má Duše skrze mé zážitky, kdy jsem přišla 4x o své dítě. Pořád mi chodilo do hlavy, že díky tomu, co jsem zažila bych mohla pomáhat ženám, které tohle potkalo také. Vždy jsem tuto myšlenku odehnala. Tento rok jsem si řekla, že to nebude jen tak, když mi to neustále chodí a vrací se. Nejprve jsem měla veliké pochybnosti, co bych komu říkala, dále jsem pochybovala o sobě samé, jestli to není nějaké volání po nezpracovaném traumatu. Věděla jsem rozumově, že ne, že jsem se tomu věnovala dostatečně. A stále jsem tušila, že v tom je ještě něco jiného, co je mi skryté. Ale stále jsem hledala proč NE. V roce 2017, když ke mě tato myšlenka přišla opětovně, řekla jsem si dobře, budu ji poslouchat a následovat. Vznikly stránky pro ženy, které přišly o své dítě. Nyní jich plnou poradnu.

Toto téma jsem nesčetněkrát zpracovávala a myslela jsem si, že tohle mám zvládnuto. Měla, až v květnu roku 2017 jsem se zůčastnila Astrokonstelací s tématem Tři ženy v nás. Objevovaly jsme v sobě Lilith (děvku), Lunu (matku), Venuši (dítě). Tam jsem se svým příběhem, kdy jsem přišla o své 4 děti byla opětovně konfrontována. Evidentně dle toho, co se událo jsem to měla velmi zpracováno a potřebovalo vše "kosmeticky" doladit. Hrála jsem Lunu a byla jsem velmi, velmi unavená a jediné co jsem neudělala, bylo že jsem tyto děti neuvedla do své nynější rodiny a nepředstavila je a neřekla o nich svým dětem. Vykonala jsem to. Bylo to milé, jemné a nenásilné. Má konstelace byla velmi krátká, klidná a něžná.

Před samotným stavěním si vlastní konstelace si z každou účastnicí těchto Astrokonstelací promluvila astroložka Martina Jirkovská z Prahy a řekla nám více o naší Lilith, Luně a Venuši v jakém je ascendentu apod. Také mi řekla, že jsem poradenský typ a že to, co dělám (Bachovy esence), že je dělám výborně a mám to v horoskopu. Dále mluvila o tom, že mám v horoskopu také nějakou pomoc, že někomu budu pomáhat a že je to dluh z minulosti. Dostaly jsme od masáží až nevím kde všude a že se to objeví. V tu chvíli mi to secvaklo a dostaly jsme se právě k mému projektu Něžná náruč - kdy pomáhám ženám, které přišly o své dítě (narozené či nenarozené). Martina vyhrkla, že to nechtěla říkat, ale nyní ji vše docvaklo, že jsem byla andělíčkářka. A nyní splácím svůj dluh.

Před těmito Astrokonstelacemi jsem aniž bych cokoliv jen tušila, zadala jedné krásné Duši, jestli by mi pro mé klientky vyrobila plstěná miminka, těhotné maminky a také maminky s miminky v náručí**. Po zjištění těchto všech informací, kdy mozaika zapadla do posledního střepu, přišel balík plný plstěných miminek. Věřím, že jednou se všemi ženami, se kterými jsme toto prováděly na jejich přání se jednou sejdeme a že všechny miminka jednou vrátím jejich maminkám.

Volání Duše je něco opravdu neskutečně kouzelného a mocného.

Sandra **tyto miminka, těhulky i maminky s miminky v náručí používáme při terapii či ženském kruhu pro lepší představivost, pro větší autenticitu, kdy se s miminkem loučíme, kdy jim vykládá jejich maminka jak jej miluje a co vše pro něj znamenalo a také pro lepší prožitek, odpoutání se.

Manželské a partnerské krize

„Můj muž má milenku (chcete-li…. Moje žena má milence…), jeden souběžný vztah jsem mu už kdysi odpustila, v dnešní době je to přeci skoro normální, že?

Ale je to tu zase…odejít nechci, máme hypotéku děti…Já se s tím ale nedokážu smířit, stále přemýšlím o tom, co zrovna a s kým dělá, pak mu to vyčtu. Hledám stopy…je to možná hloupé, ale prohlížím mu mobil, počítač i kapsy…Našel si ji přes internetovou seznamku…

Cítím se zraněná a ponížená, mám strach, co bude. Chci, aby se změnil …Chci žít normální život…“


Jistě jste již podobnou situaci slyšeli popisovat své blízké, známé, příbuzné, známé svých známých nebo ji, bohužel, prožíváte Vy sami ve svém osobním příběhu.

Často lidé hledají radu, jak řešit situaci či přemoci strach a odejít z (jejich úhlu pohledu), nefunkčního vztahu. Velké množství lidí hledajících odbornou pomoc se domnívá, že opuštěním partnera stojí na startu nového život. Většinou jsou překvapeni, že opak bývá pravdou.

Úkol (tedy v tomto případě odchod od partnera), který si dali jako vstupní podmínku pro změnu, je vlastně cílem velkého a složitého procesu osobní proměny.

Důležitým a prvním krokem ke změně je uvědomění si toho, že se právě ocitáme na začátku přerodu vlastních postojů a přesvědčení. Případný rozchod s partnerem bude až důsledkem našeho osobního posunu, změn, které jsme sami na sobě uskutečnili.


Svět každého člověka je unikátní a my jsme ho schopni vnímat jen prostřednictvím svého vlastního světa. Z tohoto pohledu se zákonitě musíme dopouštět chyb v hodnocení situace.

Spousta žen například trpí tím, že jim muži neprojevují dostatečnou náklonnost. Následně pak vyhodnotí, že nejsou skutečně milovány. Při bližším zkoumání situace často vyjde najevo, že muž se v rámci svých „mužských“ možností snaží, ale jeho úsilí není zachyceno, protože žena často trvá na jediném, specifickém projevu náklonnosti. Muž ji přitom „po svém“ denně dokazuje, že je mu s ní dobře, že o ni stojí.

Taková neporozumění mohou časem vyvolat na jedné straně frustraci muže, který vyčerpal svůj arsenál možností a stále není oceněn, na straně ženy pak vzrůstá napětí z toho, že se jí nedostává lásky dle jejich představ.

Nedoceněný muž bývá velice snadno řekněme „přístupným“ pro jiné ženy. I nevěra partnera může být důsledkem začarovaného kruhu nevědomého překračování hranic úcty k druhému člověku, který nejsme zatím sami u sebe způsobilí uvidět.

Vždy můžeme po druhém požadovat jen to, čeho jsme sami schopni.

Přecitlivělá žena zahrne vlnou výčitek svého manžela. Předjímá, jak bude zlomený a odzbrojený, jak se bude snažit o situaci přemýšlet až na práh nespavosti. Většinou následuje obrovský příval sebelítosti, pokud náhodou dotyčný muž večer zcela klidně a hlasitě usne.

Sebelítost, na jejímž konci stojí zklamání (všimněte si slova z-klamání, jeho základ tvoří slovo klam a klamán může být jen ten, kdo žije v klamu), je výsledkem aplikace jedinečného a unikátního vlastního světa na prožívání jiného člověka. To je vždy odlišné a je tedy nemožné očekávat od druhého identickou reakci na nastalou situaci.


Potíže v partnerství jsou téměř vždy potížemi, které máme sami se sebou, a prostřednictvím druhého člověka jsou nám pouze zjevovány.

Pokud přijmeme myšlenku, že svět je zrcadlem nás samých, pak to, jak se k nám partner chová, odráží míru naší vlastní sebeúcty.

Měnit můžeme tedy pouze a jen sami sebe. My jsme ti, kterými se zabýváme v rámci terapie. Změna vnitřní pak vždy iniciuje a vyvolá změnu vnější. I pro nás platí zákony akce a reakce.

Výše uvedeným směrem se mnohdy ubírá terapeutická práce. Snaží se zprostředkovat objektivní pohled na situaci, umožňuje nalézt a uvidět vlastní osobité zdroje k jejímu řešení.


Je důležité přijmout fakt, že úskalím musíme procházet skrze, nikoliv se snažit obejít poučení, kterých se nám má dostat.

Cesta k vlastní sebehodnotě se ubírá mnohdy přes skryté či jednoznačné „ne“ z úst těch, kterými chceme být oceňováni, přijímáni a milováni.


Žijeme v éře obrovské transformace lidského vědomí. Doba nás snažně nutí k hledání vlastních cest, mnohdy za cenu samoty a opouštění starých jistot.

Nic, co nestojí na pevném základě, nebude zachováno v nezměněné podobě - každý rok, který přichází, zesiluje tento vliv.

Roky předešlé nám nabízely možnost samostatně a postupně se rozhodnout pro vlastní cestu, nyní je tlak větší a vše se urychluje, nutí nás naučit se přijímat od života nejen to, co považujeme za dobré, ale i zkoušky, nesnáze a krize.

Jak téměř denně poznávám ve své praxi, cest k osobní i partnerské harmonii je mnoho a žádná z nich není lepší ani horší než jiná.

Každý člověk je neopakovatelný. Pro každého z nás je potřebná jiná míra zakoušení, abychom mohli prohlédnout situace, věznící nás na cestě k vyváženému a pokojnému bytí.

Osobní maratón nás všech, aneb nikdy neběžíš sám

Tento rok by se dal přirovnat k velmi náročnému maratónskému závodu. Na jeho startu jsme věděli, že poběžíme více než 42 km dlouhou trať a zrovna nejsme nijak zvlášť trénovaní na vytrvalostní běhy. Drželo nás však svaté nadšení a dostatek sil, podpořených představou, že se to „nějak zvládne“. Byli jsme na začátku…osobni-maraton

V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, nám do konce roku zbývá polovina roku. Jsme na trati už poměrně dlouho. Unavení, bolaví, energie ubývá, ale finiš je teprve před námi a my do něj „budeme muset“ dát vše, v lepším případě do něj „chceme“ dát vše… Záleží na tom, jak dalece vědomě tento závod běžíme.

Jak jsem se stala egoistkou a začala žít

«Žít pro sebe» je věta, která mnohého poleká. Takový na sebe zaměřený život, jak každý ví, vede k sobectví, zkaženosti a úpadku mravů. Nakonec se člověk ocitne na šikmé ploše…

Jednoho dne však jsem si musela přiznat, že můj život mi vlastně tak docela nepatří. Že je v něm hrozně moc „musím“ a strašně málo „chci“. Pocit povinnosti tížil mé plány a sny jako kamenná deska a já jsem se dlouho pokoušela umravňovat tím, že mé povinnosti jsou něco jako posvátné texty do ní vytesané.

Až jsem se rozhodla, že toho mám dost! Už mě nebaví měnit svůj život v úložiště odpadu. Nehodlám už jako nějaký ponížený prosebníček stát a vysvětlovat, proč a jak jsem si dovolila postavit svůj zájem nad zájem jiných. Rozhodla jsem se, že je čas začít žít taky pro sebe. Zvolit si radost a ne skřípění zubů a autohypnózu. Žít podle lásky, ne podle požadavků.

Tak začal můj nehorázný asociální rok života pod heslem zdravého egoismu. „Zdravého“, možná spíš „rozumného“, je jistá záchranná výhrada, díky níž lidé okolo ve mně hned nerozpoznali narušitele obvyklého řádu věcí. Spousta lidí je doopravdy přesvědčena, že nejdřív musí přece člověk dostat pořádně zabrat, něco zkusit, obětovat se a když mu po tom všem zbudou síly a zdraví, může si teprve žít sám pro sebe.

Já jsem tak začala žít rovnou.

Sám voják v poli

Zpočátku jsem byla plná obav. Ideologicky jsem si nebyla nijak jistá v kramflecích, jenom jsem se držela ne zcela jasného, ale pevného přesvědčení, že takhle to musí být lepší. Měla jsem pocit, že se vydávám na plavbu kolem světa v nafukovacím člunu. A vůbec jsem si nebyla jistá, že já sama přežiju devátou vlnu „musů“, něčích očekávání a projekcí. Samozřejmě jsem netoužila stát se vyhnancem proto, že sama sobě nalepím štítek „egoistka“, jakkoli rozumná. Věděla jsem ale, že je to jediná cesta ke svobodě.

Můj plán byl pro okolí ztělesněním neslýchané drzosti. Dovolila jsem si opustit hru, v níž je zakázáno podrobit něčí právo na váš vlastní život pochybám. Přestala jsem se omlouvat za svá přání a plány, vysvětlovat a cítit se provinile, že chci být šťastná, mít klid a sama nakládat se svým časem.

Z vestičky do skafandru

Nejprve jsem se rozhodla slavnostně uzavřít kohout, jímž do mého života přitékaly stížnosti, nářky, výčitky, teskné monology a nenávistné tirády. Mám ráda své příbuzné, miluju své kamarádky, vážím si kolegů i starších sousedů. To však neznamená, že jejich mnohahodinové výlevy ve stylu „život je těžký“, „všecko je v háji a já jsem na tom nejhůř“ nebo „představ si, že ten bídák mi nezavolal“ se mají stát součástí mého života. Sundala jsem zkrátka ze svých dveří ceduli „Energetický dárce. Otevřeno 24 hodin denně“. Bylo to vnímáno jako vzpurný akt občanské neposlušnosti. «Tebe nezajímají podrobnosti něčího rodinného života, nemoci, splínu? Nejsi ochotná poslouchat obehranou kamarádčinu desku o jejím (pokolikáté už) zlomeném srdci? Čarodějnice! Na hranici s tebou!!!“

Když jsem jemně ale pevně přerušovala pokusy o poraženecké výlevy slovy: „Myslím, že tohle téma není milé ani mě, ani tobě, raději mi řekni…“, tlouklo mi srdce strachy jako o závod. Čekala jsem záplavu urážek a obvinění z duševní okoralosti. Kupodivu však moje ochota naslouchat něčemu dobrému vedla ke snaze si to dobré vybavit a začít o něm mluvit. Já sama jsem si navíc také odvykla stěžovat si a fňukat. Když člověk odmítá poslouchat nějaké chmurné historky, ztrácí zároveň chuť vyprávět je sám.

No ano, říkám „ne“

Pak přišlo to nejtěžší. Začít používat ono neetické, neslušné a pobuřující „ne“. Obvykle jsem totiž přikývla na jakoukoli více nebo méně uslzenou prosbu. Ostýchavost spolu s obavou, abych někomu neublížila, si se mnou dělaly, co chtěly. Bylo opravdu nepříjemné a trapné měnit obraz, který jsem o sobě v očích okolí vytvořila. Spadla jsem do pasti, kterou jsem si sama nastražila. Ale první rozhodné „ne“ jsem vyslovila. Pak už to šlo jako po másle. Známí byli v takovém šoku, jako bych před jejich očima spolkla živého králíka.

Vždycky jsem měla spoustu zájmů a byla bych je ráda naplnila a uplatnila. Skutečnost byla taková, že svůj volný čas jsem trávila dobrovolně nedobrovolnou činností. Zastupovala jsem zástupce, nahrazovala náhradníky, doprovázela po obchodech čísi příbuzné z Horní Dolní, hlídala jsem děti svých rozmazlených kamarádek, zatímco se marinovaly někde ve spa-salónu, zalévala jsem fíkusy a venčila psy. Z poslíčka se člověk velmi snadno stane otrokem. Já jsem se rozhodla říci této zářivé perspektivě „ne“.

Časem jsem se naučila oddělovat zrno od plev. Poznat, kde jde skutečně o prosbu o pomoc a kde o čistou manipulaci a parazitování. Oprávněné „ne“ se mi stalo ocelovou konstrukcí, která mi nedovolila uhýbat, mumlat a zapomínat sama na sebe.

Všichni jsou svobodní!

Tvrzení «nikdo není nikomu nic dlužen» zní opravdu dobře, v praxi je však obtížně uskutečnitelné. Odmítnout roli věčného dlužníka, povinného ustupovat a vyhovět, nebylo ani tak těžké, jako přestat sama vznášet požadavky a útočit na svobodnou vůli jiných lidí.

V dluhové propasti se ocitly i moje vztahy. Chřadly na vzájemné „já tobě všechno a ty mě nic“. Očekávání a nároky mohou zničit jak lásku, tak přátelství. Tuhle nerovnici jsem vyřešila jako v matematice. Stanovila jsem si podmínky od „nezbytné“ po „dostačující“. Přestala jsem žadonit o almužny pro své ego a tropit vzteklé scény, že můj drahoušek nehraje podle mých not. Jednoho dne jsem se odhodlala vkročit na bitevní pole jako parlamentář. Proseděli jsme celou noc v kuchyni, vypili tři litry kávy, poctivě jsme probrali úplně všechno a ráno jsme podepsali pakt o vzájemném uznání práva být sám sebou. Zkrátka jsme utekli ze zaprášeného jeviště věčného dramatu. Na svobodu. Dnes, jakmile se mi vnucuje pocit křivdy, že se nepostaral, nebyl pozorný, nesplnil mou prosbu i když přece měl, šeptám si jako mantru: „Všichni jsou svobodní!“

Zahřát, nezadusit

Touha po uznání a strach ze zavržení jsou záludné věci. Celý život jsem se obalovala známými a známými známých. Doslova jako ze strachu před zimou jsem se balila do jedné teplé peřiny po druhé. Až jsem najednou cítila, že sotva dýchám. Dusily mě, bránily mi v pohybu, ukolébávaly a uspávaly mě. Ale jak se jich zbavit, když jsou tak příjemné, teploučké a měkké? Rozumný egoista se však nebojí být sociálně obnažený, neschovává se před životem za zády nesčetných polopřátel, známých a příbuzných. A na dotaz: „Kolik máš přátel na Facebooku?“ klidně odpoví: „Dva“. Nebojí se být nejlepším přítelem sám sobě, být sám pro sebe zajímavý, potřebný a inspirující. V podstatě jsme všichni osamělí. Nejhorší však je, nemá-li člověk ani sám sebe.

Můj osobní svět

Přiznávám poctivě, že když jsem zahajovala svůj „egocentrický“ rok, chystala jsem se k hrdé samotě na síti i v realitě. Opovržlivé prskání „egoistka“ jako Geigerův počítač vyznačovalo zónu zamořenou neporozuměním. Vzdalovala jsem se jí čím dál víc. Můj život se chvíli zdál nezabydlený a prostorný. Jenomže příroda nesnáší prázdnotu. Velice brzy zaplnila můj mikrokomos věcmi a lidmi, jimž jsem „nová já“ šla s radostí vstříc.

Času, získaného na úkor nesmyslných povinností a upírských vztahů mi vůbec není líto pro ty, kdo ho skutečně potřebují. A není to žádná dobročinnost. Je to také egoismus. Dělám to především pro sebe, pro svou duši. Mám takové podezření, že rozumný egoista se časem proměňuje v rozumného humanistu. Sama jsem teprve na začátku té proměny, ale jsem na správné cestě.

Veronika Isajevová

Potíže se zhoršily, vysadila jsem Bachovky

Většinou takto začínají emaily těch, kteří si radostně přišly pro Bachovy esence a těší se na změnu. U předávání lahvičky vždy zdůrazňuji, že reakce mohou být i nepříjemné a že rozhodně nedopororučuji esence vysadit.

Nepříjemnou reakcí mám na mysli, že se stav přechodně zhorší.

Ano, může se stát, že se stav zhorší. Jste v úleku a úžasu? Já jsem za tyto reakce ze svého pohledu terapeuta ráda.

ESOTERIKA versus OSOBNOSTNÍ ROZVOJ

Často se setkávám s lidmi, kteří mají dojem, že esoterika a osobnostní rozvoj je jedno a totéž. Nebo téměř totéž. Esoterici čekají rozvojem esoterních disciplín osobní rozvoj a zlepšení kvality života a lidé věnující se osobnímu rozvoji někdy očekávají rozvoj esoterních dovedností. Může esoterika přinést to samé jako osobnostní rozvoj? Je mezi nimi nějaký rozdíl? Vedou ke zlepšení kvality života či duchovní cesty? A proč se tím vůbec zabývat?

Život není ničím jiným, než cesta vlakem...

Život není ničím jiným, než cestou vlakem: skládající se z nastupování a vystupování, nehod, příjemných překvapení, ale též i samoty.

Narozením nasedáme do vlaku a střetáváme tam osoby, se kterými bychom si přáli zůstat po celou cestu: naše rodiče. Bohužel pravda je jiná. Oni na nějaké stanici vystupují zbavujíce nás svojí citlivosti a nenahraditelné vazby k nim.

To ale nepřekáží tomu, aby nastoupili jiné osoby, které se pro nás stanou velmi důležitými. Přicházejí naši sourozenci, přátelé a zázračné lásky.

Mezi osobami, které cestují tímto vlakem se najdou i tací, kteří se přišli jen svézt.Tací, kteří při cestování vyvolávají jen smutek… A též tací, kteří chodí po vlaku a jsou připraveni stále pomoct nemohoucím. Mnozí po vystoupení zanechávají stálou stopu…

Jiní vystoupí tak nepozorovaně, že si ani neuvědomíme, že uvolnili místo. Je zajímavé, že někteří cestující, které nejvíce milujeme, obsadili místa ve vagonech, které jsou nejdál od toho našeho.
Proto budeme muset přežít naši cestu bez nich. Samozřejmě nic nebrání tomu, abychom se během cesty rozhodli, i když s těžkostmi opustili náš vagon a vypravili se k nim…
Ale bohužel už si nebudeme moct sednout vedle nich, protože toto místo už bude obsazené jinou osobou.

Nevadí, tato cesta vypadá právě takto: plná výzev, snů, fantazie, očekávání a rozluček…Ale nikdy návratů.
A proto absolvujme naši cestu nejlépe, jak se dá. Pokusme se navázat známost s každým cestujícím, hledajíce v každém z nich ty nejlepší vlastnosti.
Pamatujte, že v některém momentu cesty můžou koktat a my jim pravděpodobně budeme muset porozumět…
Protože i nám se mnohokrát bude plést jazyk, ale také se najde někdo, kdo nám bude rozumět..

Velké tajemství na konci spočívá v tom, že se nikdy nedozvíme na jaké stanici vystupujeme, ani kde vystupují naši společníci a dokonce ani ten kdo má místo po našem boku a já ještě dodám, že se ani nedozvíme jestli s někým máme stejnou cílovou stanici a která stanice je cíl jiných. Zamýšlím se, jestli ve chvíli, když vystoupím z vlaku pocítím nostalgii a věřím, že ano. Odloučit se od některých přátel, se kterými jsem cestovala bude bolestné.

Pro prosím učiňte vše, aby náš pobyt v tomto vlaku byl pokojný a hodný úsilí. Starejme se tak, aby když přijde chvíle vystupování, na našem prázdném místě zůstala stopa a milé vzpomínky pro ty, kteří pokračují v cestě.

Tobě, který jsi částí mého vlaku přeji šťastnou cestu!

Cílová stanice - přirozenost

Pokud přijmeš sám sebe takového, jaký jsi, stáváš se přirozeným.

Zmizí napětí, snaha „někam to dotáhnout“, přetvářky a manipulace.

Dostaví se úleva a nechuť na někoho jiného si hrát, než ve skutečnosti jsi.

Zjistíš, že máš více energie a chuti do života.

Když přijde hněv, dáš mu průchod a nejsi do něj zapletený.

Prostě ho prožiješ a víc ho sebou nenosíš – nedusíš jej v sobě a tak nenarůstá tlak, který by mohl přerůst v nenávist.

Ničemu se nebráníš a tím postupně všechny krajní emoce ztratí svou sílu.

Přijmeš zklamání stejně jako zamilovanost, únavu stejně jako nadšení.

Jíš, kdy máš hlad a spíš tak dlouho, kolik potřebuješ.

Postupně odložíš všechny techniky a metody, které nejsou pro tebe přirozené.

Poznáš je podle toho, že se do nich musíš nutit a přemlouvat se.

Reaguješ tak, jak to cítíš v danou chvíli.

Nakonec zmizí i strach, že tě někdo nebude mít rád takového, jaký opravdu jsi.

Jsi přirozený a tak pluješ ve svém vibračním proudu.

Necítíš k nikomu odpor, protože jsi spokojený sám se sebou.

Více se bavíš a vychutnáváš si vše přirozeně takové, jaké to je.

Přirozené totiž přitahuje přirozené.

Jestli hledáš vzrušující výlet, nastup do vlaku, který míří do stanice PŘIROZENOST.

Najdeš ji podle ukazatele „cítit se dobře“, který tam trvale směřuje.

7 jedů, kterými se sami paralyzujeme

Proč se někteří lidé neposouvají z místa, když mají plná ústa změn? Protože slovo je mocné, ale hýbat s věcmi, natož s lidmi, neumí. Jeden nekomentovaný čin zmůže víc než vodopád slov bez činu. Ne, slovo neumí rozhýbat. Ale umí ochromit. Uštknout jako had. Jakých je 7 nejčastějších jedů, kterými (bohužel) můžeme paralyzovat sami sebe?
„Nemám na výběr“
Jed, který říká… Nic neměň, všechno je beztak už dané, nějak to do penálu doklepeš.
Přitom svůj životní příběh si píšeme rozhodnutími, jaké činíme. Je důležitější si ujasnit, kam směřujeme a proč, než se někam slepě hnát. Titaniku také nepomohla rychlost, s jakou chvátal k cíli. Ne, i jeho kapitán měl na výběr. Kdykoli Vás přepadne pokušení opakovat věci stejným způsobem, který Vás dělá nešťastným, zeptejte se sami sebe: „Chci být opravdu vězeň minulosti? Nebo se pokusím o jinou budoucnost?“
„Tak špatné, jak je to teď, to vždycky bude“
Jed, který říká… Rezignuj a nenáviď ty, kterým se daří lépe.
Pokud stojíte na dešti, nedivte se, že na Vás prší. Stačí popojít kus dál a může na Vás svítit slunce. Jistěže budete ještě chvilku provlhlí, ale ani bolest a frustrace neodejdou přes noc. Je velkým darem, že pomalu zapomínáme. O to snáz si špatné časy budeme připomínat a vážit si lepších dnů. Tak se rodí pokora. Řešením z každé šlamastyky je činnost. Vždy je lepší jít než čekat. Indiáni v Dakotě říkají: Když zjistíte, že sedíte na mrtvém koni, je lepší sesednout, než shánět větší bič, lepšího jezdce či věřit, že ožije.
„Kdekdo jiný je lepší než já“
Jed, který říká… Lehněte si rovnou do hrobu, tady jste už zbyteční.
Neplýtvejte energií na to, abyste si sráželi sebevědomí – na to se najde dostatek jiných lidí. Nejistota je jako Otesánek. Začnete ji vykrmovat a jednou Vás sežere. Přirozeně, že vždy se budete cítit méněcenní, pokud své slabiny začnete porovnávat se zářnými přednostmi jiných. Ne, každý má své vlastnosti a nemá logiku se vzájemně porovnávat.
„Je to nemožné“
Jed, který říká… Nemá cenu to zkoušet, ještě by to mohlo vyjít.
Abyste uspěli, musíte být tak trochu „nemožní“, blázni, snílkové. Musíte věřit, že něco neobvyklého, co se ještě nestalo, se stát může. Jen tak se rodí inovátoři, zlepšovatelé. Bez nich bychom dodnes jedli šťovík, malovali na zeď v jeskyni a čekali, kdy se mamut chytí do pasti. Realisté ještě nic nezměnili. Idealisté ano. Byli schopni jít do tmy a hledat vypínač, aby posléze pro všechny osvítili celý prostor. Ještě že Edison nebyl realista…
„Přeji si“
Jed, který říká… Počkej si, třeba na Tebe z nebe spadne pečený holub.
No, obvykle na lidi, kteří si toto říkají, padá z nebe něco úplně jiného z holuba. Nejlepší, co pro sebe můžeme udělat, je přestat mluvit o přáních a začít makat pro jejich splnění. Přání bez nároku na odměnu plní Ježíšek, ale ten chodí 1x v roce. Co zbylých 364 dní?
„Nezvládnu to“
Jed, který říká… Jsi slabší než Ty sám.
Život není krásný ani jednoduchý. Je dost zákeřný. Když Vám jednu ubalí, nechá Vás ležet na zemi, pokud to dovolíte, klidně do posledního dne. Kašle na Vás. Posteskem, že neumíte vstát, ho neobměkčíte. Seberte kuráž a postavte se. Naše síla není v tom, jak tvrdým ranám dokážeme čelit nebo uhnout, ale jak odolní budeme, když se po ráně odhodláme k dalšímu kroku. Jen ať si o Vás omlátí pravačku. Nedejte se. Jste silnější.
„Nemohlo se mi stát nic horšího“
Jed, který říká… Osud si na mě zasedl.
Nic není dobré nebo špatné. Umění být šťastný spočívá v tom, že jej dokážete uplatnit v jakékoli situaci, která Vás dostihne. Být vysmátý, když se Vám daří, umí každý. Ale překonat náročné chvíle, to znamená umět být šťastný. Pak pochopíte, že štěstí nebo neštěstí nezávisí na vnějších okolnostech, ale jen na Vašem přístupu a úhlu pohledu.

Čím víc zdůrazňujete světlo a pozitivně myslíte, tím větší prostor pro stín vytváříte

Pokud ale chcete dosáhnout seberealizace, musíte propojit své já se svým stínem. To je klíčem k životu. Lidé si myslí, že když myslí pozitivně, začnou se dít pěkné věci, ale vše probíhá podle zákona polarity a zákona rezonance. Čím víc zdůrazňujete světlo a pozitivně myslíte, tím větší prostor pro stín vytváříte. Jedině když se se svým stínem konfrontujete, můžete se stát opravdovými anděly pro ostatní.“

Během dětství a dospívání vytváříme stín, abychom utvořili svou osobnost a byli schopni přežít. Vytěsňujeme všechny křivdy, traumata, strachy, přizpůsobení a všemožné věci, které odmítáme tolerovat ve svém vědomí. Pokud se ale jako dospělí chceme vyvíjet, nezbývá než Pandořinu skříňku otevřít a potlačené věci opět vytáhnout na světlo.

Moudrost je schopnost rozlišovat, kterým zprávám věnovat pozornost a které pustit

Když se na vás lidé zlobí, nemluví s vámi laskavě nebo říka­jí nepravdivé věci, je nejlepší naučit se jim odpouštět. Je moud­ré učit se nereagovat na negativitu a strach druhých.

Mějte srdce otevřené a vycházejte z vyšších přístupů, z větší lásky a soucítění. Mnoho lidí mluví o potížích, obviňují druhé a svou zlobou a slovy vyvolávají v lidech nepříjemné pocity. Učte se nereagovat na ně rozzlobeně a raději obraťte svou pozornost na něco jiného.

Neurážejte se, protože urazit se je stejně zlé, jako urazit druhého. Když se urazíte, přispíváte k negativní energii, roz­prostřete ji kolem sebe a nakonec si můžete přitáhnout ještě více téhož. Dotčenost zavírá srdce a odvrací vás od vaší duše. Nenechte se znepokojit, když k vám lidé mluví ze zloby či strachu, protože vycházejí ze svého nižšího já. Učte se sou­středit na jejich větší já, neboť vše, na co se soustředíte a čemu věnujete pozornost, to vyvoláváte na povrch.

Když se soustředíte na velikost druhých, budete si přita­hovat vyšší myšlenky také o vás samotných. Vnímejte, že lidé dělají to nejlepší, co v dané chvíli umějí. Je důležité zaregistro­vat, kdy nemluví ze svého vyššího já. Odpovídejte jim jemně a se soucítěním, jako byste odpovídali malému dítěti, které ještě neví, jak jinak svou situaci vyřešit. Odpusťte jim a nechte to být. Lidé vás nemohou nijak zranit; to můžete udělat jen vy sami sobě – tím, jak na ně zareagujete. V tom spočívá vaše moc vládnout svému životu i tomu, jak jej prožíváte. Dokážete-li si vybírat své reakce, můžete se kdykoliv rozhodnout cítit radost a mír, a tak měnit svůj život.

Učte se ignorovat triviální a nedůležité věci, protože až pak budete mluvit o tom, co je opravdu důležité, budete slyšeni. Naučte se přijímat věci, na nichž až tak nezáleží, abyste mohli věnovat pozornost tomu, co je pro vás důležité. Věnuj­te pozornost lásce a harmonii a soustřeďte se na ni, protože pak snáze uvidíte dobro a moudrost. Nasměrujte anténu své mysli na to, co vás podporuje a nabíjí energií.
- z knihy Osobní síla skrze uvědomění, Sanaya Roman

Jak dosáhnout změny

Přestože klasické přísloví tvrdí, že změna je život, většina z nás má ke změnám rozporuplný vztah. Na jedné straně si je často přejeme, na straně druhé se jich obáváme. Abychom se mohli změnit nebo rozvíjet, musíme opustit takzvanou komfortní zónu.
„K rozvíjení pozitivní změny potřebuje člověk nespokojenost se současným stavem, vizi vytouženého budoucího stavu, schopnost překonat své strachy ze změny a první kroky k dosažení vize.“
Komfortní zóna představuje určitý prostor, který člověk obývá, je mu důvěrně známý. Vyzná se v něm, pobyt uvnitř nevyžaduje žádné zvláštní úsilí. V této zóně jednáme přirozeně a automaticky a jsme na ni zvyklí. Pokud tuto zónu překročíme, ocitneme se v zóně osobního rozvoje.
V dětství a mladí hranice naši konformní zóny překračujeme zcela přirozeně a naše zvědavost a touha po dobrodružství nám zajišťuje naše učení a rozvoj. Problém nastává, když se v naší komfortní zóně zabydlíme a nechceme se hnout z místa. Cítíme se sice pohodlně, ale zároveň stagnujeme, rezignujeme na své vize, přestáváme růst.
Co nás dokáže motivovat ke změně?
Abychom se pohnuli dál, potřebujeme obvykle motivaci. Motivaci můžeme definovat jako stav, který aktivizuje naše chování a dává mu směr. Na základní úrovni motivace směřuje chování k určité odměně, jež představuje příjemné pocity nebo omezuje pocity nepříjemné. Motivace tedy může být pozitivní nebo negativní.
Negativní motivace nastává, když nám naše zóna komfortu začne být těsná a přestane být pohodlná. Například když se změní vnější podmínky k horšímu nebo pokud se zvýší naše uvědomění o naší situaci. Často totiž zaměňujeme důvěrně známé za pohodlné a raději si nechceme připustit realitu, přestože se naše okolí diví, jak můžeme v dané situaci setrvávat.
Představte si, že máte nadváhu. Přibíráte plíživě kilo po kilu, občas si říkáte, že by bylo fajn zhubnout, ale v zásadě vám to nijak nevadí. Pak jednou zavítáte k doktorovi, a ten vám naměří vysoký tlak, vysoký cholesterol a řekne vám, že pokud s váhou něco rychle neuděláte, hrozí vám riziko infarktu.
To vás pravděpodobně donutí zamyslet se nad tím, zda byste neměli ve svém životě něco změnit. A stalo se to pouze tím, že lékař zvýšil vaše uvědomění o situaci.
Pokud zůstanete pouze u snění o krásce ze sousedství, nevystavujete se riziku, že vás odmítne.
Pohodlnější a také zábavnější způsob je samozřejmě pozitivní motivace. Pokud si dokážeme vytvořit natolik zajímavou a konkrétní vizi, která má sílu táhnout nás dopředu, je velká šance, že se hneme z místa.
V našem příkladě s nadváhou to může být představa, jak se zase budete všem líbit, obléknete se do svých oblíbených kalhot a vrátí se vám vaše fyzická kondice.
Typické bariéry změny
Kromě nechuti opustit zónu komfortu bývá nejčastější překážkou úspěšné změny náš strach, který nabývá nejrůznější podoby. Obvyklou bariérou změny bývá strach ze snění.
Mnoho lidí se bojí mít vize a raději zůstává i v myšlenkách ve své šedivé, ale bezpečné realitě. Pokud si dovolím mít sny o tom, jak by můj život mohl být lepší, začnu ho totiž konfrontovat s realitou, což nemusí být vždy příjemné.
Lidé, kteří se zarazili u těchto dveří, potřebují podporu, aby objevili skutečnou vizu a začali jí důvěřovat. Naše vnitřní dítě nám dává naši kreativitu, hravost, schopnost tvořit. Někdy se nám v průběhu života ztratí, jak to popisuje pohádka o Petru Panovi.
Přestože jsou pro nás lidé z našeho okolí důležití, jediný, kdo má právo hodnotit váš život, jste jen a jen vy.
Dovolit si znovu snít, zavítat do míst našeho dětství, vzpomenout si na všechny pohádkové postavy a hrdiny, s nimiž jsme se ztotožňovali, a vzít si trochu jejich energie, nám může pomoci rozfoukat opět uhlík našich snů a ambicí do plápolajícího plamene motivace.


Druhou bariérou je strach ze selhání. Někteří lidé si mnohé vysní, ale raději zůstávají ve světě fantazie, než aby se pustili do realizace. Pokud zůstanete pouze u snění o krásce ze sousedství, nevystavujete se riziku, že vás odmítne.

Další bariérou je strach z reakce okolí. Co na změnu řeknou ostatní? Dobře, podaří se vám změnit práci, která vás netěší, opustit partnera tyrana, zařídit si tříměsíční cestu do Indie, ale jak se na to bude dívat vaše okolí? Zde je důležité si uvědomit, že přestože jsou pro nás lidé z našeho okolí důležití, jediný, kdo má právo hodnotit váš život, jste jen a jen vy.

K rozvíjení pozitivní změny potřebuje člověk nespokojenost se současným stavem, vizi vytouženého budoucího stavu, schopnost překonat své strachy ze změny a první kroky k dosažení vize.
Vize bez nespokojenosti nemusí mít dostatek energie k pohybu. Nespokojenost bez vize bude postrádat směr, kterým se má pohnout a nevytvoří udržitelné výsledky.
Pokud je však krok z komfortní zóny příliš velký nebo nepatřičně směrovaný, může se stát, že nedokážeme novou situaci zpracovat. Proto je důležité vědět, jak velké vykročení vpřed si můžeme v dané chvíli dovolit.






www.zdrojpsychologie.cz

Intuice vs. zbožné přání

Jednou z prvních otázek, které mi lidé pokládají, když si začínají rozvíjet svůj šestý smysl,je: "Jak dokážete rozpoznat rozdíl mezi skutečnou intuicí a pouhým zbožným přáním?" To je dobrá otázka.

Dobrou zprávou je, že MŮŽETE poznat rozdíl, a to podle pocitů, které obojí vyvolává ve vašem těle.

To první, zbožné přání, působí rozrušeně.Nepůsobí stále. Narůstá, pak zase klesá, máte pocit, že na to tlačíte, různě se to vlní a není to ustáleno ve vašich myšlenkách ani ve vašem vnímání. Zatímco když se jedná o intuici, působí to... pravdivě. Každá buňka ve vašem těle je uvolněná. I když to, co vám přišlo na mysl, nemusí být zrovna dobrá zpráva, i když to, na co jste se naladili, není zrovna něco, co byste si chtěli přiznat nebo to přijmout, tak to zapadá. A něco ve vašem těle - opět se vraťte ke svému tělu - se při tom uvolní. Je to velmi ustálené a usazené.

Zbožné přání je doménou vašeho rozumu, a tak poskakuje kolem dokola. A je smíšeno i s energií vašich emocí, kdy se snažíte něco urvat nebo na něco tlačit. A tak už vám nezbývá místo pro to, aby se frekvence ustálila. Další známkou zbožného přání je to, že se mění. Nejprve říkáte jednu věc, pak zase něco jiného, zpochybňujete to, nevíte, zda tomu věřit, zkrátka nepůsobí tak vytrvale.

Zatímco když jde o intuici, je stejná ráno i večer, i během oběda... Je prostě stálá. Je vytrvalá. Nevlní se. Samozřejmě jsou toto jen základní poznávací znaky, kterým je třeba věnovat pozornost, ale většina lidí, s nimiž již spoustu let pracuji, to neumí rozlišit.

Máte-li nějaké zbožné přání, vybízím vás, abyste to řekli nahlas. Vykládejte o všem, co se děje, o každé myšlence, kterou máte, o každém pocitu, který vnímáte, prostě to řekněte nahlas, pak minutu počkejte a nechejte tuto vibraci, aby se ustálila. A pak se sami sebe nahlas zeptejte: "Je to skutečně pravda?" Je-li to zbožné přání, nebudete schopni odpovědět "Ano." Protože to nebudete cítit jako pravdu. Je-li to vaše intuice, bude to tak jasné, protože pravda neprochází výkyvy. A tak budete moci říct "Rozhodně ano." I když budete mít pocity jako "Nee, tohle nechci slyšet."

Tímto cvičením se tedy můžete naučit rozlišovat rozdíly tak, aniž byste se museli na cokoli ptát. Se vší láskou!

**Sonia Choquette

Jak na starosti...opravdu téma k zamyšlení.. Řešíte své problémy?

Psycholožka procházela po místnosti, zatímco publiku přednášela o zvládání stresu.
Když pozvedla sklenici s vodou, každý z přítomných očekával, že se zeptá
"Je sklenice z poloviny prázdná nebo z poloviny plná?"
Namísto toho se však pousmála a zeptala se lidí, kolik si myslí, že sklenice váží.
Odhadů bylo mnoho. Ona však řekla:
"Na skutečné hmotnosti nezáleží. Záleží na tom, jak dlouho sklenici držím.
Pokud ji držím minutu, není to žádný problém. Když ji budu držet hodinu, bude mě bolet paže.
Kdybych ji držela celý den, moje paže by se cítila paralyzovaná.
Každopádně, sklenice je stále stejně těžká, ale čím déle jidržím, tím těžší se zdá."
Pak pokračovala.
"Stres a starosti jsou stejné jako tato sklenice. Myslete na ně chvíli a nic se nestane.
Myslete na ně o něco déle a začnou vás zraňovat.
A budete-li se jimi zabývat celý den, budete se cítit paralyzovaní - neschopní cokoli udělat."
Je důležité nezapomínat své stresy uvolňovat.

Nezapomeňte svou sklenici včas odložit....

Strana: 12

 

Kategorie článků:


Odeslání balíčků v prosinci:

7.12. a další 17.12, 21.12 a 28.12
(12. - 16.12 jsem mimo ČR)

Kde se můžeme vidět?

9.2.2019
Kurz automatické kresby

Harmonogram:



S radostí se Vám budu věnovat emailem či v poradně ♥
úterý - pátek

* poradna v Ostravě Hrabůvce pracovní doba dle objednávek


tel: 737 888 477

balíčky
odchází vždy v pátek

*nemohu zaručit přijetí hovoru při práci s klientem

Newsletter:

Chci odebírat newsletter

Chci odebírat!

Facebook:

 
Webdesign Studio R3D, s.r.o.