Zvolené články:

Divoké matky

Reaguji na post mé kamarádky Renáta Ptáčníková.
Byla jsem jako ona a chtěla jsem stihnout všechno. Jenže jsem ztratila možnost být spontánní a veselá, byla jsem sešněrovaná. Okolnosti mě donutili, že to fakt nejde. Dokonalost a touhu chtít vše zvládnout, mě dostala na kolena (panika, strach…a nakonec jsem se zhroutila). A jak napsala má jedna známá Lucie i tohle je třeba zažít, aby si člověk uvědomil.
A tak v pondělky a pátky nepracuji, a tyto dny se snažím věnovat s ohledem na děti maximálně sobě. Třeba: neuvařím, objednám jídlo. Když dám Šimůnka po obědě spinkat/nejdu prát a ani uklízet, ale lehnu si do postele a zabíjím čas čtením, nebo jsem si nově nainstalovala do tabletu hru :D jooo to je odvaz. Mrhám časem a nedělám NIC. Jsme více venku, nebo někam jedeme. Když mi někdo volá, mám pochopení a chápu v jaké je situaci, ale skutečně vás nevezmu ani v pondělí a ani v pátek. Pokud ke mně chcete na konzultaci, určitě si to jde zařídit a přijít v jiné dny. A pokud ne, nevadí. Určitě naleznete jiného odborníka, který vám vyjde vstříc, jak si přejete, a já beru, že je to vše v naprostém pořádku. Jsem jedna a sama a nemůžu stihnout všechno. Nikdy mi tohle z klientů nevyčetl, naopak jsem vždy dostala přívětivého slova a pochopení, což mi pomohlo otevřít mou další komnatu a to komnatu zranitelnosti. Čím více se otevřu, tím více jsem zranitelnější, ale můžeme mít díky tomu k sobě daleko blíž a na společné práci je to velmi znát.
Za masky se už neschovávám, jsem autentická. Jsem svá a dává mi to sílu, kterou jsem tak dlouho hledala…
A tak jsem se stala divokou....Sandrou, matkou.

Jak jsem brala děti - byla jsem andělíčkářka

Kdysi opravdu dávno, snad před 10-ti lety jsem absolvovala regresi, která byla zaměřená na jeden můj problém a to samota. Dlouho mě to trápilo a neuměla jsem s tím nic dělat. Ukázalo se mi v regresi, že jsem vlastně už po několik životů "sama". V tomto konkrétním jsem bydlela hluboko v lese v chaloupce a byla jsem bylinkářka. Vím, že jsem pomáhala tajně ženám (šlechtě), které bydlely nedaleko v nějakém hradu. Byla jsem známá, ale samozřejmě jen z doslechu a taky kdo si co špital. Vyhledávali mě tajně, ale byla jsem ta zapovězená, jejíž jméno se nesmělo říkat nahlas. Vím, a viděla jsem, že můj domeček je plný sušených bylin a že chodívám tajným vchodem do hradu po točitém kamenném schodišti. Vždy tak, abych nebyla spatřena. Pomáhala jsem šlechtě s nemocema, porody…a ženám s krásou. Cítila jsem se, že je mi 80 let, v té době to samozřejmě bylo velmi nevídané, dožít se tak vysokého věku. Vypadal jsem však velmi mladě, krásně a půvabně. Vypadala jsem na 35 let (tolik je mi nyní). Ženám jsem také pomáhala udržet si krásu a mládí, což se mi dařilo. Kdysi mne však oslovila nějaká dvorní dáma a výsledek nebyl takový jak si představovala a prohlásila o mě, že jsem čarodějnice. Jednoho dne jsem byla ve své chaloupce a slyšela jsem z dáli dusot koní a řinčení zbroje. Věděla jsem co se chystá a proč za mnou jedou, věděla jsem, co mě čeká…nebránila jsem se. V mé chaloupce mě uvěznili a za živa upálili.

Po uplynutí spousty let od této regrese, jsem začala navštěvovat PhDr. Romanu Boháčovou a tam jsme skutečně objevili problém, mé samoty v tomto životě. Tak jak to v každé rodině chodí a v každé se něco děje, každá má svou linii danou a předává se vše, I to co by nemuselo… Tak jsem byla postavena ve svém dětství do role partnera a dětství jsem tudíž nemohal prožít, jak by se patřilo. Častokrát jsem hlídala svého mladšího bratra a tak jsem logicky nemohla hrát si s dětmi. Díky tomuto, jsem v tomto životě opět okusila svou samotu. Děti zpočátku pro mě chodily, ať jdu s nimi ven, ale když jsem nemohla a tolikrát jsem je odmítla, vykašlaly se na mě. Dodnes neumím pořádně navazovat přátelství, nebo se kamarádit. Neměla jsem se to kde naučit. Častokrát jsem sama, ale nějak jsem si na to zvykla a svou samotu už vyhledávám. Ono zvyk je železná košile. Umím se zabavit, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi občas nechybí nějaké družení.

Můj příběh, jak jsem nemohla mít děti určitě už znáte, psala jsem o něm a kdyby ne, tak je zde: /neznanaruc/muj-pribeh docela doplňuje tento příběh, I když vím, je to náročné čtení.

Je to několik let, zpětně co ke mě promlouvá má Duše skrze mé zážitky, kdy jsem přišla 4x o své dítě. Pořád mi chodilo do hlavy, že díky tomu, co jsem zažila bych mohla pomáhat ženám, které tohle potkalo také. Vždy jsem tuto myšlenku odehnala. Tento rok jsem si řekla, že to nebude jen tak, když mi to neustále chodí a vrací se. Nejprve jsem měla veliké pochybnosti, co bych komu říkala, dále jsem pochybovala o sobě samé, jestli to není nějaké volání po nezpracovaném traumatu. Věděla jsem rozumově, že ne, že jsem se tomu věnovala dostatečně. A stále jsem tušila, že v tom je ještě něco jiného, co je mi skryté. Ale stále jsem hledala proč NE. V roce 2017, když ke mě tato myšlenka přišla opětovně, řekla jsem si dobře, budu ji poslouchat a následovat. Vznikly stránky pro ženy, které přišly o své dítě. Nyní jich plnou poradnu.

Toto téma jsem nesčetněkrát zpracovávala a myslela jsem si, že tohle mám zvládnuto. Měla, až v květnu roku 2017 jsem se zůčastnila Astrokonstelací s tématem Tři ženy v nás. Objevovaly jsme v sobě Lilith (děvku), Lunu (matku), Venuši (dítě). Tam jsem se svým příběhem, kdy jsem přišla o své 4 děti byla opětovně konfrontována. Evidentně dle toho, co se událo jsem to měla velmi zpracováno a potřebovalo vše "kosmeticky" doladit. Hrála jsem Lunu a byla jsem velmi, velmi unavená a jediné co jsem neudělala, bylo že jsem tyto děti neuvedla do své nynější rodiny a nepředstavila je a neřekla o nich svým dětem. Vykonala jsem to. Bylo to milé, jemné a nenásilné. Má konstelace byla velmi krátká, klidná a něžná.

Před samotným stavěním si vlastní konstelace si z každou účastnicí těchto Astrokonstelací promluvila astroložka Martina Jirkovská z Prahy a řekla nám více o naší Lilith, Luně a Venuši v jakém je ascendentu apod. Také mi řekla, že jsem poradenský typ a že to, co dělám (Bachovy esence), že je dělám výborně a mám to v horoskopu. Dále mluvila o tom, že mám v horoskopu také nějakou pomoc, že někomu budu pomáhat a že je to dluh z minulosti. Dostaly jsme od masáží až nevím kde všude a že se to objeví. V tu chvíli mi to secvaklo a dostaly jsme se právě k mému projektu Něžná náruč - kdy pomáhám ženám, které přišly o své dítě (narozené či nenarozené). Martina vyhrkla, že to nechtěla říkat, ale nyní ji vše docvaklo, že jsem byla andělíčkářka. A nyní splácím svůj dluh.

Před těmito Astrokonstelacemi jsem aniž bych cokoliv jen tušila, zadala jedné krásné Duši, jestli by mi pro mé klientky vyrobila plstěná miminka, těhotné maminky a také maminky s miminky v náručí**. Po zjištění těchto všech informací, kdy mozaika zapadla do posledního střepu, přišel balík plný plstěných miminek. Věřím, že jednou se všemi ženami, se kterými jsme toto prováděly na jejich přání se jednou sejdeme a že všechny miminka jednou vrátím jejich maminkám.

Volání Duše je něco opravdu neskutečně kouzelného a mocného.

Sandra **tyto miminka, těhulky i maminky s miminky v náručí používáme při terapii či ženském kruhu pro lepší představivost, pro větší autenticitu, kdy se s miminkem loučíme, kdy jim vykládá jejich maminka jak jej miluje a co vše pro něj znamenalo a také pro lepší prožitek, odpoutání se.

O tom, jak na posraného i hajzl spadne. V hlavní roli Sandra.

Budu Vám dnes povídat o tom, jak na posraného i hajzl spadne. V hlavní roli Sandra.
Jak jsem Vám vyprávěla, že se chystám na pracovní setkání s projektem Bylinkové snění. Jela jsem z Ostravy do blízké vesničky u města Jeseníku.
Moc jsem se těšila a tak jsem se patřičně na to připravila. Vyfoukala jsem si vlasy, upravila se, namalovala se. Dokonce jsem si i nehty nalakovala, ať působím upraveným dojmem.Chtěla jsem udělat dobrý dojem. Než jsem se připravila, venku začalo lít jako z konve. Představte si takové ty tropické lijáky v Indii. Takže k auto jsem doběhla zmoklá jako slepice. Do slova a do písmene. Před svým úprkem jsem stihla si svůj desetitisícový fotoaparát vyválet na společné chodbě v naší bytovce. Sedla jsem do auta, mokrá jak kdybych vylezla ze sprchy. Nastartovala jsem, pustila jsem navigaci a pustila stěrače na plný výkon. Tak hodně pršelo. Cesta do Opavy, kterou normálně zvládám za cca 15 - 20 min. mi díky letním úpravám silnice a různých objížděk a uzavírek trvala nějakých cca 50 minut. Věděla jsem, že přijedu pozdě, než bylo smluveno.
Jedu si to cestou, necestou, polem, nepolem...a potkávám na silnici snad všechny traktory z moravskoslezkého kraje. Když přede mnou nejel traktor, tak jsem chytla náklaďák a nebo nějakého kochálistu, který jel s bídou 40km/hod. a kochal se.
Když jsem se téměř po třech hodinách doploužila k městu Jeseník, kde se vzal, tu se vzal v serpentinách autobus.
Nerada po těch serpentinách jezdím, protože ty úzké lesní cestičky, kde mám pocit že s bídou vleze jedno auto v jednom směru a to osobní, tak jsem před sebou měla v protisměru autobus. Tak statečně jsem mu uhýbala, abychom se nesrazili, že jsem málem urvala přední nárazník na autu. Ten autobus kolem mě projel asi jen dva centimetry od zrcátka. Seděla jsem v autě a normálně jsem pištěla hrůzou, že mě celou očeše a nebo shodí ze srázu.
Autobus projel, ve mě by se nikdo ani krve nedořezal jak mi z toho bylo zle. Kouknu na auto a ten nárazník jsem skutečně očesala, jak jsem se snažila vyhnout. Naštěstí to nebylo stylem, že by držel ne světlometech, ale i tak mě to mrzelo, že s tím bylo hnuté a vyskočené z toho místa, kde měl být. Tak to mi taky moc na dobré náladě nepřidalo. Byla jsem někde uprostřed lesa, do toho mi Dita psala, kde jsem. Moje odpověď zněla: navigace hlásí 13km od cíle, ale neptej se mě, kde jsem. Byla jsem někde uprostřed lesů.
Zmoklá jak slepice, s omláceným fotoaparátem, na který jsem tolik šetřila a opatrovala jsem jej jako oko v hlavě, s česaným autem a ještě jsem už byla 3 hodiny na cestě. Myslela jsem, že mě trefí a že se mi snad už nic horšího nemůže stát.
MOHLO!!!!!! Nemohla jsem najít dům, kde Dita bydlela. Kroužila jsem okolo a hledala a hledala. Musela jsem zavolat, ať mě přijde najít. Naštěstí jsem byla kousek od domu.
Dovedete si představit jak jsem se asi cítila. Totálně pod psa. Naprosto rozhozená, rozklepaná. Civěla jsem na ní, ona na mě...cítila jsem se jak ..no škoda mluvit a zmohla jsem se jen, že nic horšího jsem snad v životě nezažila.
Sandra se mýlila, vrchol dne teprve měl přijít... Co jsem se trošku zvetila a uklidnila, mě Dita provedla zahradou, ukázala bylinky. A začala na mě tasit vše, co měla připraveného. Přátelé, odjížděla jsem s totálně narvaným kufrem.
Dita mě vzala do Priessnitzových lázní. Bylo tam krásně. Vyjely jsme úplně nahoru, záchytné parkoviště jsme minuly :D
Měly jsme hlad a tak mě Dita nalákala do nově zrekonstruované kavárny. Což o to, vypadala skutečně luxusně a tak jsme si řekly, zkusíme to. Dita tam také ještě nebyla a že se necháme překvapit.
Chtěly jsme si dopřát. Přátelé, to, že něco vypadá luxusně, ještě neznamená, že se tak budete mít :D
Abych to zkrátila, oběd jsem vrátila, že tohle odmítám jíst... Nechala jsem si tedy donést něco jiného, bylo to o poznání daleko lepší, ale do toho, abych byla překvapená, či spokojená to mělo daleko. Jedné velké plus ale bylo, že pan vrchní se choval velmi korektně, ani okem nemrkl a velmi zdvořile se ptal, co není v pořádku a co konkrétně mi nechutná a co bych změnila.
Poté jsme šly s Ditou na kolonádu, pááni tam bylo krásně ♥
Řekly jsme si, že si zajdeme do jiné restaurace či kavárny na výborný zákusek. Po cestě jsme se zastavili ještě v autě, něco jsme tam potřebovaly. A můj vrchol dne přišel.. Zadní kolo na autě bylo prázdné. Tak to jsem už nevydržela a normálně se rozbrečela. Za jeden den mi toho přišlo až sakra hodně.
Takový den jsem neměla ani nepamatuji. Dalo by se to počítat skutečně na roky, možná i pětiletku.
Naštěstí se zase našel hodný a vstřícný pán, který mi kolo vyměnil. Ještě že jsem měla rezervu! To mě dostalo už natolik, že jsme šli víte kam a né na zákusek.
Dita mě zase vzala domů, dala mi pořádnou porci nanukového dortu a kopec šlehačky :D tak jsem se zase uklidnila a pak teda jela domů. Myslím, že dojem jsem zanechala opravdu ohromný :D :D
Přijela jsem domů, v hlavě jsem měla jako v úlu a bylo mi zle.
Já jsem se tolik na to setkání těšila, že si užiju přírodu a to, že jsem bez dětí. Byla to taková malá noční můra :D ale Dita byla statečná :D

Pozitivní myšlení mi změnilo život

S individuální poradkyní Sandrou Kašperlíkovou jsme vám připravili článek o pozitivním myšlení do zářijového čísla Záhad života a její životní příběh byl tak silný, že jsme se rozhodli vám dát lehkou ochutnávku na web. Jak se člověk vůbec dostane na tu hranici, kdy chce radikálně změnit svůj život i myšlenky?

 

Kategorie článků:


Odeslání balíčků v prosinci:

7.12. a další 17.12, 21.12 a 28.12
(12. - 16.12 jsem mimo ČR)

Kde se můžeme vidět?

9.2.2019
Kurz automatické kresby

Harmonogram:



S radostí se Vám budu věnovat emailem či v poradně ♥
úterý - pátek

* poradna v Ostravě Hrabůvce pracovní doba dle objednávek


tel: 737 888 477

balíčky
odchází vždy v pátek

*nemohu zaručit přijetí hovoru při práci s klientem

Newsletter:

Chci odebírat newsletter

Chci odebírat!

Facebook:

 
Webdesign Studio R3D, s.r.o.