Blog

Žlutá

Žlutá je barvou slunce, které v nás probouzí radost ze života, chuť žít. Život kolem nás pluje v neustálých proměnách a dny jsou jako vlny, které omyjí břeh a již se nevrátí. V tomto příboji se člověk nemá povalovat jako mrtvá škeble, kterou věčné vlny jedno dne rozemelou na prach, ale má se stát tím, kdo tyto vlny pomáhá vést k jejich cíli, aby jejich síla tvarovala svět. Být vlečen a smýkán je znamení nevědomostí, z níž klíčí zánik.
Proti hrozbě nevědomosti a tím také zániku je nám však poskytnuta dokonalá ochrana, spočívající v potřebě neustálého zdokonalování. Žlutá barva je průvodcem, který nás vybízí k novým zkušenostem a zážitkům a který nedovolí, abychom se v proudu života zastavili.
Žlutá barva ovládá střed lidského těla, sluneční spleteň. To je místo, kde je duše spojena s tělem, a z tohoto místa je také ovládá. Podobně ovládá i Slunce střed sluneční soustavy a spojuje ji s duchovními silami vesmíru. Je to tedy barva spojení dvou světů - duchovního a hmotného, které se zde v různých rovinách setkávají ke vzájemnému povznesení. Na rozdíl od fialové barvy, jejíž účinek pomáhá člověku k opuštění hmotného světa, je účinek žluté barvy opačný. Žlutá barva umožňuje člověku, aby se ve hmotném světě dobře upevnil, poznal jej a naučil se v něm správně působit. Účinek žluté barvy prohlubuje smysl pro pozemský život, avšak nejenom pro jeho krásu a rozmanitost, nýbrž především pro jeho význam. Na zemi kráčejí vedle sebe již po tisíciletí dobro a zlo. Dnešní doba nechala vyvstat kontrastům mezi nimi až na nejvyšší možnou míru a usnadnila tak hledání pravdy. Svět křiklavých kontrastů umožňuje každému, kdo upřímně hledá, aby se rychle zorientoval a záplavě protichůdných tvrzení a vrcholících zmatků, znovu našel ztracenou nit svého života.
Upevnit se ve svém pozemském světě neznamená postavit si dům obehnaný betonovou zdí, ale přijít na to, k jakému účelu se nám daru pozemského života vlastně dostalo. Stát pevnýma nohama na zemi znamená tolik co vědět, k čemu nám zem pod nohama slouží. Je veliký rozdíl mezi tím, zda ji považujeme současně za svou kolébku i hrob, nebo zda ji považujeme za odrazový můstek, na nějž nás dovedlo přání odrazit se ještě výš. Žlutá barva symbolizuje toto přání a pobízí nás k získávání dalších a dalších zkušeností, z nichž nakonec může vzejít poznání o hlubokém smyslu našeho bytí. Žlutá barva pak v auře člověka dozrává ve svůj protipól, barvu fialovou, která je znamením úsilí a touhy vymanit se z pomíjivého světa kontrastů a vydat se na cestu do říše ducha.
V opačném případě, zasvětí-li člověk svůj život pozemským účelům nebo nesnaží-li se hledat vyšší smysl života poctivě, žlutá barva se v jeho auře zakalí. To je pak viditelným znamením ješitnosti a domýšlivosti. Fialová barva a kalná žluť se tak stávají základními barvami v auře člověka, v nichž pro vesmír spočívá informace o tom, k jakým hodnotám se člověk přiklonil.
Žlutá barva nám tedy umožňuje pochopit svět, do něhož jsme se zrodili. Najít své místo v něm je dalším úkolem, k němuž nás žlutá barva vede. Splnění tohoto úkolu je tím snazší, čím více si uvědomujeme zvláštnosti svojí osobnosti, svoje schopnosti. Když dítě poprvé řekne „Já“, je to věta žluté barvy. Tímto „Já“ se však vyčleňuje z okolního světa, v němž dosud žilo bez silnějšího uvědomění sebe sama. Stojí tu proti sobě pojednou samostatná osobnost a svět, v němž je třeba žít. Žít v něm však znamená učit se odevzdávat za svůj život protihodnotu.
Žlutá barva nám pomáhá začlenit se do tohoto světa, vytvořit spojení s ním. Jakékoliv spojení nás staví před následující otázky: „Co mohu dát?“, „Co si mohu vzít?“. Žlutá barva nám dává žlutou odpověď: Musíme zůstat sami sebou, protože jinak nemůžeme nabídnout k výměně nic vlastního. Čím více neopakovatelných osobních kvalit dokáže člověk rozvinout, tím méně se pak obává ztráty svojí pozice v životě, a tím méně také cítí potřebu vystupovat proti svým zdánlivým protivníkům. Jen za tohoto předpokladu nebude vnímat úspěch druhých lidí jako ohrožení svého vlastního, ale naopak jako část svého vlastního úspěchu. Rivalita je vždy znamením pocitu méněcennosti, která se snaží zjednat si své místo ve světě potíráním druhých. Zůstaneme-li věrní daru vlastní osobnosti, staneme se snadněji velkorysými a nesobeckými.
V opaku k nejasné představě jakého rozplynutí a tím i zániku osobnosti v okamžiku, kdy duše člověka dosáhne nejvyšší míry zdokonalení, pokračuje tato duše dále ve svém bytí jako sebevědomá osobnost. Lidské zkušenosti jsou nepřenosné, nebo neboť vznikají na základně osobních rozhodnutí. Tato originalita vlastních zkušeností je důvodem, proč nemohou přinést užitek žádnému jinému člověku, proč nemohou být sdíleny. Každý se rozhoduje sám za sebe, což mu přináší zcela odlišnou osobní zkušenost. Tento fakt dokazuje život každého z nás. Osobnost, která dospěla do zralosti zásluhou nesčetných zkušeností a jejich správným vyhodnocením, která se stala právě díky těmto zkušenostem vnitřně pevnou, kompaktní a svébytnou, nemůže zaniknout. Vždyť jedině v této zralé podobě může být celku užitečná.
V dnešní době musí vést člověk o svoji osobnost urputný boj. Uniforma se mu vnucuje na každém kroku ve způsobu myšlení, který je jinými lidmi pěstován k prosazení jejich zájmu. Uniforma je přece prastarý způsob, jak odfiltrovat osobnost a postavit do popředí zájem. A je-li např. člověku dostatečně důsledně vštěpováno, že musí být lepší než druzí, je to také uniforma, v níž snadno zapomene na to, že má být především sám sebou. Druzí lidé nejsou potom pro něj těmi, kteří ho doplňují, ale těmi kteří mu konkurují. Nežije pak již vlastní život, ale život podle cizích přání, zatímco jeho vlastní zakrněla.
Rozvoj osobnosti si nelze představit bez učení. Také při učení by měl člověk zůstávat sám sebou. Střetávání se s cizími názory by nemělo vést k jejich bezvýhradnému přisvojování, ale především k rozvoji schopnosti přesného odvažování, rozlišování a posuzování. Jedině z takového posuzování může pak vzejít zdravý vlastní názor.
Již jenom pohled o plamenů ohně má v sobě cosi očistného, co umožňuje, aby se člověk ponořil do hlubin svého nitra a objevil tam příslib alespoň jeden ryzí zlomek sebe samého, část slunce, které si v sobě nese. Proto sedává u ohně tolik zamyšlených lidí, neboť oheň jim ukazuje všechno, co si jejich duše přeje. Proto i slunce má tu pověstnou moc zahnat z lidské duše malomyslnost a vrátit ji znovu jiskru, kterou udusily pochybnosti a nedostatek přesvědčení. Tak není divu, že žlutá barva, která je poslem expanzivní a očistné síly, nalézá snadno cestu ke všemu, co je v duchu i v těle z této síly zrozeno. Pod vlivem žluté barvy se snadněji uvolníme ze starých řetězů a odhodláme se učinit tečku za minulostí. Vytvoříme tak prostor, který mohou zaplnit noví lidé a nové situace. Žlutá barva je tak pozvánkou pro nové myšlenky a zkušenosti, z jejich svěžího proudu se rodí nová budoucnost. Vybízí k učení, k setkávání s lidmi, k získávání poznatků a k cestování. To vše nás zbavuje starých nánosů, zetlených myšlenkových vzorců a utkvělých představ, které pokryly náš život jako dusivý koberec. Teprve potom poznáváme jejich skutečnou tíži, kterou jsme museli nést a která způsobovala těžkopádnost našich kroků a promeškání mnohé šance. Pak se již nebudeme obávat nehybnosti, která začíná rychle klíčit všude tam, kde se člověk z nejrůznějších důvodů stáhnul do ústraní. Ve svém opevnění, na které bývá i často hrdý, přestává vidět a slyšet druhé lidi, kteří mu nesou zprávu o rozmanitosti světa… a vleče se dál ve vyšlapaném kruhu svých myšlenek.
A tak si ve dnech žluté barvy zvolna přivykáme, jak chutná pravá lehkost a uvolněnost, s jakou máme putovat svým životem. V den žluté barvy cestujeme, podnikáme výlety a setkáváme se s přáteli, abychom zjistili, jak žijí ti druzí. Když nás něco zaujme, můžeme se pokusit o vlastní ztvárnění. Zůstaneme-li osobití, mohou se nás po čase stejní přátelé zeptat, kde jsme na takovou výbornou myšlenku přišli. Také své myšlenky udržujeme v pohybu a prožíváme radost z toho, že je nám dopřáno naučit se novým věcem. Mysl zůstává otevřená novým podnětům. Zajdeme ke konkurenci a dáme najevo svůj údiv nad originálním vyřešením prodejního místa. Neklid a existenční obavy, které vyvoláme, překonáme přátelským tónem a oceněním lidských kvalit, s nimiž se zde setkáváme. S překvapením zjistíme, že lidé nejsou vůbec připraveni slýchat o sobě příznivá vyjádření, přestože není nic, po čem by více toužili. Uvědomíme si, jakou obrovskou moc má dobré slovo, které povzbuzuje a navrací víru v život. Jakou obrovskou moc má člověk, který povzbuzuje. Slzy, které vytékají zpod masky, jsou pravé. Proto s sebou nosíme papírové kapesníky pro sebe i pro druhé – vždy, když máme v úmyslu vyslovit něco pěkného. Měli bychom je nosit stále. Zamýšlíme se nad výrazem rozzářený člověk a sledujeme svůj obraz v zrcadle. Pokud je nám čtyřicet a výše, můžeme si být jistí, že za to, co vidíme v zrcadle, si můžeme sami. Ano, toho jsme pravdu dosáhli vlastními silami. Zbývá ještě slabá naděje, že uvnitř jsme sice rozzářeni, ale navenek to nedáváme tak znát, abychom nevyplašili okolí. Bude však pro nás lépe, když se této naděje ihned vzdáme. Naše tělo je sice poněkud z houževnatého materiálu, který může leccos skrýt, ale životnímu pocitu odolávat nemůže. Snažíme se vypátrat, v čem tkví naše originalita, protože ta jediná může způsobit, že se z nás stane rozzáření „slunce“, které zahřívá a projasňuje svět. A pamatujme: nejvíce nás prozrazují naše přání a to i ta dětská. Zkusme některé z nich alespoň v mysli následovat a sledujme, zda nejsme v tu chvíli šťastnější. Pokud ano, pak jsme našli cestu k sobě. Jako odměnu vychutnáváme sluneční svit (pokud je) a střádáme pro budoucnost pocit lehkosti, s jakým se pohybujeme tímto dnem. Večer si rozděláme oheň a necháme ve svém nitru doznít působení očistné síly, která nám uvolňuje cestu k naší duši.
Žlutá barva ovládá oblast třetí čakry. Tělesně se její účinek vztahuje k činnosti nervového systému. Stimuluje činnost motorických i sensitivních nervů. Tento vliv se může uplatnit při léčbě svalových a nervových poranění. Působí povzbudivě na činnost zažívacího systému, kde ovlivňuje sekreci enzymů v oblasti střev, slinivky a žlučových cest. Stimuluje ohyb tráveniny ve střevech a působí tak léčebně při zácpě. Podporuje činnost lymfatických cév a uzlin.

Tyrkysová (azurová)

Tyrkysová barva je soutokem modré a zelené. Modrá přináší potřebu osvobození a vyjádření vlatní osobnosti. Zelená uvádí tyto potřeby do souladu s potřebami ostatních a pomáhá uchovávat vzájemnou rovnováhu. Tyrkysová barva v nás tedy svými účinky podporuje v živém spojení s okolním světem.

Ve vztahu se slabochem

Všichni se rodíme jako slabí a chybující lidé. Dál se však rozlišujeme na dva druhy. Jedni si své chyby uvědomují a napravují je, tudíž se zlepšují a zesilují. Stávají se silnými ne proto, že by žádné chyby nedělali, ale proto, že je dokážou nést a poučovat se z nich. Druzí chyby také dělají, ale snaží se je nevidět. Proto je dál opakují. Dál zůstávají nepoučenými a slabými. V životě není ostudou udělat chybu. Ale nepřiznat si ji.

1. Zbytečně odsuzuje. Slabochovi nedojde, že když člověka soudí, nic se o něm nedozvídá. Silní lidé se i chybujícího člověka snaží pochopit, a pokud to pochopit nejde, snaží se alespoň přijmout to, že prochází vývojem a chybami, které ho jistě bolí, ale zároveň také posouvají. Silní lidé to dokážou mimochodem i proto, že to sami zažili. A ocenili, když je druhý neodsuzoval, ale naopak jim naslouchal. Odsuzovat znamená se druhému vzdalovat. Snažit se mu porozumět znamená hledat cestu k němu.

2. Pohrdá lidmi, kteří s ním nesouhlasí. Kdybychom měli pohrdat každým, kdo je jiný než my, pohrdáme celým světem. A pokud nás zklame něčí jednání, potom jen proto, že sami neumíme přijmout odlišnost člověka – jeho právo na vlastní názor, byť by byl chybný. Silní lidé vědí, že jiný názor nikdy není horší nebo lepší, je prostě jen jiný. Je dán tím, čím člověk doposud prošel, čemu věří a kam směřuje. Takový názor je vždycky autentický a osobní.
Silní lidé pochopili, že v jiných pohledech je poklad, který oni sami nemají.

3. Zaměřuje se na nedostatky druhých. Slaboch nikdy nezesílí mimo jiné proto, že se nesoustředí na sebe – své zlepšování. Drbe druhé, hřeje ho, že na nich vidí chyby, jenže to neznamená, že on je bez chyb. Silní lidé nejenže přijímají druhé i s jejich nedostatky, protože nikdo nejsme dokonalý, ale především se soustředí na sebe. A když už k někomu promlouvají, připomínají mu jeho přednosti, ne jeho slabiny. Podporují ho, protože dobře vědí, že jen tak zvedají člověka, který může posléze jednou zvednout i je.
Slabí lidé druhé nezvedají, nemají na to sílu. Silní lidé druhé rádi zvedají, protože díky tomu stále zesilují.

4. Pomlouvá partnera před okolím. Slabí lidé vynášejí špinavé prádlo na veřejnost, protože ho nedokážou prát ve dvou. Nechtějí řešit, chtějí špinit. Vyhledávají společnost, která je polituje, ujistí, že "špatný je ten druhý". A vůbec jim nevadí, že ten, kdo je ujišťuje, nemá ponětí o konkrétním vztahu, natož o konkrétní osobě. Prostě účastnit se špinění ho baví.
Slabí lidé boří. Silní dokážou stavět. A především vědí, že není možné, aby si každý hrál na své písečku. Pak totiž dva lidé společný hrad nepostaví.

5. Svou přetíženost pořád nosí do vztahu. "Mám bebíčko." "Šéf mi ublížil." "Zase si s něčím nevím rady." Každého to občas potká. Pak potřebujeme partnera, aby nás vyslechl, podpořil, vrátil na trať. Jako když skomírající monopost formule 1 potřebuje krátké doplnění paliva v boxech. Jenže není možné v těch boxech stát pořád. Pak se nikam nedojede.
Nikdo za nás nedokáže vyřešit naše problémy. Od toho jsme tu my. Partner máme proto, aby nám ve slabých chvílích připomněl maličkosti, které nám vrátí energii. Právě jeho odlišný pohled na věc nás dokáže osvěžit a posílit. Kdo ale přináší do vztahu permanentně jen svou slabost, ten vztah prostě oslabuje. A s ním i svého partnera, který je součástí vztahu a sám ho neutáhne.

6. Schovává jizvy, dokonce i před nejbližšími. Zdá se to jako opačný přístup, a přesto škodí vztahu úplně stejně. Všichni totiž občas dostaneme od života najevo, že nejsme dokonalí. Složíme se. A tím můžeme oslabit vztah. Proto je důležité se svěřit, sdílet. Sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená starost je poloviční starost. Proto také partnera máme.
Silným lidem sdílení chvilkových slabostí nevadí. Vědí, že alespoň mohou být druhému prospěšní. Posiluje je to. Ano, slabost, o kterou se oba podělí, vlastně posílí jak oba partnery, tak vztah.
Proto mluvme o tom, co nás trápí a s čím bychom si sami neporadili. Tím spíše si připomeneme, jak důležitý pro nás partner je.

7. Myslí si, že všechno musí být snadné. Ne, všechno, co za něco stojí, vyžaduje námahu. Každý úspěch v životě i dlouhodobý vztah. Slabí lidé námahu nezvládnou. Nedokážou dělat kompromisy, překonávat těžké časy, komunikovat o nejasnostech. Utíkají od problémů.
Silní jsou přesný opak. Vědí, že veškeré problémy ve vztahu jsou příležitostí k jeho zlepšení. Ale nemohou na to zůstat sami. Než být ve vztahu se slabochem, je vždy lepší být sám. I slabocha to může naučit, že úspěšné vztahy nepadají z nebe. Vytvářejí se. A rozhodně ne snadno.

8. Oplácí ve zlém. Silný člověk dobře ví, že negativní činy vedou jen k negativním výsledkům. Z pomsty nikdy neplyne nic dobrého. Temnotu nelze vyhnat temnotou.
Proto se silní lidí snaží v temných chvílích spíše zažehnout světlo. Do okamžiků zklamání vnést lásku. Do prázdnoty nějaký pozitivní obsah.
Slabí lidé neumějí nalézt cestu z kruhu ven. Jsou jako čtenář, který čte stále dokola jeden list a odmítá načít novou kapitolu. Jeho příběh se tedy nemůže změnit.

9. Zůstává ve vztahu s někým, koho nenávidí. Možná se usmíváte: Jak by někdo mohl být partnerem, když druhému závidí, nesnáší ho, ubližuje mu? Slabí potřebují hromosvod.
Silní lidé nezůstávají ve vztahu s někým, kdo je zraňuje, kdo jim otravuje život, kdo je nepodporuje. Vědí, že každé okolí nás ovlivňuje. Proto také silní lidé, kteří v takovém vztahu zůstanou déle, než by měli, slábnou.
Mimochodem, nic jiného ani slabý partner ve vztahu nechce – jen oslabit druhého. A mít vítězoslavný pocit, že na světě se má někdo hůř.

10. Vkládá do vztahu příliš obviňování. Vraťte se, prosím, ještě jednou k tomu dialogu na začátku příběhu. Ty, Ty, Ty! Ty za to můžeš. Ty je nejčastější slovo slabocha. Za jeho výsledky v životě může vždycky někdo jiný, nikdy ne on.
Silný člověk je schopen podívat se do zrcadla a říct: "Už dost! Nikdo jiný nemůže sloužit jako moje výmluva pro můj neúspěch nebo neštěstí! Není ničí povinností, aby vyplňoval prázdné místo ve mně. To je můj úkol. Dokud neuznám svou vlastní odpovědnost za svou vlastní prázdnotu a vnitřní bolest, moje problémy budou přetrvávat. Protože je nikdo jiný nemůže vyřešit za mě."
Tak se rodí silný člověk. Nevyhazuje druhé. Ptá se na své chyby, pokud je sám nevidí, a zajímá se o to, proč druhý v jeho společnosti není šťastný. Ví, že existuje mince o dvou stranách. Na jedné straně je ODPOVĚDNOST (ano, já za to mohu). Na druhé straně je PRAVOMOC (ano, já to dokážu napravit).


© Petr Casanova;

Upřímnost

Co se mi honí hlavou?
Dnes od brzkého rána přemýšlím na slovíčkem UPŘÍMNOST.
A jak už to tak bývá, připomněl Mi jeden dámský blog,kde občas publikuji, můj starší článek, který je v posledních 14 dnech pro mě opět velmi aktuálním.
Pro sebe i pro vás k ranní či odpolední kávě něco na čtení.
PROČ BÝT UPŘÍMNÍ?
V minulosti jsem byla nucena řešit nejrůznější záležitosti, které ode mě vyžadovaly velkou koncentraci, zklidnění mysli, ujasnění si priorit a svých postojů a hlavně upřímnost… Upřímnost mě samotné k sobě a hlavně k ostatním.
Přišla jsem na to, že:
1. Pokud se rozhodneme situace řešit pravdivě a upřímně, zbavujeme se strachu z toho, jak celá situace dopadne, co na to řekne okolí, bez ohledu na výsledek
Pokud jsme upřímní a řešíme situace v souladu se sebou samým, tak se nestane nic horšího, že se nanejvýš dozvíme, co si o nás ostatní myslí, jaké mají názory a postoje oni. Upřímností zahajujeme proces komunikace, která povede k nějakému řešení nebo závěru.
2. Pokud se rozhodneme být pravdiví, tak zůstaneme zdraví
Tak dlouho jsem v sobě potlačovala spoustu pocitů, které jsem z obavy, jak na to bude druhá strana reagovat, neřekla a vznikl v mém těle obrovsky přetlak a napětí. Odrazilo se to na mém zdraví. Nespavost, kolísavý tlak, spíše nízký, smutek bez důvodu… To vše mě velmi oslabovalo. Dopadlo to tak, že jsem z toho tlaku a strachu, který jsem si v sobě sama vytvořila, omdlela. Toto trvalo několik týdnů…
Na nápravu mého „stavu“ stačil jeden otevřený rozhovor, pouhé vyjasnění situací a upřímné pojmenování věcí. Tlak spolu se spánkem se mi upravily hned druhý den ráno, žaludek během dalších dvou dní. Úsměv se mi vrátil na rty a jsem zase spokojená… Tak dokonalé je naše tělo, tak rychle to funguje… Proč být upřímní?
3. Pokud jsme upřímní, přitahujeme k sobě upřímnost a upřímné lidi
Další výhodu svého rozhodnutí vidím v komunikaci s ostatními. Lidé, kteří jsou pravdiví a upřímní, necítí strach vyjadřovat to, co si myslí, necítí se tudíž ohroženi vašimi názory a komunikace je čistá a jasná. Bez toho, aby si ten druhý bral věci osobně…
Nejvíce konfliktní bývají lidé, kteří se bojí. Raději hned útočí, než by uznali chybu, omluvili se, nebo byli konfrontováni se svým chováním v podobě upřímného rozhovoru. Dobrá zpráva je, že takoví lidé vás přestanou vyhledávat…
4. Pokud jste pravdiví sami k sobě, dokážete být upřímní k ostatním, tak dojdete k tomu, že žijete bez tajemství
Nedávno se mě jedna krásná milá dívka zeptala, jestli mi nevadí, že můj blog a mé psaní odhaluje mé soukromí a cizí lidé ví o mém životě spoustu i nepříjemných věcí. Přemýšlela jsem nad tím, jak to vlastně mám… Prožila jsem mnoho vztahů plných přetvářky a strachu. Když se mi rozpadlo mé, navenek bezproblémové, manželství, rozhodla jsem se, že budu žít otevřeně a upřímně. Žít tak, jako by se na mě někdo díval…
Dokážete si představit, jakou proměnou by prošlo mnoho napovrch ideálních vztahů, které venku působí idylicky a doma za zavřenými dveřmi probíhá tyranie, ponižování, psychický teror, mnohde i násilí, jak by se tyto vztahy přetvořily? Nikdo by si přece nepřál, ať je viděn, když ubližuje… Snažil by se polepšit a změnit. Lidé by sami chtěli na sobě pracovat a rozvíjet láskyplné vztahy. To se bohužel nestane…
Proto tak žiji. Stále s dohledem. �� Jako by někdo stále hlídal správnost a laskavost mých rozhodnutí. Žít tak, abych se za sebe nemusela stydět. Ne před ostatními, ale sama před sebou… Prožila jsem spoustu zlého, jako mnoho z vás, ale tím, že mi píšete a dáváte zpětnou vazbu, jak vám ten nebo onen článek pomohl, vidím další smysl v tom být upřímná a nic neskrývat.
Jsou dny, kdy jsem na sebe hrdá a usínám klidným spánkem a jsou dny, kdy bych zalezla někam pod zem a zůstala tam alespoň týden, aby se na mou chybu zapomnělo…
Jsem stále hledající, jako většina z nás, ale pokaždé, když se mi to podaří a dokážu být upřímná, pravdivá a laskavá jak k sobě, tak k ostatním, začnou se dít malé zázraky a situace, které se mi dřív zdály těžké a složité, v těchto chvílích uvědomění řeším rychlostí blesku a bez ztráty kytičky.
Zkuste si zjednodušit život a buďte upřímní…
Krásné dny v lásce a pravdě.
A kdykoliv se vám to nepovede, tak nezoufejte, to se před vámi jen objevily nové dveře, které třeba otevřít a udělat si pořádek ve svém srdci a svých postojích. Není třeba se obviňovat, ani se trápit…
My lidé jsme tvorové omylní a jak už říká staré přísloví: „Chybami se člověk učí“ ��
Jaké máte zkušenosti s upřímností vy?

Ženská energie

Často se mě ptáte, jak být více v ženské energii, jak být více ženami.
Energie ženy je ukrytá v pánvi a bocích. Ženská energie se hromadí zvláště v děloze. Muži takový orgán nemají. Sílu Země si berou od ženy. Jestliže si žena obléká kalhoty, uzavírá kanál spojení se Zemí, blokuje pohyb energie a svou posvátnou schránu tak nechává prázdnou. Nemá se pak o co s mužem podělit. Přitom ženská energie, o niž se žena s mužem rozdělí, dělá muže rozvážnějším, klidnějším, stálejším a orientuje ho k tvůrčí práci.
Když si žena oblékne pěkné šaty nebo sukni, cítí každá žena, jak se mění její stav, jak se probouzí její ženská energie, jak přitahuje pohledy mužů, kteří dávají přednost pohledu na ženu v šatech před ženou v kalhotách, i kdyby byly sebevíc trendy.
Důležitý význam má tvar a délka sukně. Sukně dlouhá až k zemi pomáhá ženě vstřebávat a uchovávat sílu Země. Široký lem sukně, který se pohupuje a točí při pohybu, vytváří torzní pole posilující sílu Země. Navíc je okraj sukně svérázným ochranným kruhem. Chrání ženská sexuální centra. Jejich správná funkce odpovídá za zdraví reprodukčních orgánů a jejich normální funkci.
Dlouhá široká sukně ženě pomáhá udržovat čistotu, nevinnost, bezúhonnost, chrání ji před nevhodnými pohledy, které dokážou probít spodní čakry, a způsobit tak únik sexuální energie, ztrátu ženské přitažlivosti a životní síly. V důsledku toho žena energeticky chudne, nemá co předat svému muži a ztrácí pro něj přitažlivost.
Muži zbavení ženské lásky a laskavosti a tím i síly Země se stávají hrubými, krutými a agresivními. Žena oblékající kalhoty sytí a upevňuje svého ducha mužským způsobem. S mužem jedná rovněž mužským způsobem. V éteru dochází k narušení výměny energií, ve fyzických projevech se objevují nemoci, hádky, neporozumění.
Mnohé moderní ženy dávají nošení kalhot přednost, protože je to pohodlné, stylové, moderní a praktické. Jistěže v džínsách je daleko snazší vykonávat mužskou práci: tahat těžké věci, rychle a obratně se pohybovat apod. Šaty nebo sukně se stávají jakousi brzdou. Přitom právě ony jsou pro ženu požehnáním, protože jim přinášejí harmonii, klid a pokoj. Skutečnou ženu ani nenapadne tahat těžká břemena nebo dělat těžkou práci. Počká na muže, který jí nedokáže pomoc odmítnout.
www.sandraliving.cz

Nestyďte se za sebe a své rozhodnutí v minulosti

Stydět se za sebe, za svá osudová rozhodnutí v minulosti, za svou duši, nebo tělo, znamená postrádat lásku k sobě.

Pokud nemáš rád/a sám/sama sebe, nedokážeš se otevřít, a opravdově milovat ty, na kterých ti záleží. Je to patový stav. Strnulost duše. A to velmi vyčerpává, přešlapuješ na místě a nemůžeš prožívat to, co prožívat potřebuješ, aby tvá duše pochopila. Nečekej na podněty lásky k sobě zvenčí. Buduj se sebou úplně nový vztah, jako by ses poprvé zamiloval/a a viděl/a tu bytost, kterou jsi a vždy jsi byl/a, úplně novýma očima. Je tak krásná, úžasná a jedinečná. S novým vztahem k sobě začni hned teď, už na nic nečekej, neboť lepší příležitost, než teď, nikdy nenastane.

Dnes si dovoluj s plným vědomím od-pustit sám/sama sobě, protože ti jakýkoli pocit viny v životě neslouží k žádnému dobrému účelu, ale nutí tě stát strnule na jednom místě. S pocitem viny nevychovávej ani své děti, neřeš, kde jsi kdy udělal/a nějakou chybu, protože se přešlapováním v minulosti okrádáš o přítomný okamžik se svými dětmi (i dospělými) právě teď. Sebe i je. Miluj tu bytost, kterou ses stal/a a přijmi, že všechno, co se kdy v tvém životě stalo, je tvou součástí, kterou není třeba měnit. Ani tebe není třeba měnit. Jediné, co dnes měníš, je úhel pohledu, jakým se na sebe díváš, jak o sobě přemýšlíš a jak na základě toho jednáš. Zda jdeš ještě proti sobě, za něco se trestáš, nebo zda již kráčíš vědomě se sebou samým v harmonii a bezpodmínečném přijetí. Začni se na sebe dívat očima lásky a přijetí, každý den se zastav a řekni si několik laskavých vět.

Zasloužíš si laskavost jen tím, že jsi.
Ty nejsi ta myšlenka, která se ti vkrádá každý den do mysli a oslabuje tvé sebe-vědomí. Ty nejsi ta emoce, která tě proměňuje. Ty jsi podstata, na které není, co měnit. Proto přestaň měnit sebe sama a vyměň jen oči, které se dívají nesprávným směrem, uši, které nenaslouchají sobě, ale druhým.
Konec s obviňováním, souzením, krititikou sebe sama.
Konec s touhou změnit sebe, svou podstatu, pro podmínečné přijetí.
Jsi v naprostém pořádku.

A pusť si tuto píseň, jako bys jí zpíval/a sám/sama sobě. Vidět se poprvé očima lásky znamená vidět svou skutečnou podstatu a energii - je to jako vrátit se domů k někomu, kdo tě skutečně zná, kdo s tebou vše prožíval, každý den - jsi to ty.
http://www.youtube.com/watch?v="I4upTPDuHC8
Shumavan

Lpění je energie stagnace

Jestliže se život zastaví a nastane pocit stagnace, že se nic nedá změnit, s ničím pohnout, že je vše na nule a z této situace se nedá odejít, protože tu "existuje" mnoho důvodů, proč to nejde, pak je prospěšné podívat se na otázku lpění.

Většinou to bývá jediná palčivá myšlenka - pevná životní strategie, která stojí jako balvan v cestě a nelze přes ní obejít to, co už srdce ví, že neslouží životu.

A této životní strategie, která je zadaným plánem života budoucnosti, se myšlenky drží pevnou vůlí a nedá se to pustit.
Vždy se pro ní najde mnoho důvodů, které se díky víře v tuto strategii rozkošatí. Proč neodejít. Proč zůstat. Proč stále odcházet ze vztahu do vztahu. Proč nikdy nepřiznat, co skutečně cítím. Proč se trestat zas a znovu za něco, co se stalo dávno. Proč je to morální a dobré. Proč je to jediná jistota, kterou v životě mám a na kterou se mohu kdykoli spolehnout.

Tato životní strategie je Titanic. Je to zdánlivě nepotopitelná loď. Je jedno jestli díky ní pluješ v luxusní kajutě, nebo v třetí třídě. Potápí všechny - nejen tebe, ale i všechno okolo. Je to velmi pomalé potápění, těžko se zachytí, protože zdánlivě v životě přichází úplně jiné "problémy", které odvedou pozornost od skutečnosti, že tyto problémy jdou přes filtr této životní strategie. Co je zjevné je ztráta životní energie - velká únava a tlak na sebe sama, až vyčerpání. A to bývá moment, kdy se rozhoduje, zda se potopíš s tím, nebo nastoupíš do záchranného člunu.

Zkus prohlédnout tento životní balvan (strategii), který pro tebe znamenal dlouho požehnání, jako vše, co život přináší. Před něčím tě chránil. Podívej se na něj upřímně, i na všechny důvody, proč se ho zatím držet. Nepouštěj se ho hned, začni pomalými krůčky až dojdeš do bodu, kdy budeš připraven se přestat držet. Může to být hned teď, ale i mnohem později.

Moment opuštění je uvolněná přítomnost - proud zadržované stojící vody začne volně proudit a tehdy uvidíš, že všechno přichází do života úplně samo - přirozeně. Není třeba věnovat tomu celou svou životní energii.

Je to přirozené, svobodné, tvořící, tak jako ty, kdo to přirozeně vytváří, byť jsi si celou dobu myslel, že tvoříš skrze životní strategii a svou pevnou vůlí. Někdy se to jeví jako rozbouřený oceán, někdy jako klidná hladina. Plaveme proti proudu, vynakládáme hodně sil a nebo se necháme jen nést s důvěrou k tomu, kam nás to odnese. Bez strategie, nebo s ní. Vše je požehnáním.

Sebeúcta, sebevědomí a respektování sebe sama

Každý člověk zakládá svou sebeúctu na něčem jiném. To, co potřebujete vy, abyste si mohli vážit sebe sama, se může lišit od představ jiných lidí. Je důležité, abyste si našli, na základě čeho roste vaše vlastní sebevědomí, sebeúcta a vnitřní radost z toho, kdo jste.
Seberespekt vychází, na nejvyšší úrovni, z úcty k vlastní duši. To znamená, že mluvíte a jednáte na takové úrovni upřímnosti a celistvosti, která odráží vaše vyšší já. To znamená stát si za tím, v co věříte (aniž byste o tom však museli přesvědčovat ostatní), a jednat podle svých vlastních hodnot. Mnozí z vás kritizujete druhé, že nežijí podle hodnotového systému, který považujete za správný, ale při bližším pohledu možná zjistíte, že podle něj nežijete ani vy sami. Setkali jste se s lidmi, kteří neustále všem říkají, co by měli dělat, a sami si dělají, co se jim zachce. Seberespekt znamená skutečně žít podle svých hodnot a podle toho, v co říkáte, že věříte.
Mnozí z vás říkáte, že věříte v určitý žebříček hodnot, který jste si sestavili, ale ve skutečnosti jednáte podle jiného. To vede k mnoha vnitřním konfliktům. Hluboko uvnitř můžete například věřit v monogamii, ale váš partner si přeje mít v tomto směru volný vztah. Jelikož s ním či s ní chcete dál zůstat, rozhodnete se to přejít. Věříte v určitý systém hodnot, ale žijete podle jiného systému, což může vést k mnoha konfliktům a možné bolesti s tím spojené.

Jak poznáte, jestli hodnoty, o nichž si myslíte, že podle nich chcete žít, jsou opravdu vaše? Většinou to nepoznáte, dokud je nevyzkoušíte. Můžete si například myslet, že správný člověk vstává brzo ráno, ale sami si vždycky přispíte. Mnozí z vás máte v představách určité hodnoty, podle kterých by se podle vás mělo žít, ale nežijete tak. Nejlépe uděláte, když si je vyzkoušíte v životě - nějaký čas vstávejte brzo ráno. To, co jste považovali za své hodnoty, se často ukáže být pouze od někoho převzaté "mělo by se", protože když tak začnete skutečně žít, zjistíte, že pro vás to neplatí. Ptejte se, čeho si vážíte. Co si myslíte, že dělají správní lidé? Žijete tak? Je těžké mít ze sebe dobrý pocit, žijete-li způsobem, který protiřečí tomu, v co uvnitř věříte. Je důležité prozkoumat své hodnoty a buď podle nich žít, nebo je změnit.

Respektovat sebe znamená vycházet ze své síly, ne ze své slabosti.

Až si budete stěžovat, že vás někdo rozesmutnil nebo rozzlobil, zeptejte se sebe sama: "Proč si vybírám zažívat právě tento pocit," nebo "proč jsem se rozhodl/a reagovat tímto způsobem?" Když hledáte vinu v druhých, vzdáváte se vždycky své vlastní síly. Dokážete-li zjistit, proč jste se rozhodli zareagovat na něčí jednání pocitem ublíženosti, mnohé se o sobě dozvíte. Někteří z vás máte strach, že kdybyste se za sebe postavili, mohli byste ztratit lásku nějakého člověka. Jsou lidé, kteří umí celkem šikovně přesvědčovat, že se mýlíte, když si stojíte za svou pravdou. V duchu jim poděkujte za příležitost zesílit, protože síla se často rozvíjí tváří v tvář nesouhlasu. Respektovat sebe znamená stát za svou nehlubší pravdou a znát své nejniternější pocity. Znamená to mít autoritu nad svými pocity v sobě, a ne v druhých.

Někteří z vás žijete nebo se stýkáte s lidmi, kteří vás ponižují a kritizují. Nakonec se můžete natolik soustředit na jejich pocity, že ztratíte kontakt se svými vlastními. Jedna žena se provdala za muže, který odsuzoval a kritizoval většinu všeho, co udělala. Natolik se zaměřila na jeho pocity, že se po celá ta léta, co spolu žili, nikdy neptala, jaký má ona pocit z toho, jak se k ní muž chová. Vždycky se velmi snažila ho uspokojit, předvídala jeho nálady a rozmary, aby se vyhnula další kritice. Jenže ať dělala, co dělala, vždycky to nakonec dopadlo tak, že se na ni zlobil. Začala mít pocit, že selhala nebo že je nějakým způsobem špatný člověk. Strávila tolik hodin analyzováním jeho pocitů, že přestala sledovat své vlastní. Mnozí z vás se snažíte uspokojovat druhé a ve své snaze se soustředíte více na jejich pocity než na to, co cítíte vy sami.

Vážit si sebe znamená věnovat pozornost svým pocitům. Nemusíte mít důvod, proč jste se rozhodli dělat to či ono. Svou hodnotu nemusíte nikomu dokazovat. Uznávejte své pocity; neanalyzujte je a nezpochybňujte. Nesnažte se je neustále rozebírat: "Mám opravdu důvod cítit se ublíženě?" Uznejte, že vaše pocity jsou pro vás skutečné, a važte si jich. Mnozí hledáte autoritu v druhých. Když vás odsoudí, věříte jim. Když vám řeknou, že všechno je vaše vina, věříte jim. Nenavrhuji vám, abyste ignorovali vše, co vám lidé říkají, ale abyste si vážili toho, co v dané oblasti cítíte vy. Jedna věc je otevřenost vůči konstruktivní kritice a druhá věc je neustále se snažit dělat to, co od vás chtějí druzí, přestože to sami nechcete. Budovat si sebevědomí a sebeúctu předpokládá vážit si sebe ve svých slovech, činech, i ve svém chování.

Sebevědomí znamená věřit si a vědět, že jste vždycky udělali to nejlepší, co jste uměli, i když za dva dny už můžete vidět lepší řešení. Předpokládá to spíše se chválit než hanět a dovolit si mít dobrý pocit z toho, kdo jste. Někteří z vás se ustavičně o něco snažíte, nutíte se, jdete z jedné práce do druhé a máte pocit, že ať uděláte co uděláte, stále je to málo. Velké úsilí a tvrdá práce nemusí být nutně cestou k radosti. Respektujte sebe sama tím, že budete následovat proud své vnitřní energie. Odpočívejte, hrajte si, přemýšlejte a najděte si čas na spočinutí v tichu. Dělat to, co vás naplňuje, je cesta, jak prohlubovat své sebevědomí.

Ostatní se k vám budou chovat tak, jak se chováte sami k sobě.

Nečekejte, až vás lidé začnou respektovat a chovat se k vám pozitivněji. Nezačnou, dokud se tak nebudete chovat sami k sobě. Nemusíte zůstávat mezi lidmi, kteří vás nerespektují, neváží si vás a nejednají s vámi pěkně. Pokud se přece ocitnete v jejich společnosti, buďte velkorysí a pamatujte, že vás nerespektují proto, že nerespektují sami sebe. Můžete telepaticky vysílat zprávu, jak si přejete, aby se k vám lidé chovali. Druzí vás budou využívat a považovat za "své jisté", jen když je necháte.

Nepotřebujete se na druhé zlobit a domáhat se svých práv, protože tím vyvoláte jen vzájemný boj o moc. Mějte srdce otevřené. Tito lidé s největší pravděpodobností neumí rozpoznat své vlastní vyšší já, a nemohou si proto vážit toho vašeho. Své sebevědomí nechcete zakládat na tom, jak se k vám druzí chovají nebo jak vás vidí. I když ze sebe budete mít sebelepší pocit, vždycky se najdou lidé, kteří vás nebudou respektovat, protože se nenaučili chovat se láskyplně sami k sobě. Vaše vztahy s druhými mohou být jen tak dobré, jak dobrý je jejich vztah k sobě samým. Nevědí-li, jak milovat své "já", stanoví to mez, nakolik mohou milovat vás. I kdybyste se snažili sebevíc a dělali sebelepší věci, nemohou vám dát lásku, kterou hledáte. Klíčem k dobrým pocitům z chování druhých je odpuštění. Dále uvolněte veškerou zlobu, kterou možná pociťujete, nechte ji prostě jít a soustřeďte se na jiné věci.

Někteří z vás máte pocit, že za vaše nízké sebevědomí mohou vaši rodiče. Své rodiče vinit nemůžete, protože to byla vaše reakce na ně, že jste si přestali věřit. Dvě děti mohou pocházet od stejně necitlivých nebo negativních rodičů, přitom jedno vyroste a má dobrý pocit ze sebe sama, zatímco druhé takový pocit nemá. To sami si vybíráte cítit se špatně. Místo litování se kvůli svému dětství a stavění se do role oběti své výchovy si raději uvědomte, že jste si tyto podmínky sami vybrali, abyste se naučili něčemu, co podpoří růst vaší duše.

Možná si říkáte: "Můj vzorec je nacházet si muže, kteří mne ponižují, protože jsem měla takového otce." Přišli jste na Zem, abyste se naučili něco o lásce. Pokud jste se to nenaučili u svého otce, budete si vybírat muže s podobnými vzorci chování, aby vás naučili to, co potřebujete umět. Svého otce jste možná vnímali jako necitelného člověka a později vám dojde, že jste si přitahovali podobné typy lidí, dokud jste se nerozhodli, že už tak se sebou zacházet nenecháte. Možná, že jednou z věcí, které jste se přišli v tomto životě naučit, je vážit si a milovat sebe sama. Proto jste si vytvářeli situace, které vás k tomu vyzývaly. Jakmile se rozhodnete udělat to, staré vzorce zmizí.

Každá situace ve vašem životě je příležitostí k učení, kterou vytvořila vaše duše, aby vám ukázala, jak získávat více lásky a síly.

Děti reagují na stejnou výchovu různě. Toho si můžete všimnout, když se podíváte, jak moc se od sebe mohou lišit sourozenci, přestože pocházejí od jedněch rodičů. Z některých dětí vystavených negativní energii vyrostou jemní a milující lidé. Některé jsou tak citlivé, že nedokáží vydržet působení negativní energie a uzavřou v sobě tu část, která cítí. Jiné nabudou pocit, že musí být tvrdé a nasadit si masku nezranitelnosti.

Sebeúcta pramení z ochoty respektovat to, kdo jste, a milovat se takoví, jací jste právě teď. Bude těžké něco na sobě měnit, dokud se nepřijmete. Vážíte-li si sebe a svých pocitů, druzí vás nemohou ovlivnit.

Jste velmi cenný člověk, bez ohledu na vaši minulost, bez ohledu na myšlenky, které máte, bez ohledu na to, kdo ve vás věří a kdo ne. Jste život sám - rostoucí, rozpínající se a dosahující vzhůru. Všichni lidé jsou hodnotní, nádherní a jedineční. Smyslem všeho, co jste až doposud prožili, bylo naučit vás něco víc o tom, jak si tvořit ve svém životě lásku.

Mezi respektováním sebe sama a sobeckostí vede jemná hranice. Někteří z vás cítíte, že máte plné právo zlobit se na druhé v případě, že vám ublížili. Važte si pocitů druhých, ale dělejte to tak, abyste zároveň respektovali své vlastní. Aby se vám to podařilo, budete chtít vycházet z vyšší úrovně mluvení i jednání. Budete-li mluvit o své zlobě, rozčilovat se nebo křičet, vyvolá to jen vzájemný boj o moc a oběma se vám uzavře srdce. Když někdo dělá něco, co se vám nelíbí, dřív než promluvíte, otevřete své srdce. Pokud se přece rozhodnete něco říct, nabídněte slova raději o tom, co cítíte, než o tom, co kdo udělal. Můžete říct: "Cítím se ublíženě," namísto "tys mi ublížil/a". Mocný způsob, jak se vyjádřit, je: "Vybírám si cítit se ublíženě." Všechny pocity, které zažíváte, jste si sami vybrali.

Vážit si sebe znamená vědět, že si všechny své pocity v každé chvíli sami vybíráte.


Když mluvíte s lidmi způsobem vyjadřujícím úctu k jejich hlubší bytosti, máte vždycky lepší pocit ze sebe sama. Možná jste si všimli, že když jste dali průchod své zlobě nebo ublíženosti, abyste se zbavili vnitřního napětí, bylo vám nakonec často ještě hůř. Přinejmenším ve vás zůstal pocit nedokončenosti. Nemůžete z něčeho odejít, dokud to neuděláte s láskou. Situace, jež opouštíte v hněvu, vás čekají k dokončení v budoucnosti. Nemusí to být s tím samým člověkem, nicméně vytvoříte si podobnou situaci s podobným člověkem, abyste měli možnost vyřešit ji s láskou a v míru.

Je důležité respektovat druhé. Máte-li pocit, že vás lidé nerespektují, vystavili jste se takové situací možná proto, abyste se naučili něco o soucítění a jemnosti ve svém chování k ostatním. Být citliví k pocitům druhým není totéž, jako snažit se je uspokojovat. Buďte ochotní vidět jejich potřeby a přání. Mluvíte s druhými úsečně, bez zájmu o to, jak se cítí? Mluvíte rozzlobeně nebo nervózně? Sledujte, jakou energii k lidem vysíláte, protože cokoliv dáte, to se vám vrátí. Více si uvědomujte, jak působíte na druhé, protože čím více je respektujete, tím více respektu se k vám dostane. Važte si jich, jejich času a hodnot a oni si budou vážit těch vašich.

Někteří lidé si vždycky každého váží a mají pocit, že se jim nevrací, co dali. V takovém případě je to často proto, že nevěří, že si zaslouží pěkné zacházení a dovolují lidem, aby je považovali za "své jisté". Je snadné respektovat se, když vás respektují lidé okolo. Výzvou je respektovat se, i když to druzí nedělají. Nejprve jim odpusťte a pak se vzdejte jakékoliv potřeby, aby si vás vážili. Potřebujete-li uznání druhých, abyste ze sebe mohli mít dobrý pocit, vzdáváte se své vlastní síly.

Je příjemné, když ve vás druzí věří, důvěřují vám a podporují vás. Přesto je důležité, chcete-li být silní, abyste to od nich nepotřebovali, abyste na tom nezakládali svou víru v sebe. Potřebujete-li neustále něčí potvrzení, hledáte autoritu v druhých a ne ve svém hlubším já. Vaše pravda může být jiná než pravda ostatních. Mýlíte se jedině tehdy, když si nevážíte své pravdy a přijímáte to, co je pravdivé pro jiné, přestože pro vás osobně to neplatí.

Někteří lidé věří v reinkarnaci, jiní ne. Možná že těm, co v ni věří, se žije díky této víře radostněji a snadněji. Možná že víra v pouze jediný život jej dělá důležitější a skutečnější. Ať věříte v cokoli, je důležité, abyste si toho vážili a byli otevření novým pohledům na věc, pokud by vám vytvořily v životě více radosti. Nepřijímejte automaticky nic, dokud vám to nezní jako vaše pravda. Važte si své pravdy, věřte v sebe a postavte se za sebe, mějte ale soucítění s ostatními.

Pamatujte, že na vás záleží, že jste důležití a máte nějaké jedinečné, zvláštní poslání, jak přispět světu. Nezapomínejte, že jste významná bytost. Vaše sny, fantazie a cíle jsou stejně důležité jako cíle kohokoli jiného.

* * *

- z knihy Žít s radostí, Sanaya Roman Každý člověk zakládá svou sebeúctu na něčem jiném. To, co potřebujete vy, abyste si mohli vážit sebe sama, se může lišit od představ jiných lidí. Je důležité, abyste si našli, na základě čeho roste vaše vlastní sebevědomí, sebeúcta a vnitřní radost z toho, kdo jste.
Seberespekt vychází, na nejvyšší úrovni, z úcty k vlastní duši. To znamená, že mluvíte a jednáte na takové úrovni upřímnosti a celistvosti, která odráží vaše vyšší já. To znamená stát si za tím, v co věříte (aniž byste o tom však museli přesvědčovat ostatní), a jednat podle svých vlastních hodnot. Mnozí z vás kritizujete druhé, že nežijí podle hodnotového systému, který považujete za správný, ale při bližším pohledu možná zjistíte, že podle něj nežijete ani vy sami. Setkali jste se s lidmi, kteří neustále všem říkají, co by měli dělat, a sami si dělají, co se jim zachce. Seberespekt znamená skutečně žít podle svých hodnot a podle toho, v co říkáte, že věříte.
Mnozí z vás říkáte, že věříte v určitý žebříček hodnot, který jste si sestavili, ale ve skutečnosti jednáte podle jiného. To vede k mnoha vnitřním konfliktům. Hluboko uvnitř můžete například věřit v monogamii, ale váš partner si přeje mít v tomto směru volný vztah. Jelikož s ním či s ní chcete dál zůstat, rozhodnete se to přejít. Věříte v určitý systém hodnot, ale žijete podle jiného systému, což může vést k mnoha konfliktům a možné bolesti s tím spojené.

Jak poznáte, jestli hodnoty, o nichž si myslíte, že podle nich chcete žít, jsou opravdu vaše? Většinou to nepoznáte, dokud je nevyzkoušíte. Můžete si například myslet, že správný člověk vstává brzo ráno, ale sami si vždycky přispíte. Mnozí z vás máte v představách určité hodnoty, podle kterých by se podle vás mělo žít, ale nežijete tak. Nejlépe uděláte, když si je vyzkoušíte v životě - nějaký čas vstávejte brzo ráno. To, co jste považovali za své hodnoty, se často ukáže být pouze od někoho převzaté "mělo by se", protože když tak začnete skutečně žít, zjistíte, že pro vás to neplatí. Ptejte se, čeho si vážíte. Co si myslíte, že dělají správní lidé? Žijete tak? Je těžké mít ze sebe dobrý pocit, žijete-li způsobem, který protiřečí tomu, v co uvnitř věříte. Je důležité prozkoumat své hodnoty a buď podle nich žít, nebo je změnit.

Respektovat sebe znamená vycházet ze své síly, ne ze své slabosti.

Až si budete stěžovat, že vás někdo rozesmutnil nebo rozzlobil, zeptejte se sebe sama: "Proč si vybírám zažívat právě tento pocit," nebo "proč jsem se rozhodl/a reagovat tímto způsobem?" Když hledáte vinu v druhých, vzdáváte se vždycky své vlastní síly. Dokážete-li zjistit, proč jste se rozhodli zareagovat na něčí jednání pocitem ublíženosti, mnohé se o sobě dozvíte. Někteří z vás máte strach, že kdybyste se za sebe postavili, mohli byste ztratit lásku nějakého člověka. Jsou lidé, kteří umí celkem šikovně přesvědčovat, že se mýlíte, když si stojíte za svou pravdou. V duchu jim poděkujte za příležitost zesílit, protože síla se často rozvíjí tváří v tvář nesouhlasu. Respektovat sebe znamená stát za svou nehlubší pravdou a znát své nejniternější pocity. Znamená to mít autoritu nad svými pocity v sobě, a ne v druhých.

Někteří z vás žijete nebo se stýkáte s lidmi, kteří vás ponižují a kritizují. Nakonec se můžete natolik soustředit na jejich pocity, že ztratíte kontakt se svými vlastními. Jedna žena se provdala za muže, který odsuzoval a kritizoval většinu všeho, co udělala. Natolik se zaměřila na jeho pocity, že se po celá ta léta, co spolu žili, nikdy neptala, jaký má ona pocit z toho, jak se k ní muž chová. Vždycky se velmi snažila ho uspokojit, předvídala jeho nálady a rozmary, aby se vyhnula další kritice. Jenže ať dělala, co dělala, vždycky to nakonec dopadlo tak, že se na ni zlobil. Začala mít pocit, že selhala nebo že je nějakým způsobem špatný člověk. Strávila tolik hodin analyzováním jeho pocitů, že přestala sledovat své vlastní. Mnozí z vás se snažíte uspokojovat druhé a ve své snaze se soustředíte více na jejich pocity než na to, co cítíte vy sami.

Vážit si sebe znamená věnovat pozornost svým pocitům. Nemusíte mít důvod, proč jste se rozhodli dělat to či ono. Svou hodnotu nemusíte nikomu dokazovat. Uznávejte své pocity; neanalyzujte je a nezpochybňujte. Nesnažte se je neustále rozebírat: "Mám opravdu důvod cítit se ublíženě?" Uznejte, že vaše pocity jsou pro vás skutečné, a važte si jich. Mnozí hledáte autoritu v druhých. Když vás odsoudí, věříte jim. Když vám řeknou, že všechno je vaše vina, věříte jim. Nenavrhuji vám, abyste ignorovali vše, co vám lidé říkají, ale abyste si vážili toho, co v dané oblasti cítíte vy. Jedna věc je otevřenost vůči konstruktivní kritice a druhá věc je neustále se snažit dělat to, co od vás chtějí druzí, přestože to sami nechcete. Budovat si sebevědomí a sebeúctu předpokládá vážit si sebe ve svých slovech, činech, i ve svém chování.

Sebevědomí znamená věřit si a vědět, že jste vždycky udělali to nejlepší, co jste uměli, i když za dva dny už můžete vidět lepší řešení. Předpokládá to spíše se chválit než hanět a dovolit si mít dobrý pocit z toho, kdo jste. Někteří z vás se ustavičně o něco snažíte, nutíte se, jdete z jedné práce do druhé a máte pocit, že ať uděláte co uděláte, stále je to málo. Velké úsilí a tvrdá práce nemusí být nutně cestou k radosti. Respektujte sebe sama tím, že budete následovat proud své vnitřní energie. Odpočívejte, hrajte si, přemýšlejte a najděte si čas na spočinutí v tichu. Dělat to, co vás naplňuje, je cesta, jak prohlubovat své sebevědomí.

Ostatní se k vám budou chovat tak, jak se chováte sami k sobě.

Nečekejte, až vás lidé začnou respektovat a chovat se k vám pozitivněji. Nezačnou, dokud se tak nebudete chovat sami k sobě. Nemusíte zůstávat mezi lidmi, kteří vás nerespektují, neváží si vás a nejednají s vámi pěkně. Pokud se přece ocitnete v jejich společnosti, buďte velkorysí a pamatujte, že vás nerespektují proto, že nerespektují sami sebe. Můžete telepaticky vysílat zprávu, jak si přejete, aby se k vám lidé chovali. Druzí vás budou využívat a považovat za "své jisté", jen když je necháte.

Nepotřebujete se na druhé zlobit a domáhat se svých práv, protože tím vyvoláte jen vzájemný boj o moc. Mějte srdce otevřené. Tito lidé s největší pravděpodobností neumí rozpoznat své vlastní vyšší já, a nemohou si proto vážit toho vašeho. Své sebevědomí nechcete zakládat na tom, jak se k vám druzí chovají nebo jak vás vidí. I když ze sebe budete mít sebelepší pocit, vždycky se najdou lidé, kteří vás nebudou respektovat, protože se nenaučili chovat se láskyplně sami k sobě. Vaše vztahy s druhými mohou být jen tak dobré, jak dobrý je jejich vztah k sobě samým. Nevědí-li, jak milovat své "já", stanoví to mez, nakolik mohou milovat vás. I kdybyste se snažili sebevíc a dělali sebelepší věci, nemohou vám dát lásku, kterou hledáte. Klíčem k dobrým pocitům z chování druhých je odpuštění. Dále uvolněte veškerou zlobu, kterou možná pociťujete, nechte ji prostě jít a soustřeďte se na jiné věci.

Někteří z vás máte pocit, že za vaše nízké sebevědomí mohou vaši rodiče. Své rodiče vinit nemůžete, protože to byla vaše reakce na ně, že jste si přestali věřit. Dvě děti mohou pocházet od stejně necitlivých nebo negativních rodičů, přitom jedno vyroste a má dobrý pocit ze sebe sama, zatímco druhé takový pocit nemá. To sami si vybíráte cítit se špatně. Místo litování se kvůli svému dětství a stavění se do role oběti své výchovy si raději uvědomte, že jste si tyto podmínky sami vybrali, abyste se naučili něčemu, co podpoří růst vaší duše.

Možná si říkáte: "Můj vzorec je nacházet si muže, kteří mne ponižují, protože jsem měla takového otce." Přišli jste na Zem, abyste se naučili něco o lásce. Pokud jste se to nenaučili u svého otce, budete si vybírat muže s podobnými vzorci chování, aby vás naučili to, co potřebujete umět. Svého otce jste možná vnímali jako necitelného člověka a později vám dojde, že jste si přitahovali podobné typy lidí, dokud jste se nerozhodli, že už tak se sebou zacházet nenecháte. Možná, že jednou z věcí, které jste se přišli v tomto životě naučit, je vážit si a milovat sebe sama. Proto jste si vytvářeli situace, které vás k tomu vyzývaly. Jakmile se rozhodnete udělat to, staré vzorce zmizí.

Každá situace ve vašem životě je příležitostí k učení, kterou vytvořila vaše duše, aby vám ukázala, jak získávat více lásky a síly.

Děti reagují na stejnou výchovu různě. Toho si můžete všimnout, když se podíváte, jak moc se od sebe mohou lišit sourozenci, přestože pocházejí od jedněch rodičů. Z některých dětí vystavených negativní energii vyrostou jemní a milující lidé. Některé jsou tak citlivé, že nedokáží vydržet působení negativní energie a uzavřou v sobě tu část, která cítí. Jiné nabudou pocit, že musí být tvrdé a nasadit si masku nezranitelnosti.

Sebeúcta pramení z ochoty respektovat to, kdo jste, a milovat se takoví, jací jste právě teď. Bude těžké něco na sobě měnit, dokud se nepřijmete. Vážíte-li si sebe a svých pocitů, druzí vás nemohou ovlivnit.

Jste velmi cenný člověk, bez ohledu na vaši minulost, bez ohledu na myšlenky, které máte, bez ohledu na to, kdo ve vás věří a kdo ne. Jste život sám - rostoucí, rozpínající se a dosahující vzhůru. Všichni lidé jsou hodnotní, nádherní a jedineční. Smyslem všeho, co jste až doposud prožili, bylo naučit vás něco víc o tom, jak si tvořit ve svém životě lásku.

Mezi respektováním sebe sama a sobeckostí vede jemná hranice. Někteří z vás cítíte, že máte plné právo zlobit se na druhé v případě, že vám ublížili. Važte si pocitů druhých, ale dělejte to tak, abyste zároveň respektovali své vlastní. Aby se vám to podařilo, budete chtít vycházet z vyšší úrovně mluvení i jednání. Budete-li mluvit o své zlobě, rozčilovat se nebo křičet, vyvolá to jen vzájemný boj o moc a oběma se vám uzavře srdce. Když někdo dělá něco, co se vám nelíbí, dřív než promluvíte, otevřete své srdce. Pokud se přece rozhodnete něco říct, nabídněte slova raději o tom, co cítíte, než o tom, co kdo udělal. Můžete říct: "Cítím se ublíženě," namísto "tys mi ublížil/a". Mocný způsob, jak se vyjádřit, je: "Vybírám si cítit se ublíženě." Všechny pocity, které zažíváte, jste si sami vybrali.

Vážit si sebe znamená vědět, že si všechny své pocity v každé chvíli sami vybíráte.


Když mluvíte s lidmi způsobem vyjadřujícím úctu k jejich hlubší bytosti, máte vždycky lepší pocit ze sebe sama. Možná jste si všimli, že když jste dali průchod své zlobě nebo ublíženosti, abyste se zbavili vnitřního napětí, bylo vám nakonec často ještě hůř. Přinejmenším ve vás zůstal pocit nedokončenosti. Nemůžete z něčeho odejít, dokud to neuděláte s láskou. Situace, jež opouštíte v hněvu, vás čekají k dokončení v budoucnosti. Nemusí to být s tím samým člověkem, nicméně vytvoříte si podobnou situaci s podobným člověkem, abyste měli možnost vyřešit ji s láskou a v míru.

Je důležité respektovat druhé. Máte-li pocit, že vás lidé nerespektují, vystavili jste se takové situací možná proto, abyste se naučili něco o soucítění a jemnosti ve svém chování k ostatním. Být citliví k pocitům druhým není totéž, jako snažit se je uspokojovat. Buďte ochotní vidět jejich potřeby a přání. Mluvíte s druhými úsečně, bez zájmu o to, jak se cítí? Mluvíte rozzlobeně nebo nervózně? Sledujte, jakou energii k lidem vysíláte, protože cokoliv dáte, to se vám vrátí. Více si uvědomujte, jak působíte na druhé, protože čím více je respektujete, tím více respektu se k vám dostane. Važte si jich, jejich času a hodnot a oni si budou vážit těch vašich.

Někteří lidé si vždycky každého váží a mají pocit, že se jim nevrací, co dali. V takovém případě je to často proto, že nevěří, že si zaslouží pěkné zacházení a dovolují lidem, aby je považovali za "své jisté". Je snadné respektovat se, když vás respektují lidé okolo. Výzvou je respektovat se, i když to druzí nedělají. Nejprve jim odpusťte a pak se vzdejte jakékoliv potřeby, aby si vás vážili. Potřebujete-li uznání druhých, abyste ze sebe mohli mít dobrý pocit, vzdáváte se své vlastní síly.

Je příjemné, když ve vás druzí věří, důvěřují vám a podporují vás. Přesto je důležité, chcete-li být silní, abyste to od nich nepotřebovali, abyste na tom nezakládali svou víru v sebe. Potřebujete-li neustále něčí potvrzení, hledáte autoritu v druhých a ne ve svém hlubším já. Vaše pravda může být jiná než pravda ostatních. Mýlíte se jedině tehdy, když si nevážíte své pravdy a přijímáte to, co je pravdivé pro jiné, přestože pro vás osobně to neplatí.

Někteří lidé věří v reinkarnaci, jiní ne. Možná že těm, co v ni věří, se žije díky této víře radostněji a snadněji. Možná že víra v pouze jediný život jej dělá důležitější a skutečnější. Ať věříte v cokoli, je důležité, abyste si toho vážili a byli otevření novým pohledům na věc, pokud by vám vytvořily v životě více radosti. Nepřijímejte automaticky nic, dokud vám to nezní jako vaše pravda. Važte si své pravdy, věřte v sebe a postavte se za sebe, mějte ale soucítění s ostatními.

Pamatujte, že na vás záleží, že jste důležití a máte nějaké jedinečné, zvláštní poslání, jak přispět světu. Nezapomínejte, že jste významná bytost. Vaše sny, fantazie a cíle jsou stejně důležité jako cíle kohokoli jiného.

* * *

- z knihy Žít s radostí, Sanaya Roman

Divoké matky

Reaguji na post mé kamarádky Renáta Ptáčníková.
Byla jsem jako ona a chtěla jsem stihnout všechno. Jenže jsem ztratila možnost být spontánní a veselá, byla jsem sešněrovaná. Okolnosti mě donutili, že to fakt nejde. Dokonalost a touhu chtít vše zvládnout, mě dostala na kolena (panika, strach…a nakonec jsem se zhroutila). A jak napsala má jedna známá Lucie i tohle je třeba zažít, aby si člověk uvědomil.
A tak v pondělky a pátky nepracuji, a tyto dny se snažím věnovat s ohledem na děti maximálně sobě. Třeba: neuvařím, objednám jídlo. Když dám Šimůnka po obědě spinkat/nejdu prát a ani uklízet, ale lehnu si do postele a zabíjím čas čtením, nebo jsem si nově nainstalovala do tabletu hru :D jooo to je odvaz. Mrhám časem a nedělám NIC. Jsme více venku, nebo někam jedeme. Když mi někdo volá, mám pochopení a chápu v jaké je situaci, ale skutečně vás nevezmu ani v pondělí a ani v pátek. Pokud ke mně chcete na konzultaci, určitě si to jde zařídit a přijít v jiné dny. A pokud ne, nevadí. Určitě naleznete jiného odborníka, který vám vyjde vstříc, jak si přejete, a já beru, že je to vše v naprostém pořádku. Jsem jedna a sama a nemůžu stihnout všechno. Nikdy mi tohle z klientů nevyčetl, naopak jsem vždy dostala přívětivého slova a pochopení, což mi pomohlo otevřít mou další komnatu a to komnatu zranitelnosti. Čím více se otevřu, tím více jsem zranitelnější, ale můžeme mít díky tomu k sobě daleko blíž a na společné práci je to velmi znát.
Za masky se už neschovávám, jsem autentická. Jsem svá a dává mi to sílu, kterou jsem tak dlouho hledala…
A tak jsem se stala divokou....Sandrou, matkou.

EGO? EGO!!

Myslela jsem si, že lidé dávno ví, že EGO není náš nepřítel. Je to kus nás. Jako je světlo a tma a mince má dvě strany. Tak i tohle je kus nás. Bojovat proti sobe je pošetilé, potlačovat sebe samu je pošetilejší ještě více.
Co přijmeme a proti čemi nebojujeme se stane náš přítel, který nemá potřebu křičet, prát se, přetlačovat...
Přijměte se se vším všudy. Je tolik úlevné si říct: "ano, i tohle jsem já a je to NAPROSTO v pořádku".

Jak jsem brala děti - byla jsem andělíčkářka

Kdysi opravdu dávno, snad před 10-ti lety jsem absolvovala regresi, která byla zaměřená na jeden můj problém a to samota. Dlouho mě to trápilo a neuměla jsem s tím nic dělat. Ukázalo se mi v regresi, že jsem vlastně už po několik životů "sama". V tomto konkrétním jsem bydlela hluboko v lese v chaloupce a byla jsem bylinkářka. Vím, že jsem pomáhala tajně ženám (šlechtě), které bydlely nedaleko v nějakém hradu. Byla jsem známá, ale samozřejmě jen z doslechu a taky kdo si co špital. Vyhledávali mě tajně, ale byla jsem ta zapovězená, jejíž jméno se nesmělo říkat nahlas. Vím, a viděla jsem, že můj domeček je plný sušených bylin a že chodívám tajným vchodem do hradu po točitém kamenném schodišti. Vždy tak, abych nebyla spatřena. Pomáhala jsem šlechtě s nemocema, porody…a ženám s krásou. Cítila jsem se, že je mi 80 let, v té době to samozřejmě bylo velmi nevídané, dožít se tak vysokého věku. Vypadal jsem však velmi mladě, krásně a půvabně. Vypadala jsem na 35 let (tolik je mi nyní). Ženám jsem také pomáhala udržet si krásu a mládí, což se mi dařilo. Kdysi mne však oslovila nějaká dvorní dáma a výsledek nebyl takový jak si představovala a prohlásila o mě, že jsem čarodějnice. Jednoho dne jsem byla ve své chaloupce a slyšela jsem z dáli dusot koní a řinčení zbroje. Věděla jsem co se chystá a proč za mnou jedou, věděla jsem, co mě čeká…nebránila jsem se. V mé chaloupce mě uvěznili a za živa upálili.

Po uplynutí spousty let od této regrese, jsem začala navštěvovat PhDr. Romanu Boháčovou a tam jsme skutečně objevili problém, mé samoty v tomto životě. Tak jak to v každé rodině chodí a v každé se něco děje, každá má svou linii danou a předává se vše, I to co by nemuselo… Tak jsem byla postavena ve svém dětství do role partnera a dětství jsem tudíž nemohal prožít, jak by se patřilo. Častokrát jsem hlídala svého mladšího bratra a tak jsem logicky nemohla hrát si s dětmi. Díky tomuto, jsem v tomto životě opět okusila svou samotu. Děti zpočátku pro mě chodily, ať jdu s nimi ven, ale když jsem nemohla a tolikrát jsem je odmítla, vykašlaly se na mě. Dodnes neumím pořádně navazovat přátelství, nebo se kamarádit. Neměla jsem se to kde naučit. Častokrát jsem sama, ale nějak jsem si na to zvykla a svou samotu už vyhledávám. Ono zvyk je železná košile. Umím se zabavit, ale lhala bych, kdybych řekla, že mi občas nechybí nějaké družení.

Můj příběh, jak jsem nemohla mít děti určitě už znáte, psala jsem o něm a kdyby ne, tak je zde: /neznanaruc/muj-pribeh docela doplňuje tento příběh, I když vím, je to náročné čtení.

Je to několik let, zpětně co ke mě promlouvá má Duše skrze mé zážitky, kdy jsem přišla 4x o své dítě. Pořád mi chodilo do hlavy, že díky tomu, co jsem zažila bych mohla pomáhat ženám, které tohle potkalo také. Vždy jsem tuto myšlenku odehnala. Tento rok jsem si řekla, že to nebude jen tak, když mi to neustále chodí a vrací se. Nejprve jsem měla veliké pochybnosti, co bych komu říkala, dále jsem pochybovala o sobě samé, jestli to není nějaké volání po nezpracovaném traumatu. Věděla jsem rozumově, že ne, že jsem se tomu věnovala dostatečně. A stále jsem tušila, že v tom je ještě něco jiného, co je mi skryté. Ale stále jsem hledala proč NE. V roce 2017, když ke mě tato myšlenka přišla opětovně, řekla jsem si dobře, budu ji poslouchat a následovat. Vznikly stránky pro ženy, které přišly o své dítě. Nyní jich plnou poradnu.

Toto téma jsem nesčetněkrát zpracovávala a myslela jsem si, že tohle mám zvládnuto. Měla, až v květnu roku 2017 jsem se zůčastnila Astrokonstelací s tématem Tři ženy v nás. Objevovaly jsme v sobě Lilith (děvku), Lunu (matku), Venuši (dítě). Tam jsem se svým příběhem, kdy jsem přišla o své 4 děti byla opětovně konfrontována. Evidentně dle toho, co se událo jsem to měla velmi zpracováno a potřebovalo vše "kosmeticky" doladit. Hrála jsem Lunu a byla jsem velmi, velmi unavená a jediné co jsem neudělala, bylo že jsem tyto děti neuvedla do své nynější rodiny a nepředstavila je a neřekla o nich svým dětem. Vykonala jsem to. Bylo to milé, jemné a nenásilné. Má konstelace byla velmi krátká, klidná a něžná.

Před samotným stavěním si vlastní konstelace si z každou účastnicí těchto Astrokonstelací promluvila astroložka Martina Jirkovská z Prahy a řekla nám více o naší Lilith, Luně a Venuši v jakém je ascendentu apod. Také mi řekla, že jsem poradenský typ a že to, co dělám (Bachovy esence), že je dělám výborně a mám to v horoskopu. Dále mluvila o tom, že mám v horoskopu také nějakou pomoc, že někomu budu pomáhat a že je to dluh z minulosti. Dostaly jsme od masáží až nevím kde všude a že se to objeví. V tu chvíli mi to secvaklo a dostaly jsme se právě k mému projektu Něžná náruč - kdy pomáhám ženám, které přišly o své dítě (narozené či nenarozené). Martina vyhrkla, že to nechtěla říkat, ale nyní ji vše docvaklo, že jsem byla andělíčkářka. A nyní splácím svůj dluh.

Před těmito Astrokonstelacemi jsem aniž bych cokoliv jen tušila, zadala jedné krásné Duši, jestli by mi pro mé klientky vyrobila plstěná miminka, těhotné maminky a také maminky s miminky v náručí**. Po zjištění těchto všech informací, kdy mozaika zapadla do posledního střepu, přišel balík plný plstěných miminek. Věřím, že jednou se všemi ženami, se kterými jsme toto prováděly na jejich přání se jednou sejdeme a že všechny miminka jednou vrátím jejich maminkám.

Volání Duše je něco opravdu neskutečně kouzelného a mocného.

Sandra **tyto miminka, těhulky i maminky s miminky v náručí používáme při terapii či ženském kruhu pro lepší představivost, pro větší autenticitu, kdy se s miminkem loučíme, kdy jim vykládá jejich maminka jak jej miluje a co vše pro něj znamenalo a také pro lepší prožitek, odpoutání se.

Manželské a partnerské krize

„Můj muž má milenku (chcete-li…. Moje žena má milence…), jeden souběžný vztah jsem mu už kdysi odpustila, v dnešní době je to přeci skoro normální, že?

Ale je to tu zase…odejít nechci, máme hypotéku děti…Já se s tím ale nedokážu smířit, stále přemýšlím o tom, co zrovna a s kým dělá, pak mu to vyčtu. Hledám stopy…je to možná hloupé, ale prohlížím mu mobil, počítač i kapsy…Našel si ji přes internetovou seznamku…

Cítím se zraněná a ponížená, mám strach, co bude. Chci, aby se změnil …Chci žít normální život…“


Jistě jste již podobnou situaci slyšeli popisovat své blízké, známé, příbuzné, známé svých známých nebo ji, bohužel, prožíváte Vy sami ve svém osobním příběhu.

Často lidé hledají radu, jak řešit situaci či přemoci strach a odejít z (jejich úhlu pohledu), nefunkčního vztahu. Velké množství lidí hledajících odbornou pomoc se domnívá, že opuštěním partnera stojí na startu nového život. Většinou jsou překvapeni, že opak bývá pravdou.

Úkol (tedy v tomto případě odchod od partnera), který si dali jako vstupní podmínku pro změnu, je vlastně cílem velkého a složitého procesu osobní proměny.

Důležitým a prvním krokem ke změně je uvědomění si toho, že se právě ocitáme na začátku přerodu vlastních postojů a přesvědčení. Případný rozchod s partnerem bude až důsledkem našeho osobního posunu, změn, které jsme sami na sobě uskutečnili.


Svět každého člověka je unikátní a my jsme ho schopni vnímat jen prostřednictvím svého vlastního světa. Z tohoto pohledu se zákonitě musíme dopouštět chyb v hodnocení situace.

Spousta žen například trpí tím, že jim muži neprojevují dostatečnou náklonnost. Následně pak vyhodnotí, že nejsou skutečně milovány. Při bližším zkoumání situace často vyjde najevo, že muž se v rámci svých „mužských“ možností snaží, ale jeho úsilí není zachyceno, protože žena často trvá na jediném, specifickém projevu náklonnosti. Muž ji přitom „po svém“ denně dokazuje, že je mu s ní dobře, že o ni stojí.

Taková neporozumění mohou časem vyvolat na jedné straně frustraci muže, který vyčerpal svůj arsenál možností a stále není oceněn, na straně ženy pak vzrůstá napětí z toho, že se jí nedostává lásky dle jejich představ.

Nedoceněný muž bývá velice snadno řekněme „přístupným“ pro jiné ženy. I nevěra partnera může být důsledkem začarovaného kruhu nevědomého překračování hranic úcty k druhému člověku, který nejsme zatím sami u sebe způsobilí uvidět.

Vždy můžeme po druhém požadovat jen to, čeho jsme sami schopni.

Přecitlivělá žena zahrne vlnou výčitek svého manžela. Předjímá, jak bude zlomený a odzbrojený, jak se bude snažit o situaci přemýšlet až na práh nespavosti. Většinou následuje obrovský příval sebelítosti, pokud náhodou dotyčný muž večer zcela klidně a hlasitě usne.

Sebelítost, na jejímž konci stojí zklamání (všimněte si slova z-klamání, jeho základ tvoří slovo klam a klamán může být jen ten, kdo žije v klamu), je výsledkem aplikace jedinečného a unikátního vlastního světa na prožívání jiného člověka. To je vždy odlišné a je tedy nemožné očekávat od druhého identickou reakci na nastalou situaci.


Potíže v partnerství jsou téměř vždy potížemi, které máme sami se sebou, a prostřednictvím druhého člověka jsou nám pouze zjevovány.

Pokud přijmeme myšlenku, že svět je zrcadlem nás samých, pak to, jak se k nám partner chová, odráží míru naší vlastní sebeúcty.

Měnit můžeme tedy pouze a jen sami sebe. My jsme ti, kterými se zabýváme v rámci terapie. Změna vnitřní pak vždy iniciuje a vyvolá změnu vnější. I pro nás platí zákony akce a reakce.

Výše uvedeným směrem se mnohdy ubírá terapeutická práce. Snaží se zprostředkovat objektivní pohled na situaci, umožňuje nalézt a uvidět vlastní osobité zdroje k jejímu řešení.


Je důležité přijmout fakt, že úskalím musíme procházet skrze, nikoliv se snažit obejít poučení, kterých se nám má dostat.

Cesta k vlastní sebehodnotě se ubírá mnohdy přes skryté či jednoznačné „ne“ z úst těch, kterými chceme být oceňováni, přijímáni a milováni.


Žijeme v éře obrovské transformace lidského vědomí. Doba nás snažně nutí k hledání vlastních cest, mnohdy za cenu samoty a opouštění starých jistot.

Nic, co nestojí na pevném základě, nebude zachováno v nezměněné podobě - každý rok, který přichází, zesiluje tento vliv.

Roky předešlé nám nabízely možnost samostatně a postupně se rozhodnout pro vlastní cestu, nyní je tlak větší a vše se urychluje, nutí nás naučit se přijímat od života nejen to, co považujeme za dobré, ale i zkoušky, nesnáze a krize.

Jak téměř denně poznávám ve své praxi, cest k osobní i partnerské harmonii je mnoho a žádná z nich není lepší ani horší než jiná.

Každý člověk je neopakovatelný. Pro každého z nás je potřebná jiná míra zakoušení, abychom mohli prohlédnout situace, věznící nás na cestě k vyváženému a pokojnému bytí.

Osobní maratón nás všech, aneb nikdy neběžíš sám

Tento rok by se dal přirovnat k velmi náročnému maratónskému závodu. Na jeho startu jsme věděli, že poběžíme více než 42 km dlouhou trať a zrovna nejsme nijak zvlášť trénovaní na vytrvalostní běhy. Drželo nás však svaté nadšení a dostatek sil, podpořených představou, že se to „nějak zvládne“. Byli jsme na začátku…osobni-maraton

V okamžiku, kdy píšu tyto řádky, nám do konce roku zbývá polovina roku. Jsme na trati už poměrně dlouho. Unavení, bolaví, energie ubývá, ale finiš je teprve před námi a my do něj „budeme muset“ dát vše, v lepším případě do něj „chceme“ dát vše… Záleží na tom, jak dalece vědomě tento závod běžíme.

Jak jsem se stala egoistkou a začala žít

«Žít pro sebe» je věta, která mnohého poleká. Takový na sebe zaměřený život, jak každý ví, vede k sobectví, zkaženosti a úpadku mravů. Nakonec se člověk ocitne na šikmé ploše…

Jednoho dne však jsem si musela přiznat, že můj život mi vlastně tak docela nepatří. Že je v něm hrozně moc „musím“ a strašně málo „chci“. Pocit povinnosti tížil mé plány a sny jako kamenná deska a já jsem se dlouho pokoušela umravňovat tím, že mé povinnosti jsou něco jako posvátné texty do ní vytesané.

Až jsem se rozhodla, že toho mám dost! Už mě nebaví měnit svůj život v úložiště odpadu. Nehodlám už jako nějaký ponížený prosebníček stát a vysvětlovat, proč a jak jsem si dovolila postavit svůj zájem nad zájem jiných. Rozhodla jsem se, že je čas začít žít taky pro sebe. Zvolit si radost a ne skřípění zubů a autohypnózu. Žít podle lásky, ne podle požadavků.

Tak začal můj nehorázný asociální rok života pod heslem zdravého egoismu. „Zdravého“, možná spíš „rozumného“, je jistá záchranná výhrada, díky níž lidé okolo ve mně hned nerozpoznali narušitele obvyklého řádu věcí. Spousta lidí je doopravdy přesvědčena, že nejdřív musí přece člověk dostat pořádně zabrat, něco zkusit, obětovat se a když mu po tom všem zbudou síly a zdraví, může si teprve žít sám pro sebe.

Já jsem tak začala žít rovnou.

Sám voják v poli

Zpočátku jsem byla plná obav. Ideologicky jsem si nebyla nijak jistá v kramflecích, jenom jsem se držela ne zcela jasného, ale pevného přesvědčení, že takhle to musí být lepší. Měla jsem pocit, že se vydávám na plavbu kolem světa v nafukovacím člunu. A vůbec jsem si nebyla jistá, že já sama přežiju devátou vlnu „musů“, něčích očekávání a projekcí. Samozřejmě jsem netoužila stát se vyhnancem proto, že sama sobě nalepím štítek „egoistka“, jakkoli rozumná. Věděla jsem ale, že je to jediná cesta ke svobodě.

Můj plán byl pro okolí ztělesněním neslýchané drzosti. Dovolila jsem si opustit hru, v níž je zakázáno podrobit něčí právo na váš vlastní život pochybám. Přestala jsem se omlouvat za svá přání a plány, vysvětlovat a cítit se provinile, že chci být šťastná, mít klid a sama nakládat se svým časem.

Z vestičky do skafandru

Nejprve jsem se rozhodla slavnostně uzavřít kohout, jímž do mého života přitékaly stížnosti, nářky, výčitky, teskné monology a nenávistné tirády. Mám ráda své příbuzné, miluju své kamarádky, vážím si kolegů i starších sousedů. To však neznamená, že jejich mnohahodinové výlevy ve stylu „život je těžký“, „všecko je v háji a já jsem na tom nejhůř“ nebo „představ si, že ten bídák mi nezavolal“ se mají stát součástí mého života. Sundala jsem zkrátka ze svých dveří ceduli „Energetický dárce. Otevřeno 24 hodin denně“. Bylo to vnímáno jako vzpurný akt občanské neposlušnosti. «Tebe nezajímají podrobnosti něčího rodinného života, nemoci, splínu? Nejsi ochotná poslouchat obehranou kamarádčinu desku o jejím (pokolikáté už) zlomeném srdci? Čarodějnice! Na hranici s tebou!!!“

Když jsem jemně ale pevně přerušovala pokusy o poraženecké výlevy slovy: „Myslím, že tohle téma není milé ani mě, ani tobě, raději mi řekni…“, tlouklo mi srdce strachy jako o závod. Čekala jsem záplavu urážek a obvinění z duševní okoralosti. Kupodivu však moje ochota naslouchat něčemu dobrému vedla ke snaze si to dobré vybavit a začít o něm mluvit. Já sama jsem si navíc také odvykla stěžovat si a fňukat. Když člověk odmítá poslouchat nějaké chmurné historky, ztrácí zároveň chuť vyprávět je sám.

No ano, říkám „ne“

Pak přišlo to nejtěžší. Začít používat ono neetické, neslušné a pobuřující „ne“. Obvykle jsem totiž přikývla na jakoukoli více nebo méně uslzenou prosbu. Ostýchavost spolu s obavou, abych někomu neublížila, si se mnou dělaly, co chtěly. Bylo opravdu nepříjemné a trapné měnit obraz, který jsem o sobě v očích okolí vytvořila. Spadla jsem do pasti, kterou jsem si sama nastražila. Ale první rozhodné „ne“ jsem vyslovila. Pak už to šlo jako po másle. Známí byli v takovém šoku, jako bych před jejich očima spolkla živého králíka.

Vždycky jsem měla spoustu zájmů a byla bych je ráda naplnila a uplatnila. Skutečnost byla taková, že svůj volný čas jsem trávila dobrovolně nedobrovolnou činností. Zastupovala jsem zástupce, nahrazovala náhradníky, doprovázela po obchodech čísi příbuzné z Horní Dolní, hlídala jsem děti svých rozmazlených kamarádek, zatímco se marinovaly někde ve spa-salónu, zalévala jsem fíkusy a venčila psy. Z poslíčka se člověk velmi snadno stane otrokem. Já jsem se rozhodla říci této zářivé perspektivě „ne“.

Časem jsem se naučila oddělovat zrno od plev. Poznat, kde jde skutečně o prosbu o pomoc a kde o čistou manipulaci a parazitování. Oprávněné „ne“ se mi stalo ocelovou konstrukcí, která mi nedovolila uhýbat, mumlat a zapomínat sama na sebe.

Všichni jsou svobodní!

Tvrzení «nikdo není nikomu nic dlužen» zní opravdu dobře, v praxi je však obtížně uskutečnitelné. Odmítnout roli věčného dlužníka, povinného ustupovat a vyhovět, nebylo ani tak těžké, jako přestat sama vznášet požadavky a útočit na svobodnou vůli jiných lidí.

V dluhové propasti se ocitly i moje vztahy. Chřadly na vzájemné „já tobě všechno a ty mě nic“. Očekávání a nároky mohou zničit jak lásku, tak přátelství. Tuhle nerovnici jsem vyřešila jako v matematice. Stanovila jsem si podmínky od „nezbytné“ po „dostačující“. Přestala jsem žadonit o almužny pro své ego a tropit vzteklé scény, že můj drahoušek nehraje podle mých not. Jednoho dne jsem se odhodlala vkročit na bitevní pole jako parlamentář. Proseděli jsme celou noc v kuchyni, vypili tři litry kávy, poctivě jsme probrali úplně všechno a ráno jsme podepsali pakt o vzájemném uznání práva být sám sebou. Zkrátka jsme utekli ze zaprášeného jeviště věčného dramatu. Na svobodu. Dnes, jakmile se mi vnucuje pocit křivdy, že se nepostaral, nebyl pozorný, nesplnil mou prosbu i když přece měl, šeptám si jako mantru: „Všichni jsou svobodní!“

Zahřát, nezadusit

Touha po uznání a strach ze zavržení jsou záludné věci. Celý život jsem se obalovala známými a známými známých. Doslova jako ze strachu před zimou jsem se balila do jedné teplé peřiny po druhé. Až jsem najednou cítila, že sotva dýchám. Dusily mě, bránily mi v pohybu, ukolébávaly a uspávaly mě. Ale jak se jich zbavit, když jsou tak příjemné, teploučké a měkké? Rozumný egoista se však nebojí být sociálně obnažený, neschovává se před životem za zády nesčetných polopřátel, známých a příbuzných. A na dotaz: „Kolik máš přátel na Facebooku?“ klidně odpoví: „Dva“. Nebojí se být nejlepším přítelem sám sobě, být sám pro sebe zajímavý, potřebný a inspirující. V podstatě jsme všichni osamělí. Nejhorší však je, nemá-li člověk ani sám sebe.

Můj osobní svět

Přiznávám poctivě, že když jsem zahajovala svůj „egocentrický“ rok, chystala jsem se k hrdé samotě na síti i v realitě. Opovržlivé prskání „egoistka“ jako Geigerův počítač vyznačovalo zónu zamořenou neporozuměním. Vzdalovala jsem se jí čím dál víc. Můj život se chvíli zdál nezabydlený a prostorný. Jenomže příroda nesnáší prázdnotu. Velice brzy zaplnila můj mikrokomos věcmi a lidmi, jimž jsem „nová já“ šla s radostí vstříc.

Času, získaného na úkor nesmyslných povinností a upírských vztahů mi vůbec není líto pro ty, kdo ho skutečně potřebují. A není to žádná dobročinnost. Je to také egoismus. Dělám to především pro sebe, pro svou duši. Mám takové podezření, že rozumný egoista se časem proměňuje v rozumného humanistu. Sama jsem teprve na začátku té proměny, ale jsem na správné cestě.

Veronika Isajevová

Pomocí Bachových esencí vás vybičuji ke změnám ve vašem životě

Nějakou dobu sleduji své klienty, jejich reakce a jejich životy.
Přesně vím, k čemu Bachovky jsou a já vám to řeknu :) Jsou to namíchané kapičky na míru, to jooo. To víme všichni. Pracují parádně s našimi emocemi a pomáhají nám vytáhnout nevyřešené a konečně si zhmotnit to, co jsme tak dlouho sebou táhli, co jsme tak sebou dlouho vláčeli a nechtěli dlouho vidět.
Pomocí Bachových esencí však dostanete impuls a skutečnou touhu s tím něco udělat.

Ano, esence nemění lidi, ale vybičovávají ke změně myšlení a hluboké touze k tomu, něco změnit.

Měla jsem v úterý v poradně klienta, řekla jsem mu, že bohužel zázraky neumím slíbit a ani je nenabízím. Byl rád.
Řekli jsme si jasně a na rovinu, kam až mu mohu s Bachovkama pomoci a kde má pomoc končí. Byl vděčný.
Nyní potřebuje ze svého strachu, obav a vyvést ven, aby se mohl nadechnout.

Zklidní své emoce a strachy, které jej paralizují a poté najde odvahu se tomu svému "démonovi postavit. Až poté začne skutečná práce na sobě samém.
Až se bude cítit připraven, dostane kontakt, kde mu bude nabídnuta kvalifikovaná pomoc.

Abychom se v životě posunuli dál, potřebujeme jít k někomu, kdo né jen ukáže máte problém s matkou a trauma z dětství, ale potřebujete najít "hodináře",

Hodináře, který odklopí zadní víko a vysvětlí vám funkci každého kolečka. Tedy všeho, co se vám v životě odehrává a jakou funkci má kdo na koho. A proč se některé kolečko točí doprava a jiné do leva.
A proč neustále zažíváte to či ono a jaké návaznosti to má na vás a vy na okolí.

Ano, tohle všechno umím ♥

Ano, jsem strážkyně brány a pomáhám Vám najít cestu z propasti. Bránou však musíte projít sami.

Sandra

Velikonoce

VELIKONOČNÍ ZVYKY A VÝZNAM VELIKONOC

Velikonoce odpradávna přinášely skutečné jaro, počátek nového života. Křesťanská tradice jejich svěcením připomínala Kristovo utrpení na kříži a pozdější zmrtvýchvstání. Podle církevní liturgie Velikonocům předchází čtyřicetidenní půst, jehož poslední částí je pašijový týden od Květné do velikonoční neděle.

Historie
Velikonoce se slavily již v době předkřesťanské a zřejmě navazovaly na židovský svátek pesach, který nejprve uctíval památku vysvobození židů z egyptského zajetí a později příchod Mesiáše. Pohanské národy vítaly jaro zahájením zemědělských prací. Způsob výpočtu data velikonoc byl stanoven už v 6. století. Vychází ze zásady, že se slaví po jarní rovnodennosti, v neděli po prvním jarním úplňku. V kalendáři to může být v rozmezí od 22. března do 25. dubna.

Proč je středa škaredáToto označení prý pochází z toho, že se Jidáš na Ježíše škaredil. Podle lidové tradice se proto v tento den nesmí nikdo mračit, jinak by se škaredil ve všechny středy v roce. Někde se také středě říkalo Sazometní nebo Smetná, protože se toho dne vymetaly komíny.

Zelený čtvrtek – kde vzal čtvrtek barvu
Zelený čtvrtek se obvykle vysvětluje na základě zelených bylin, které byly součástí Poslední večeře nebo také podle barvy probouzející se přírody, jelikož velikonoce se slaví v době, kdy se všechno zelená. Chcete-li podle tradice udělat v tento den něco pro své zdraví, snězte něco zeleného – špenát, kopřivy, řeřichu, zelené saláty.

Co se nemělo na Velký pátek
Je to den hlubokého smutku na památku ukřižování Ježíše Krista. Tento den lidé ráno vstávali před východem slunce a omyli se vodou z potoka. Dodržovali přísný půst a nepůjčovali nic ze své domácnosti, protože by tyto věci mohly být očarovány. Nesmělo se hýbat se zemí, proto se nepracovalo na poli ani v sadu, nesmělo se také prát prádlo, protože by ho prý pradleny namáčely do Kristovy krve.

Co se dělalo na Bílou sobotuTento den se uklízelo a bílilo, připravovalo se a chystalo vše na slavné Vzkříšení na boží hod velikonoční. Vařily se obřadní a sváteční pokrmy, pekly se mazance a velikonoční beránci, pletly se pomlázky z vrbového proutí, vázaly se březové metličky a zdobila vajíčka. V mnoha vsích bylo zvykem, že se doma uhasila všechny ohniště, před kostelem vložila hospodyně na hraničku vlastní polínko, a když kněz oheň posvětil, vzala žhavý oharek domů a žehnala jím oheň nový. Skončením Bílé soboty se završil také dlouhotrvající půst.

Jak se slavil Boží hod velikonočníK této neděli patří tradiční velikonoční pokrmy – beránek, mazanec, ale také vejce, chleba a víno, které dřív světily ráno při mši. Kromě symbolického významu měl tento zvyk i praktický podtext – po období dlouhého předvelikonočního půstu by mohl náhlý přechod k tučné stravě přivodit zdravotní potíže. Proto se světily pokrmy, které měly tělo na návrat k běžné stravě pozvolna připravovat a kousek z takto posvěceného jídla dostala v tento den každá návštěva, která vešla do domu.

Proč byl pondělek mrskanýNa velikonoční pondělí chodili dříve dům od domu mládenci za děvčaty a šlehali je pomlázkami spletenými z vrbového proutí, aby byly po celý rok zdravé, veselé a pilné. Mnohde bylo zvykem, že v úterý na oplátku děvčata polévala chlapce vodou, aby byli svěží. Dnes už chodí s pomlázkami většinou jen děti, které za vinšování dostávají nejen malovaná vajíčka, ale i sladkosti.


Velikonoční symbolyVelikonoční vajíčko - Bylo již od nepaměti symbolem života, úrodnosti, plodnosti a vzkříšení. V předkřesťanských dobách bylo někde dokonce dáváno do hrobu k mrtvému. Vejce dodnes patří o Velikonocích mezi samostatné obřadní pokrmy a téměř žádný z velikonočních jídel se bez nich neobejde.

Velikonoční pomlázka Říká se jí mrskačka, šlehačka, na Moravě tatar, březová metlička, prakl. Proč se chodilo šlehat? Aby děvčata byla zdravá, pilná a veselá po celý rok. Předávala se tak svěžest, mladost a zdraví mladého proutku. Hospodář vyšlehal čeládku, aby nebyla líná, ale také se šlehalo na znamení přátelství mezi rodinami.

Vysévání obilí - znamená počátek zemědělských prací. Vysazujeme do misek rychlené jarní květiny např. krokus, hyacint, tulipán, sněženky, petrklíče, obilí, rychlené větve keřů. Aranžujeme ošatky, košíky, jarní kytice a vázy. Převládajícími barvami jsou žlutá, oranžová, zelená a jasně modrá – barvy hřejivé, veselé až jásavé.

Velikonoční beránek - u pohanů byl symbol beránka velmi rozšířený již v předkřesťanské tradici v celé středomořské civilizaci. U Židů ovce symbolizovaly Izraelitu jako člena „Božího stáda“, židovský Bůh je označován za pastýře.

Velikonoční zajíček – symbolizuje v řecké, egyptské a čínské mytologii plynoucí čas a krátkost života. V bibli je zajíc řazen mezi stvoření maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce. Symbolizuje chudé, skromné a pokorné. Dnes je označován za toho, kdo o Velikonocích přináší vajíčka, nejlépe čokoládová. Tento symbol k nám přišel z německých zemí.
Další symboly jsou kříž, oheň, svíce.

JAK SLAVIT VELIKONOČNÍ SVÁTKY
Velikonoce nejsou jen významné křesťanské svátky, ale vnímáme je i jako svátky rodinné. Nastává čas otevřít dveře svých domovů, schází se rodina, zveme si přátele. Velikonoční svátky nejsou příležitostí jen k jarnímu úklidu. Vtiskněte svým domovům velikonoční atmosféru – vyzdobte svůj byt, uvařte něco dobrého a přivítejte koledníky s pomlázkami.

Co na velikonoční menu
Na velikonoční stůl patří klasické velikonoční pečivo tzv. jidášek, a to ve tvaru písmene S nebo dvou či více spletených pramínků symbolizujících provaz, na němž se Jidáš oběsil.

- na Zelený čtvrtek tedy posnídejte jidášek s medem a přes den si dejte zelenou stravu – třeba špenát nebo zelí. zdraví by vám mělo sloužit po celý rok.

- v neděli na Boží hod velikonoční se světí a pojídají klasické velikonoční pokrmy, jako mazanec z kynutého těsta, piškotový beránek, vejce, chléb a víno. Jsou to tradiční pokrmy a poměrně chudá strava, která má své důvody – po čtyřicetidenním půstu končícím Bílou sobotou se upřednostňovaly pokrmy, které byly jakýmsi přechodem k běžné stravě.

- O Velikonočním pondělí se již hoduje bez zábran. Na stole se objeví různé druhy masa – beránek, kůzle nebo drůbež. K slavnostnímu pondělnímu stolu neodmyslitelně patří velikonoční nádivka nebo velikonoční sekaná, do níž se v některých krajích přidávají nasekané mladé výhonky kopřiv.

Jak upravit velikonoční stůl
Na velikonoční stůl je vhodný modrotisk nebo kanafas. Modrotisk se v dnešní době používá v různých moderních modifikacích. Také kanafas neprostíráme dnes jenom v podobě modrobílých nebo červenobílých kostiček, ale i v široké škále barev a velikostí odvozené ze základního vzoru. Velikonočnímu stolu sluší i jednobarevné lněné ubrusy a prostírání, na nichž se krásně vyjímají kraslice, beránci, zajíčci, mazance a keramické dekorace.

Jak přivítat koledníky
Na českých a moravských vesnicích se velikonoční zvyky stále udržují. Ženy a dívky oblékají místní nádherně vyšívané kroje a také chasníci nosí typické tradiční oblečení. A aby byla děvčata zdravá, veselá a pilná po celý rok, vyšlehají je rodinní příslušníci i sousedé mužského pohlaví. Předávala se tak svěžest, mladost a zdraví mladého proutku a aby prý děvčata neuschla.

Zdobení vajíček
Ve spojení s lidovou tradicí vznikl zvyk zdobení vajíček doprovázený řadou obřadů a pověr. Vejce je symbolem životní síly, narození, nesmrtelnosti, návratu jara a skořápka má symbolizovat pocit bezpečí. Vajíčko něco skrývá, je jakoby uzamčeno a je v něm ukryt život. Je tady zřetelné symbolické spojení se zmrtvýchvstáním Ježíše a s křesťanskými Velikonocemi.Při zdobení vajíček se za dlouhá léta vyzkoušelo mnoho technik. Od obyčejného barvení až po složité děrování skořápek. Zdobit se dá malováním, voskování, nalepováním slámy, vyškrabováním barvy, glavírováním, odrátkováním, oplétáním vlnou až po obyčejné nalepení samolepek.
V dřívějších dobách, kdy nebylo chemických barev se barvilo třeba slupkami s cibule (okrová barva), šafránem (žlutá), odvarem ze slupek červené cibule a octa, červeného zelí nebo šťávy z červené řepy ( červená), šťávou z borůvek (fialová), tekutinou ze špenátu (zelená), odvarem z dubové kůry (hnědá), odvarem z olšové kůry nebo sazí (tmavě zelená až černá).

Proč se říká – Zvony odletěly do ŘímaKdyž se blížily Velikonoce, zmizela z oltářů krajková roucha, zmizely květy a všechna výzdoba chrámu. V tom postním čase zmizely i zvonky od oltáře a sakristie, srdce velikých zvonů byla podvázána a jejich zvuk nahrazen dřevěnými klapačkami. Říkalo se, že zvony odletěly do Říma. Na Velký pátek po Křížové cestě a dlouhých bohoslužbách se, jak bývalo zvykem, procházelo ulicemi města a dutým zvukem klapaček ohlašovalo Kristovo ukřižování. Zvony odlétaly do Říma, jen na na pár dní postu, aby se v oslavě vzkříšení vracely a zněly tím slavnostněji.

O původu pořekadla vypráví tato pověst:
Kdysi v dávných dobách žil v jednom nevelkém království starý moudrý král. Měl dva syny, dvojčata. Protože už cítil, že se blíží konec jeho života, chtěl ještě před svou smrtí uspořádat, jak to bude s jeho královstvím, až umře. Bylo třeba, aby vybral jednoho ze svých synů a předal mu vládu. Protože měl ale oba stejně rád a protože se navíc oba narodili v ten samý den, nemohl se rozhodnout, komu z nich královskou korunu svěří. Měl strach, aby se po jeho smrti nezačali mezi sebou přít, proč jeden dostal a druhý ne. A protože byl opravdu moudrý, rozhodl se, že kralování předá oběma. Zemi rozdělil na dva stejné díly, na severní a na jižní, a každému ze synů svěřil jeden. Brzy na to v pokoji zemřel. Každý se ujal vlády po svém. Bratr, který dostal severní část země, se brzy stal slavným králem. Nejprve se pustil do velkého zvelebování svého království. Pustil se do velikého stavění, staré domy nechal zbořit a postavil nové, zakládal nová města, nové vesnice a snažil se udělat vše, jak si myslel, že se to bude lidem líbit. Pak se rozhodl, že pro svou zemi získá nová území, a tak zřídil vojsko, které snadno přemohlo okolní vládce a vzalo si jejich zem. Všichni lidé v království sice museli pořád pracovat, protože král, aby neztráceli čas, zakázal jakoukoli radost a zábavu. Nikdo však netrpěl hladem a všichni se měli dobře. Proto není divu, že vždy, když král zavítal mezi své poddané, všichni před ním padali na kolena a děkovali mu. Měl z toho vždy velkou radost a později to dokonce nechal vyhlásit jako povinnost, aby náhodou někoho nenapadlo na to zapomenout. Ne všem se to však líbilo, protože ne každému se chtělo stěhovat ze staré chalupy, ne každému se chtělo opustit všechny obyčejné radosti a ne každému se chtělo jít do války. Jenže král se jich na to neptal a protestovat nahlas dovoleno nebylo. Pokud to někdo přeci jen zkusil a doneslo se to králi, musel se takový člověk i s celou svou rodinou do měsíce vystěhovat. Postupem času se toho raději nikdo ani neodvažoval. A tak byl v zemi pořádek. V jižním království to bylo jiné. Tamější král se také snažil království zvelebit, jak mu síly stačily, také stavěl a opravoval, ale všechno to šlo mnohem pomaleji než u jeho bratra na severu. Se svými poddanými se totiž o všem radil, ptal se jich, jak se jim to či ono líbí nebo zase nelíbí, takže někdy dlouho trvalo než se na něčem dohodli. Když někdo něco opravdu nechtěl, tak ho k ničemu nenutil. A mohlo se i protestovat a nikdo se kvůli tomu stěhovat nemusel. Lidé samozřejmě pracovali, bez práce to nejde, ale radost zakázaná nebyla a lidé si mohli aspoň na jeden den vždy odpočinout. Království se nijak nezvětšovalo, protože král viděl, že se do války nikomu nechce. A tak se stalo, že tento z královských bratří se nikdy nestal slavným králem, jeho země nikdy nebyla tak bohatá, vždycky tam bylo trošku nějakého toho nepořádku, ale lidé mu přesto děkovali, i když se to nikdy žádným královským zákonem nestalo. I stalo se, že oba královští bratři zemřeli ve stejný den, tak jako se ve stejný den před mnoha lety narodili. A oba také spolu přišli před Boží soud. Bůh, když před něj předstoupili, se jich zeptal, kdo z nich si myslí, že na něj v nebi čeká větší odměna. Slavnější z bratří hned sebejistě odpověděl, že podle zásluh to musí být dozajista on. Bůh se usmál a ukázal jim dva zvony. První z nich byl veliký, mocný a celý nazdobený. Druhý byl malý a obyčejný. Bůh pak řekl slavnému králi: „Tak si vyber jeden ze zvonů, který si myslíš, že tě představuje.“ On neváhal ani chvilku a vybral si velký, krásný zvon. Na druhého bratra zbyl ten malý a obyčejný. Potom Bůh pokračoval: „Teď své zvony rozhoupejte. Ten, jehož zvon bude lépe znít, smí vejít do nebe jako první a bude mít větší odměnu.“ A tak oba bratři své zvony rozhoupali. Malý zvon se brzy rozezvučel krásným a jasným tónem. Velký však ze sebe nevydal ani hlásku. A tak slavný král houpal, houpal, ale stále nic. Když už byl z toho celý vyčerpaný, obrátil se na Pána Boha: „Cos mi to dal za zvon? Vždyť ani hlasu nevydá?“ začal si stěžovat. Bůh se jen posmutněle usmál a odpověděl: „Sám sis ho vybral a vybral sis dobře.Jaký život, takový zvon. Cosi důležitého tomu tvému zvonu chybí. Běž se do něj podívat a snad pochopíš.“ Král šel a podíval se dovnitř zvonu a velmi se ulekl. Ve zvonu chybělo srdce. A bez srdce ani sebekrásnější a sebevětší zvon nemůže nikdy znít. V tu chvíli král pochopil.

ŘÍKADLA A KOLEDY
Hody, hody, doprovody
Hody, hody, doprovody, dejte vejce malovaný, nedáte-li malovaný dejte aspoň bílý, slepička vám snese jiný. Za kamny v koutku na vrbovým proutku.
Proutek se ohýbá vajíčko kolíbá proutek se zláme, slepička z něj spadne.
Vajíčko se odkoulí, do strejčkovy stodoly, vajíčko křáp, slepička kdák, panímámo, máte mi ho dát.

Upletl jsem pomlázku
Upletl jsem pomlázku, je hezčí než z obrázku všechny holky které znám, navštívím a vymrskám než mi dají vajíčko vyplatím je maličko

Panímámo zlatičkáPanímámo zlatičká darujte nám vajíčka, nedáte-li vajíčka uteče vám slepička do horního rybníčka a z rybníčka do loužek kdo jí odtud pomůže?

Hody, hody doprovody
Hody, hody doprovody, já jsem malý zajíček, utíkal jsem podle vody nesl košík vajíček. Potkala mě koroptvička, chtěla jedno červené, že mi dá lán jetelíčka a já říkal ne, ne, ne.
Na remízku mezi poli mám já strýčka králíčka, tomu nosím každým rokem malovaná vajíčka

- čerpáno z internetu

Příběh z poradny: Jaruška

Pomohla jste mi překonat velmi těžké období, místy je sice stále zataženo ale někdy neuškodí zavřít se do sebe a snažit se číst- ne vše je jen tak jak se člověk cítí.
Opravdu jsem nevěřila že kapičky tolik věcí změní a ovlivní. Maminka bojovala devět let s rakovinou a 7.února svůj boj prohrála, už v prosinci jsme věděli co se nezadržitelně blíží. Troufám si tvrdit, že jen díky esencím nastal zlom kdy jsem byla schopná být mamince na blízku a své prožívání zvládnout, abych jí dala co nejvíce radosti a potěšení z pohledu na nás a našeho společně stráveného času. Zoloft jsem vysadila a i velmi těžké obdob,í kdy jsem se bála jak budu oporou dceři, když sama nebudu schopná vše zpracovat, proběhlo až neuvěřitelně hladce, semknutě a intuitivně, zvládla jsem bolest nás obou, ničím jí nepoutala a i když tu stále je a připomíná se, je to jen krásné vzpomínání a vyplavení emocí. Za tu dobu co jsem měla kapičky se změnilo mnohem víc- máme hotové testy na genetice, čekáme na výsledky a oběma maličkým andílkům děkuji- mělo to tak být a dnes už vím proč. Vím že někde čeká dušička, která si nás vybrala a čeká až jí dovolíme zůstat. Našla jsem si práci kde bych se mohla stát zástupnou vedoucí a dostat kancelářskou práci- ano nebaví mě, ale budu mít při ní volnější ruce na to kam bych chtěla zkusit popojít. Zjistila jsem si informace ve dvou kouzelných krámcích jak začít když si chci být sama svou paní a dávat. Postupně sepisuji, čekám na vhodné místo a čas- jsem si totiž jistá že všechno přijde tak jak má a v krocích které jsou už dány, jen je třeba si jich všimnout a věřit že tu nejsou náhodou, vše co přijde je tu buď pro to abychom to zvládli, nebo pro to abychom se poučili a využili získanou zkušenost. Pomohla jste a já Vám za to děkuji. A jsem si jistá že se to dobro někde odrazí a vrátí se.

Příběh z poradny: Míša

RECENZE BACHOVÝCH ESENCÍ ♥
**tento příběh je velmi intimní, ale i přesto Míša šla se svou pravdou ven, aby pomohla i Vám ♥
Hezký sobotní večer, Sandři.
Podávám hlášení o průběhu mého "stavu" při kapání směsi :)
Asi po 4 dnech jsem cítila jakoby vnitřní chaos.
Poté mi do cesty přicházela různá zajímavá videa a informace odpovídající na mé vnitřní otázky.
Postupně mi vše dávalo smysl. Uskutečnil se i rozhovor s Pjerem La še´zem..
Pak jsem pochopila jednu zásadní věc, došla k uvědomění a od té doby se cítím jako bych se vznášela, vnitřně totálně klidná. Už 3 dny jsem se nedostala do situace, která by ve mě vyvolala křik. Nebo spíše, situace jsou pořád stejné, ale já zůstávám klidná.

Nevím, jestli si vzpomínáš, jak jsem ti psala o zneužití a o tom, jak se plácám a nevím co uvnitř mě mě nutí k tomu jendat tak agresivně a vztekle....

Stále jsem se zaměřovala na to zneužití, hledala, jak to přijmout. Já už to dávno přijala, odpustila, srovnala... ale stále jsem měla pocit, že něco není vyřešeno...
Pak mi došlo, že mě neranil ani tak ten zážitek samotný, který se mi přihodil. Ani rozvod rodičů. Ale vůbec jsem si neuvědomovala, možná nechtěla si uvědomit, že mě chyběla maminka. Já si nevybavím od mala až do 11 let přítomnost maminky, její obejmutí, oporu, ochranu... Prostě tam není.
Chyběla mi bezpodmínečná láska, proto jsem cítila tu prázdnotu, kterou jsem neuměla specifikovat.
Proto jsem jako malá stále krvácela z nosu, protože jsem tím vyjadřovala podvědomě, že potřebuji pozornost, máminu pozornost. Krvácela jsem tak často a hodně, že jsem musela být i hospitalizovaná, protože jsem ztratila vědomí....
Hlídala mě starší sestra. Vodila mne do školky, ze školky, pak mne hlídala do večera. Proto si maminku vůbec nevybavím... Možná s námi byla, o víkendech, ale já si to nepamatuji, nepamatuji si to proto, že jsem necítila její energii, její lásku. Ne tak často. Nebo nevím, proč v mých vzpomínkách není. VYbavuji si spíše chvíle, kdy jsem měla obrovský strach a toužila po její přítomnosti...ale ona tam nebyla...

A došla jsem k tomu, že právě proto se mi narodila dcera, ona mi tím neustálým voláním po pozornosti zrcadlí to moje malé vnitřní dítě, které touží po mateřské lásce. Po té bezpodmínečné lásce. Převládá u mne mužská energie.
Chci být zpět ženou, tou bohyní. Nevím jak, jediné co vím,že Mišce dávám lásku, přijetí, kterého mě se nedostalo a nebudu se k ní chovat tak, jak jsem zažívala já. Vím, že tohle je první krok na mé cestě k ženskosti. S maminkou mám hezký vztah. Necítím k ní sebemenší zlobu, výčitky nebo něco podobného. Miluji ji.
I vím, že jsem si tyto situace sama vybrala, zřejmě abych se naučila bezpodmínečné lásce...<3

Budu kapat dále, uvidíme kam mě to zavede.

Děkuji Míša

Potíže se zhoršily, vysadila jsem Bachovky

Většinou takto začínají emaily těch, kteří si radostně přišly pro Bachovy esence a těší se na změnu. U předávání lahvičky vždy zdůrazňuji, že reakce mohou být i nepříjemné a že rozhodně nedopororučuji esence vysadit.

Nepříjemnou reakcí mám na mysli, že se stav přechodně zhorší.

Ano, může se stát, že se stav zhorší. Jste v úleku a úžasu? Já jsem za tyto reakce ze svého pohledu terapeuta ráda.

21.12 . Zimní slunovrat, ale také keltský svátek Alban Arthuan

Zimní slunovrat nastává, když Slunce vstoupí do Kozoroha a to je 21. prosince, kdy je nejdelší noc a nejkratší den roku. Od tohoto dne se dny začnou tiše prodlužovat. V tento den pak východ i západ slunce dosahují nejjižnějšího bodu na horizontu a po tomto datu se východy a západy slunce posunují stále severněji. Ohnivá sluneční síla se tu zdánlivě vytrácí; vzápětí však opět s prodlužujícím se dnem mohutní a nabírá sílu. Proto je slunovrat svátkem smrti a následného znovuzrození.

Název pro zimní slunovrat - Alban Arthuan (tedy „Artušovo světlo") - název již napovídá, jaké věci nastanou. Dle legendy byl Artuš spravedlivý a moudrý král, který vznikl vůlí sil, jenž nepocházejí z našeho světa. Lid oslavuje tuto dobrou zprávu. Žehná obilí, stromům a dobytku. V době největší temnoty a chladu vlévá znovuzrozené slunce do našich srdcí novou naději, že opět přijde teplo a světlo. První sluneční paprsky pronikají temnotou a chystají se oplodnit semena ležící pod příkrovem zimy. Dny se pomalu prodlužují.

Oslavy zimního slunovratu se datují od let kolem roku 3800 př. n. l. Byl slaven Římany, Angličany, Egypťany, starověkými germánskými a keltskými kmeny, ale styl a podstata jejich oslav byl velmi rozmanitý. Zimní slunovrat splývá s přijatými křesťanskými vánočními svátky. Vánoce byly jedny z pohyblivých svátků, slavily se v mnoha různých termínech během roku. Ve 14. století vybral papež Julius 25. prosinec, který se shodoval právě s pohanskými rituály zimního slunovratu. Záměr byl jasný - nahradit pohanské oslavy křesťanskou symbolikou.


Podle legend víme, že Keltové považovali zimní slunovrat za den, kdy se narodil, nebo spíše znovuzrodil, sluneční bůh Belen, syn Bohyně a jeleního boha Cernunna. Zimní slunovrat byl den naděje, neboť slunce začalo posilovat svou moc a dávalo tak příslib nového života. Ovšem nejen Keltové, ale i další kultury považují 21. prosinec za den narození svého buď slunečního, nebo jiného vysoce postaveného boha. A vlastně i křesťanské Vánoce nejsou ničím jiným než oslavou narození Ježíše Krista, který tak symbolicky přináší nové světlo do nejhlubší tmy.

Tento svátek přežil až do současnosti, jenže dnes mu říkáme vánoce. Je to okamžik nejkratšího dne a nejdelší noci v roce. Je to, ale zároveň doba obratu od tmy ke světlu. Až dosud se dny krátily a slunce sláblo, od nynějška bude sílit a nabírat na intenzitě.

Tradice a rituály jsou nedílnou součástí lidské společnosti od jejího prvopočátku. Není pochyb o tom, že člověk je tvor duchovně založený a všechny tradice a rituály byly vyjádřením těsného sepětí člověka s přírodou a jejími zákonitostmi.

Způsoby oslav tohoto svátku byly různé a některé z nich se dokonce zachovaly dodnes.

Nejprve se začíná fyzickou a rituální očistou obydlí. Prastarým zvykem je vykuřování obydlí vonnými látkami (kadidlo, levandule), kladení bylin na podlahu, pod slamníky a zavěšování jmelí. Úklid je v tomto období chápán jako rituál umožňující opuštění starého a vytvoření prostoru pro nové. Obydlí se tradičně zdobí červenou, zelenou, bílou a zlatou barvou, cesmínou, břečťanem a větvičkami z jehličnanů. Je to vhodná doba pro věštění…

Nepřipomíná Vám něco tohle: pro předvánoční čas je typické slovo MUSÍM. Musím koupit dárky, musím vyprat koberec, musím umýt okna, musím vyměnit povlečení, musím upéct minimálně deset druhů cukroví, musím jít na hřbitov a tak dále a tak dále. To nesmyslné množství úkolů, které si na sebe pravidelně pečlivé hospodyňky nakládají, se jednak nedá zvládnout ve zdraví a hlavně odpoutává pozornost od toho, že zimní slunovrat by měl být svátkem, kdy bychom se měli kromě očisty našeho obydlí věnovat především očistě duše a těla, abychom se tak připravili na nový právě přicházející životní cyklus.



Tak i křesťanská tradice vánočního stromku má své původy z pohanských oslav. V mnoha částech staré pohanské Evropy bylo zvykem, že rodiny přinesly domů na počest bohů živý strom a s ním i jeho elementární bytost – ducha, aby se ohřál. Na stromě byly zavěšeny zvonky tak, aby bytost mohla o sobě dát vědět. Jídlo a dárky byly zavěšeny na větvích pro duchy. Pěticípá hvězda, pentagram, symbol pěti elementů, byl umístěn na špičce stromu.

Stejně jako u většiny keltských svátků se zapaloval oheň.


velikost tohoto polena je spíše ilustrační... tohle by 12 dní jistě nehořelo

Nejdůležitějším bylo pálení ohňů, které měly na základě podobnostní magie posílit světlo "nového" slunce. V dnešní době můžeme tuto tradici stále ještě objevit v některých zemích, kde ji nazývají pálení vánočního polena.

Vánoce se slavily a dodnes někde slaví pálením vánočního polena.

Pro poleno se vypravovali vyvolení mladíci, kteří vybraný strom, nejčastěji dub, nejprve uctili obětinami, vysvětlili mu, že ho musí porazit a celkově s ním zacházeli jako s živou bytostí. Když strom porazili, nařezali ho na velká polena, která se slavnostně nesla do domů. Zde byla uctivě přivítána celou rodinou.

Nesmělo jít o poleno koupené. Bylo s velkou slávou doneseno do domu. O štědrém dnu jej hospodář položil do ohniště.

Hospodyně potom jeden konec polena pomazala medem, posypala moukou a polila pivem nebo medovinou a druhý konec byl slavnostně zapálen pomocí třísek z loňského polena.
Jinde oheň zapaloval majitel domu a každá rodina měla svůj. Jako první se zapalovalo polínko uschované z minulého roku. Muselo se však jednat o polínko ze stromu, které buďto vyrostlo na zahradě majitele nebo jej dostal darem. Polínko muselo však projít značným rituálem a bylo nazdobeno a pokropeno pár kapkami piva.

V jiných krajích se poleno zdobilo borovými větvičkami se šiškami. Mezi větvičky se mohla přidat i přáníčka do nového roku, napsaná na proužcích papíru. Poleno se pak na začátku Vánoc na oslavu Cesmínového a Dubového krále se zpěvem zapálilo. V některých rodinách jej zapalovaly mladé dívky třískami z loňského polena. Jinde měla tuto čest matka.

Uhlíky a popel z těch polen byl potom přimíchán do krmiva pro dobytek a do jarního osiva, část byla uschována jako amulety a zbytek rozprášen po polích a zahradách, také se přidával do vody zvířatům. Zbytek polena a popel mohly být uschovány, aby po celý rok chránily domov před bleskem, ohni a zlými silami, ďáblem. Výběr druhu dřeva, způsobu jeho zapálení a doby hoření byl hotovým rituálem, který se kraj od kraje lišil.

Tento sváteční oheň měl vydržet hořet 12 dnů a měl zajistit tak ochranu celému domu, poté byl slavnostně uhašen. Hospodář měl na starosti, aby poleno hořelo po celou dobu svátků.

Velká ohniště byla časem nahrazena menšími krby a kamny. Velké poleno se vyměnilo za polínko, ozdobené svíčkami a větvičkami, umístěné doprostřed stolu jako vánoční dekorace…

Nepřipomíná Vám něco tento obrázek….?




Dvanáct nocí od slunovratu je zakázána těžká práce, neuskutečňují se obchody ani se neválčí. Jsou to svátky klidu a míru. Veškeré tradice přitom zdůrazňují nutnost očistit tělo i ducha a připravit se na nadcházející nový rok.



V tomto svátku se také pečou perníkové chaloupky, které mají připomínat Vaše obydlí a potom se o ni rozdělit se všemi, kdo žijí s vámi pod jednou střechou.

Slavnostní večeři by měl předcházet celodenní půst. Oproti jiným dnům se výrazně mění jídelníček - víc se upřednostňují lehká jídla, spíš zeleninová, bez přemíry soli, cukru nebo tuku. Maso se podává rybí nebo drůbeží a dávky se spíše snižují. Tradičními jídly jsou ořechy, jedlé kaštany, sušené ovoce, jablka, cukroví, koláčky, perník a zázvor. Tradičně se popíjí pivo, červené víno, ibiškový čaj, jablečný punč a míchané nápoje z vína na způsob střiků...




Dále se v tento čas peklo několik druhů koláčů. První byl určen pro rituální účely - pověsil se mladému bílému býčkovi na roh a poléval se pivem tak dlouho, dokud býk koláč neshodil. Pokud dopadl před něj, bylo to dobré znamení a předzvěst velké sklizně. V jiných krajích se pekly koláče tak, aby připomínaly slunce. Jeden velký koláč se potom rozdělil mezi celou rodinu, což mělo zajistit, že všichni zůstanou pohromadě a budou zdraví.



Další tradicí bylo věštění budoucnosti například z rozkrojených jablek nebo ořechů, což se opět zachovalo až do dnešní doby. Zdravý a nepoškozený plod znamenal stěstí a prosperitu, červivý nebo jinak poškozený pak nemoc nebo neštěstí.



Domy se zdobily cesmínou, jmelím a břečťanem a stálezelenými jehličnatými větvemi na připomínku znovu se obnovující životní síly..

Během těchto slavností vystupovali maskovaní jelení tanečníci. Tanečními kroky vydupávali a vybubnovávali poselství pro Bohyni a Cernunna. Po celých dvanáct "kouřových nocí" se dům vykuřoval vonnými bylinami, které přinášely blaho - pelyněk, jalovec, tomkovice, jedlová smola.

A samozřejmě si předávali dárky, snad jako připomínku velkého daru Bohyně v podobě narození slunečního boha, nebo jen tak pro radost, aby prosvětlili tento temný čas.

Svatý Mikuláš

O SV. MIKULÁŠI PRO DĚTI:
Před mnoha lety, velmi daleko na Východě, se jedněm bohatým rodičům narodil syn Mikuláš.
Mikulášovo narození

Bylo to více než před 1700 lety a to město se jmenovalo Patara. Mikulášovi rodiče byli křesťané, a tak také svého syna vychovávali ve víře v Boha. Ještě když byl Mikuláš velmi mladý, jeho rodiče zemřeli, a on zdědil mnoho majetku. Z něho pak štědře rozdával chudým, nemocným a všem, kdo se ocitli v nouzi. Dělal to ale tajně, protože nechtěl, aby ho za to lidé chválili. Důležité bylo, že to ví Bůh.
Jednoho dne se dozvěděl, že jeden ze sousedů je ve velké nouzi a nemá peníze na věno pro své tři dcery. Znamenalo to, že o ně nebude mít zájem žádný ženich. Mikuláš se také dozvěděl, že otec chce, aby dívky vydělávaly peníze velmi špatným způsobem, proto se rozhodl pomoci. V noci přišel k domu svého souseda a do otevřeného okna vhodil hroudu zlata. Totéž se opakovalo další noc.
Mikuláš hází hroudu zlata

Otec i jeho dcery byli velmi šťastní. Zároveň byli také zvědavi, kdo je ten štědrý dárce. A tak když se totéž opakovalo i potřetí, vyběhl otec do tmy za utíkajícím Mikulášem a nakonec ho i dohonil. Ten ho ale velmi prosil, aby to vše uchoval jako tajemství.

Mikuláš se také vydal na cestu do Svaté země – tedy do míst, kde žil Ježíš a odkud pocházeli jeho první učedníci. Cestou zpět se zastavil ve městě Myra, kde zrovna v té době volili nového biskupa. Nakonec se jím stal právě Mikuláš, i když se tomu velmi bránil. Přestože se nyní stal velmi váženým člověkem v očích ostatních lidí, zůstal Mikuláš stále stejný – miloval Boha i lidi, každého přijímal a pomáhal chudým.
Nedlouho poté, co byl zvolen biskupem, začalo velké pronásledování křesťanů. Také Mikuláš byl vězněn a nakonec i vyhnán. Až když se císařem stal Konstantin, mohl se zase vrátit a dále vykonával svůj biskupský úřad. I nadále se staral o lidi v nouzi. Říká se také, že v noci obcházel domy chudých rodin a nechával za oknem vždy něco dobrého pro děti.
Mikuláš naděluje dětem


Biskup Mikuláš zemřel velmi starý, bylo mu asi 90 let, a protože během svého života vykonal mnoho dobrých věcí a dokonce skrze něj Bůh udělal i několik zázraků, začali ho lidé uctívat jako svatého.
Označení "SVATÝ" ukazuje na jeho dobře prožitý život, naplněný dobrem. Neznamená to, že by svatý za svého života stále přebýval v kostele, ale že prožil dobře svůj život, usiloval konat druhým dobro, a i když byl hříšný, litoval svých nedobrých skutků a odstraňoval pravidelně zlo ze svého srdce. Sv. Mikuláš je nám všem vzorem v konání dobrých skutků, měl dobré/milé srdce - k druhým byl milosrdný.

A pro děti tady mám písničku:: Písnička o svatém Mikuláši
od Ztracené kapely (Album 5, Nastavte uši)

zdroj: deti.vira.cz
-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Svatý Mikuláš - legenda
A máme tu čas mikulášské nadílky. Koná se vždy 5. prosince večer - v předvečer svátku svatého Mikuláše. Dnes u nás již malé děti ví, kdo to byl a je Mikuláš. Jen občas v některých časopisech se objevuje jako Mikuláš človíček v červeném oblečku nápadně podobný Santa Clausovi. Ty naše děti to nemají lehké s těmi vánočními postavičkami..Pravý Mikuláš je biskup - bíle oděný, jehož oblečení je zdobené zlatým lemováním a křížem, s vysoukou čepicí, zlatou berlou a neodmyslitelným košíkem dobrot.


Legenda
Mikuláš je nejuctívanějším světcem i ve východních církvích hned za Pannou Marií. U Mikuláše je upřednostňováno jeho dobré srdce a milosrdenctví.

Mikuláš, někdy nazývaný jako Mikuláš z Myry - je postavou mnoha legend, avšak v historických dokladech toho o jeho životě najdeme jen velmi málo.

Narodil se pravděpodobně kolem roku 280-286 jako syn bohatého, ale lakomého křesťana.v Pataře (dnes jižní Turecko) Mikuláš záhy osiřel a svůj majetek rozdal chudým. Poté se odebral do Palestiny, odtud se na cestě zpět stavil v Myře, aby se pomodlil. V té době tam zemřel biskup a díky tomu, že neměl žádných možných nástupců, vymysleli v Myře, že první, kdo za jitra vstoupí do kostela, stane se biskupem. Mikuláš byl tím prvním příchozím a tak se stal biskupem (rok 300). Nezapomínal ve svém úřadě na chudé a nemocné, založil školy a sirotčince. O examenu navštěvoval své školy. Examen se konal v sobotu, děti se shromáždily před představeným školy a ten četl pochvaly a přečiny dětí, pak se zkoušelo a nevědomost trestali pomocníci metlou. Z nich se pak vytvořili čerti.


Svatý MikulášBrzy po nástupu Mikuláše na biskupský stolec přišla pohroma v podobě protikřesťanského tažení, kdy byl i Mikuláš uvězněn a hrubě trestán. Díky povolení křesťanské víry Konstantinem roku 313 byl osvobozen a vrátil se do úřadu biskupa. Ještě se zúčastnil Nicejského koncilu roku 325, vykonal cestu do Říma a vrátil se do Myry. Zde skonal 6. prosince, neznámo přesně kterého roku - 345 - 350. Jeho ostatky byly koncem 11. století přeneseny do Bari v Apulii, kde se slaví svátek Mikuláše na den přenesení jeho ostatků- 8. května. V předvečer svátku se koná historický mnohobarevný průvod za účasti celého města a v den jeho svátku velká hostina.

Legendy o Mikulášovi
- v Pataře žil chudý šlechtic se třemi dcerami, které musely pracovat v nevěstinci, protože byli chudí. Mikuláš hodil po tři večery do okna toho šlechtice po měšci peněz, aby mohl vykoupit dívky.

- Mikuláš kradl otci peníze a kladl je na práh nebo za okno potřebným - odtud zvyk punčochy za oknem

- v tamní době se při neplacení dluhu unášely děti a prodávaly na ovčím trhu. Když nějaké dítě odvlekli, Mikuláš tajně dávál za okno postižených lidí peníze na splacení dluhu aby bylo dítě zachráněno

- poslouchal, jak vězněné dítě pláče a spouštěl mu dolů dárek - odtud zvyk, že Mikulášovi pomocníci poslouchají komínem

- mokrý Mikuláš - podle legendy zachránil na rozbouřeném moři potápějící se loď a námořníky a když vystoupil z vody byl -jak jinak- mokrý a crčela z něj voda, proto vznikl kult mokrého Mikuláše a proto byl Mikuláš zvolen jako ochránce námořníků, lodníků

- zachránil tři žáky před zlým hostinským, který je chtěl usmrtit a naložit do soli.

Uctívání Mikuláše
Balkán bylo první místo, kde byl Mikuláš uctíván jako světec, později bylo jeho uctívání rozšířeno mezi národy východní Evropy jež později uznávali pravoslaví - např. pro Rusko je jedním z nejdůležitějších světců i zemským patronem. Díky normanským námořníkům se během 10. a 11, století jeho kult šířil i k nám. Brzy jej uctívali ve Francii a ve 12 století jej přijali v Německu. Zvyk návštěv a obdarovávání dětí vzniká díky císařovně Theofaně (řecká manželka císaře Otyll) v 10. století v Porýní. U nás se jeho kult rozšiřuje až ve 13. století.


Biskupské hry
Obyčej návštěv Mikuláše a obdarovávání vznikl z obyčeje "biskupské hry" Byla to hra Provozovaná na klášterních školách.Jedne ze studentů se jeden den v roce na Mikuláše převékli za biskupa či opata a vládl celé škole celý den. Zpočátku se hra konala 289. prosince, později se přesunula na svátek Mikuláše.


Svatý Mikuláš Patronem
Mikuláš je patronem dětí, zajatců, dobrých svateb, poutníků a cestujících, obchodníků, právníků, vorařů, mlynářů, lékárníků, soudců, pekařů, sládků, knihařů, dělníků v kamenolomech, hasičů, svíčkařů, zajatců, ale i patron Ruska a Lotrinska, ale i měst jako Amsterdam, Bari, Barranwuilla.

Svátek Mikuláše byl dnem uzavírání obchodních smluv, neboť byl Mikuláš spojován s majetkem a vírou.


Obrazy
Na obrazech je Mikuláš zobrazován jako muž středního věku, štíhlý, v bílém biskupském rouchu s vysokou čepicí - mitrou, odznakem vysokého postavení v církvi, a pastýřskou berlou - odznakem pastýřské hole - pastýři pasou ovce a Mikuláš je jako pastýř svého lidu. Na tváři mívá dlouhý bílý vous - na východě je malován jako holohlavý.
Jeho atributy jsou tři zlaté koule na knize (pověst o chudém šlechtici a 3 dcerách), nebo tři mince, pruty, pytlíky, chleby (socha ve štrasburském chrámě), kameny a jablka, jindy za ním stojí sud se třemi mladíky (legenda o zachráněných hoších z rukou hostinského), nebo s kotvou (legenda o mokrém Mikulášovi).

Svatý mikuláš - nadílka
Kdepak se nám vzala mikulášská nadílka, jež se koná v předvečer svátku Svatého Mikuláše? Svatý Mikuláš prý kladl na prahy chudých a nemocných zlatá jablka po své smrti. Později dávaly děti na okno ponožky, pak punčochy a ráno nalézaly dárky od Mikuláše.

S Mikulášem v naší době chodí čerti (symbol zla) a anděl (symbol dobra).

Mikulášské obchůzky u nás
Doklady o maškarních průvodech na Mikuláše sahají až do středověku (14. stol.). Takto pojaté mikulášské obchůzky - ve formě maškar - se u nás dochovaly až do 19. století. Byli to mládenci převlečení za vojáky, turky, mouřeníny, jezdce na koni, sedláka se selkou, dámu s kloboukem, kominíka, rasa, žida smrtku a laufry, nesměla chybět byla klapka - muž sedící na tyči s hlavou ze dřeva, jež díky tahání za provázky klapala. Stěžejní postavou byl Mikuláš, čert a anděl. Průvod nejprve předvedl různé hry(divadelní), pak se pronášely proslovy a pak vcházeli do domů, kde se držela řeč o výchově a pak se podělily děti dárky za odříkanou modlitbu

V některých regionech chodil Mikuláš již tehdy jen s anděly a čerty, občas je doprovázela smrtka, laufr, koza či kněz, jinde chodila skupina Mikulášů, čertů a andělů a na Valašsku zástupy čertů.

Svatý MikulášMikulášky
Na Moravě doprovázela Mikuláše Mikulášce v bílých šatech

Matičky
Opět Morava - matičky - ženy v biskupském hávu byly podobné Barborám, praveěpodobně se tyto zvyky slily v jeden.

Brůna
Maska představující koně, ale podobající se spíše žirafě či koze chodívala koncem 19. století s Mikulášem, někde dokonce i sama. Také se jí říkalo mikulášův kůň.

Dnes
Dnešní Mikuláš je muž s bílými vousy v biskupském bílozlatém oděvu a berlou a vysokou pokrývkou hlavy jako odznak vysokého církevního úřadu. Doprovází jej andělé rozdávající dárky a čerti stršící zlobivé děti.

Mikuláš ve světě
Každý národ a každý kraj má své zvyklosti a tak i Mikulášské oslavy jsou jiné. Jediná podobnost se nikde nemění - odměňování dětí

Ruprecht - Německo
Ruprecht je čeledín, doprovázející Mikuláše v Německu. Mikuláš děti obdarovává nebo kárá. Dárky dává do holínek nebo punčoch, které se večer staví za dveře či okno a ráno jsou naplněny nadílkou. Na jihu Německa (Bavorsko) nahrazuje Mikuláš Erasma - pomocníka v nouzi.

Rakousko - Švýcarsko
V těchto zemích chodí Mikuláši zakuklení a mnohdy vyvádějí různé žertíky a nepřístojnosti

USA
Podle všech tvrzení se zde z Mikuláše/Nikolase zkomolením jména stává svatý Nikolas, což je svatý Nicolas Claus - Santa (=svatý) Claus. Přidáním dalších atributů a připojením další postavy - Christkind(=vánoční dítě -Ježíšek) z něj máme klasického Santu, jež dárky roznáší na vánoce.

Nadílka
Před čertem v huňatém kožichu s řetězem, pytlem a dlouhým červeným jazykem se děti třásly od věků a nejen děti. Za to anděl byl symbolem dobra a s Mikulášem za hezky odříkanou básničku, dříve modlitbičku rozdává dobroty.

Již ve středověku bylo zvykem, že děti dostaly od Mikuláše či jeho maškar malý dáreček a další velkou nadílku dostaly od rodičů a příbuzných. .

V některých krajích, především za dob průvodů masek, musely modlitbu odříkat i děti větší a dokonce i dospělí, aby nebyly maškarami hozeni do vody nebo spráskání - což byla ale spíš jen symbolická recese.

Od dob, kdy přestaly chodit maškary a zbyl jen Mikuláš s čerty a anděly se na jejich obchůzce mnoho nezměnilo Stále kárajíc a chválí a straší děti, rozdávají dárky zs moflitbu či básničku. Nevěřme, že poukazování na možné trauma dětí z Mikuláše a především čerta je dnešní módní záležitost. Již z 18. století pocházejí kritiky na strašení čerty či smrtkou, ale také na nevhodné chování mladíků postavy předvádějcích (alkohol, neomalenosti).

Mikulášské trhy
Téměř v každém městě se od středověku konaly Mikulášské trhy, na nichž se nakupovaly potraviny na vánoce (především koření, alkohol a pečivo), sladkosti pro děti (cukrkandl, marcipán, pendrek, sladké dřevo) a dárky. Exotické ovoce jako pomeranče, fíky, citrony se objevily až v polovině 19. století. Velkou specialitou byly pečené kaštany, zprvu dovážené z Itálie, později u nás pěstované.

Mikulášské dárky a ozdoby


Hračky
Hračky byly vždy pro děti důležité. Buď je zhotovovali rodiče či starší sourozenci, nebo se kupovaly na trzích. Ve středověku to byly většinou jednoduché figurky nebo zvířátka ze dřeva či hlíny, zdobily se malbou, peříčky, slámou atd. V našich končinách se takovými hračkami proslavily Klatovy.

Na Mikuláše se ale vyráběly "papací" figurky ze sušeného ovoce, jablek a hrušek, zdobené větvičkami, rozinkami, hrášky, ořechy a pozlátky. Byly to třeoslka, svět, ježek atd.

Nejznámější je čert ze sušených švestek
Hlava a tělo je ze sušené hrušky, do kterých se zapíchnou špejle jako ruce a nohy, na špejle se předem navlečou sušené švestky. Řetěz uděláme z navlečených rozinek, jazyk z červené tkaniny a koště zastoupí větvička. Obličej je stvořen kořením.

Podobně se vytváří čertice, ovšem ta má sukni z červené látky.

Svatý Mikulášjablkový čert
Tělo vytvoříme z jablka, nohy uděláme ze tří švestek a připevníme je špejlí, ruce jsou opět ze švestek.V rukou čert drží řetěz z navlečených hrášků, zrnek kukuřice, popř. rozinek. Hlavu tvoří větší švestka. Jazyk je z látky, rohy ze špejlí.

vrkoč - řetízkový kolotoč
Upečeme pletenec stočený do kruhu (cop). Ozdobíme jej pentlemi, zapícháme do něj špejle, jejichž horní konec zapíchneme do jablka, které ozdobíme zelenými větvičkami, nebo do něj zapíchneme špejle se sušenými plody.

řetízkový kolotoč uděláme, když na zapíchnuté špejle navěsíme řetízky z navlečených rozinek nebo hrášků

fíková panenka
I sušené fíky jsou dobrým materiálem Panenčinu sukni vytvoříme z několika fíků naskládaných na sebe. Z rozinek na drátku připravíme ruce, švestka či kaštan tvoří hlavu, rozinka krk. Klobouk stvoříme z většího fíku a ozdobíme jej rozinkami a hrášky. Z mandle na provázku uděláme kabelku.

"jablečné" ozdobytřesolka
Třesolka je jablko se zapíchnutým brčkem, které se rozřízne na tenká vlákna a na jejich konce se upevní hrášky, rozinky a ozdůbky. Když se jablkem pohne, vše se třese - to je třesolka.

svět-ježek-král
Připravíme si 3 stejně dlouhé špejle, obtočíme je barevným papířem a ty pak zapíchneme do jablka a vytvoříme tak trojnožku (jablko musí stát na nožkách). Na špejle navlečeme sušené plody, kandované ovoce a cokoli na ozdobu a špejle pak zapícháme do horní poloviny jablka.

Další variantou je, že se použije pouze půlka jablka. Nožky se zapíchají do části se slupkou a do řezu se napíchají sladké ozdoby.

Pod trojnožku se jako "zvonek" připevnilo malé jablíčko na niti.

zahrádka
Připravíme si 5 jablek. Čtyři rozložíme do čtverce, spojíme k sobě špejlemi, dále zapícháme špejle směrem vzhůru a jejich konce spojíme do pátého jablka. Na špejlích k pátému jablku mohou být navlečeny sušené plody a ozdůbky. Horní jablko se zdobí zelenými větvičkami a dalšími ozdůbkami nebo se sem umístí svíčka.

Od 19. století, kdy se na trzích začaly objevovat citrusové plody, bylo jednodušší použít k výzdobě místo jablek pomeranče se silnou kůrou, protože zapíchané koření a jiné ozdoby nenadělaly s chutí plodu nic - někdy se jablko nedalo ani jíst.

zdroj: Chytrážena

4. prosinec - Svátek svaté Barbory

Svátek svaté Barbory je předzvěstí blížícího se štědrého dne. Slaví se pouhé dva dny před svatým Mikulášem a proto se mnohde stalo, že se tyto dva svátky slily a zvítězil známější Mikuláš. V obou případech se používaly masky a obě postavy rozdávaly dětem dárky.

Legenda
Svatá Barbora - Barbora z Nikomédie - panna a mučednice patří ke 14 svatým patronům, jež lidé vzývali v nejtěžších chvílích, např. při morových epidemiích.

Podle legendy byla krásnou dcerou bohatého kupce Dioscura, žila na počátku 3. století v Nikomédii (malá Asie - dnešní Turecko). Otec Barbořin byl zapřísáhlý nepřítel křesťanů. Barbořina matka zemřela velmi brzy a otec dceru vyhovával v helenistickém duchu. V úmyslu chránit ji před vlivy "špatného" světa a nápadníky, zavřel jí do věže, kterou postavil vedle jejich domu a luxusně vybavil. Přesto jeden ze sloužících - tajný křesťan - obrátil Barboru na víru. Byla to její pomsta otci. Když se o tom otec dozvěděl, chtěl, aby se dcera víry zřekla, když odmítla, ze vzteku jí uťal hlavu mečem. V té chvíli vyšlehl z jasného nebe blesk a otce na místě usmrtil.

Podle jiné legendy Barbora utekla, když se jí otec pokusil zabít. Otec jí však díky proradnému pastýři našel a předal soudci. Pastýři se v tu chvíli proměnily ovce v kobylky. I přes velké mučení se Barbora své víry nevzdala. Jejímu mučení byla přítomna žena jménem Julie, ta pak soudci také přiznala svou křesťanskou víru a když domluvila, všechny rány z mučení se Barboře zázrakem zhojil. Soudce je nechal mučit ještě ukrutněji, ale bezvýsledně, načež nechal Barboře useknout prsty. Nakonec otec sám dceru sťal mečem. Když padla hlava Barbory, Julie i otec padli mrtvi k zemi - otce zabil blesk seslaný zhůry.

Postava svaté Barbory a její život nejsou historicky zdokumentovány, proto byla roku 1969 vypuštěna ze seznamu katolických svatých. Příběh panny mučednice pochází pravděpodobně až ze 7. století, přesto se zrazená dívka připojila k nejuctívanějším světcům, což dokládají stovky kostelů a kaplí jí zasvěcených či nesoucích její jméno. Byly jí také zasvěceny mnohé kostelní zvony.

Barbořino světlo
Svatá Barbora je patronkou mnoha řemesel a povolání, z nichž nejvýznamnější jsou horníci, jež jí zasvětili mnoho kostelů, kaplí a oltářů (nejvýznamnější u nás je chrám sv. Barbory v Kutné Hoře - městě stříbrných dolů), a pořádali na její svátek okázalá procesí. V dolech horníci nechávali tento den hořet v eštolách přes noc kahany na ochranu před smrtí a úrazy - barbořino světlo

Patronka
Dále je Barbora patronkou hurníků, slévačů, stavebních dělníků, pokrývačů, tesařů i architektů, dále kameníků, kuchařů a řezníků.

Dále se stala ochránkyní všech, kteří mají co do činění se střelným prachem a zbraněmi a její podoba je často vyryta na hlavních děl a zobrazována na praporcích. Na španělských a francouzských lodích se její obraz věšel nade dveře komor se střelným prachem a municí.
Krom toho všeho je uctívána jako ochránkyně proti smrti bleskem, proti bouřím a požárům, je patronkou umírajících.
Jiným zvykem bylo řezat větviček více a na každou pověsit jméno chlapce, jež dívce byli sympatičtí. Věřilo se, že se stane nevěstou chlapce, jehož jméno je na první rozkvetlé větvičce.

Další variantou "barborek" byla pověra, že kolikátý den "barborka" vykvete, v tolikátém měsíci potká dívku štěstí.
Kvítek z barborky ukrytý za sněrovačkou měl přivábit chlapce, kterého dívka nosila v srdci.
Na Šumavě věřili lidé, že mohou rozpoznat čarodějnice pomocí kvetoucí větvičky, jež vzali s sebou na půlnoční (čarodějnice se prý obvykle stavěly zády k oltáři).
Jiná pověra praví, že dívce, jež není čistou pannou, větvičky nevykvetou, proto dívky větvičky schovávaly ve svých komůrkách.

Návštěvy Barborek
Stejně jako v mnoha dalších dnech zimního slunovratu chodily v dávných dobách na sv. Barboru různé masky. Ve středověku se prolínaly bujaré oslavy spojené s magií s křesťanským uctíváním světice. Později se provozovala divadelní představení o osudu Barbory (dochovalo se několik barokních her o Barboře ze 17. a 18. století).


V 19. století chodívaly po vesnících po domech Barborky - ženy a dívky zabalené do bílých prostěradel či šatů se závojem či rouškou přes obyličej, aby vzbuzovaly hrůzu (bílá je symbol čistoty a nevinnosti Barbory). Dříve se někde objevovaly i v oděvu jeptišek s dlouhými rozpuštěnými vlasy a věnečkem na nich. Jinde měly ženy jen pomoučený obličej a dopředu přehozené dlouhé vlasy. Většinou chodívaly po dvojicích či trojicích, z nichž jedna nesla v ruce košík s jablky, ořechy a cukrovím na obdarovávání malých dětí, druhá metlu nebo vařečku na zlobivé děti. Před domem zazvonily na zvonek nebo zaklepaly na okno a tiše vstoupily. Zazpívaly píseň o svaté Barboře, podělily děti a šly dál. V jejich písních se objevovaly celé verše ze starých her o Barboře. Někdy chtěly, aby se děti pomodlily a strašily je přitom huhláním "mulisi, mulisi", což byl původní zkomolené "modli se, modli se". Později chtěly od dětí písničky nebo básničky podobně jako Mikuláš.

Podle legendy je na zem sesílal svatý Petr ve zlatém povozu.

Na Bechyňsku jich chodívalo až šest, vlasy měly rozčesané přes obličej, na hlavě korunku nebo věneček, v levé ruce košíček s dárky hodným dětem a v pravé metlu na ty zlobivé. Hlavní z nich nesla v ruce zvoneček a zvoněním ohlašovala příchod do stavení, ostatní šlehaly metlou na okno.

Na roudnicku odměňovaly dohné děti pečivem "barborky" nebo "fakulky" - zvláštní drobné pečivo.

Později se na Barboru začal držet jiný zvyk - Barbory přestaly jako masky chodit po vsích, ale jejich tradice nadělování dětem byla udžována alespoň nepatrným způsobem. Děti večer dávaly za okno talířek a druhý den ráno - 4. prosince - našly na talířku nadílku od Barbory.

Barbory dnes prakticky nikde nepotkávávme, nahradil je o dva dny "pozdější" Mikuláš - jeho zvyky jsou obdobné a dnes již se na Barbořino nadělování skoro všude zapomnělo a málokdo o tomto starém zvyku ví.

zdroj: Chytrá Žena.cz

Strana: 12345678

 

Kategorie článků:


Ženský kruh Ostrava:

18.1.2018

Harmonogram:



S radostí se Vám budu věnovat ♥

pondělí - čtvrtek
10.00 - 16.00 hod.

* poradna v Ostravě Hrabůvce pracovní doba dle objednávek


tel: 737 888 477

balíčky
odchází vždy v pátek

*nemohu zaručit přijetí hovoru při práci s klientem

Facebook:

 
Webdesign Studio R3D, s.r.o.